Naučili jste se, jak mít rádi, když jste byli malí?

Naučili jste se, jak mít rádi, když jste byli malí?

Jestliže se vám v dětství příliš lásky nedostalo, možná jste se "nenaučili mít rádi" - to může být jedna z největších překážek, která vám brání nechat svou lásku volně proudit. Ale nikdy není pozdě.

Naučili jste se, jak mít rádi, když jste byli malí?

Jestliže se vám v dětství příliš lásky nedostalo, možná jste se "nenaučili mít rádi" - to může být jedna z největších překážek, která vám brání nechat svou lásku volně proudit. Ale nikdy není pozdě.

Generace našich rodičů měla své děti ráda - ale ne vždycky své city projevovala, anebo o nich mluvila jen málo. Mnozí z dnešních rodičů nebyli v útlém věku vychováváni příliš vřele. V "ledových" padesátých letech, kdy narození dítěte a kojenecké období měla plně v rukou lékařská věda, se laskavé chování k dítěti považovalo za "rozmazlování". Rodiče byli nabádáni, aby své děti nechali vyplakat, báli se dítě nakrmit, když to neodpovídalo časovému rozvrhu, nebo si dělali starosti, že ho zkazí, když se s ním budou mazlit. Dokonce ještě dnes někteří autoři a dětští lékaři doporučují, aby se děti nechaly samotné v pokoji, aby vyplakaly svou úzkost. To je katastrofální.
Jean Liedloffová v článku uveřejněném v časopisu Mothering (Péče o dítě) dochází k závěru, že všechny lidské bytosti potřebují jednak vědomí, že o vás někdo stojí, jednak vědomí osobní hodnoty. V padesátých a šedesátých letech tohoto století si rodiče často vedli velmi dobře materiálně - živili nás, šatili a starali se o naše zdraví. Byl to velmi dobrý začátek. Často se jim však nedařilo projevit nám vřelý a blízký vztah. V té době se ve výchově hojně apelovalo na pocit studu a viny. Snadno se pak mohlo stát, že člověk vyrostl a měl dojem, že o něj nikdo nestojí a že je k ničemu.

Jeden z našich klientů nám vyprávěl, že během dospívání a kolem dvaceti let velmi potřeboval stýkat se se staršími, laskavějšími lidmi - jen aby si mohl užít pocitu, že je tam vítaný, že se na něj někdo usměje a zeptá se ho, jak se mu daří - doplnil si chybějící vědomí, že o něho někdo stojí. Časem zjistil, že lidé jsou s ním rádi, zajímají se o jeho názory a svěřují se mu se svými problémy - a to mu pomohlo uvědomit si svou hodnotu. Nakonec se stal psychologem.
Jiná naše dávná přítelkyně vyprávěla, že když byla malá, zůstávala vždycky dlouho do noci vzhůru. O půlnoci, když ostatní už spali, si zapnula rádio. Moderátor nočního programu měl hluboký, přátelský hlas. Vydržela neusnout jen proto, aby si mohla poslechnout, jak všem popřeje: "Dobrou noc a Bůh vám žehnej." To ji utěšilo a dodalo jí pocit, že na ní někomu záleží, a klidně usnula.

Dětství za "starých časů" mělo však i své výhody. Lidé mívali hodně dětí a příbuzní žili blízko sebe; s péčí o malé děti pomáhali starší sourozenci, sestřenice, bratranci, tety a babičky. Člověk získal mnoho zkušeností s výchovou ještě dřív, než se sám stal rodičem. (V dnešní době čtvrtina mladých rodičů nikdy kojence nedržela, dokud nevzali poprvé do ruky své vlastní dítě. Není proto divu, že jim to nahání hrůzu.)
Abyste se svým rodičovstvím nemuseli bojovat, potřebujete se naučit lásku přijímat, abyste ji pak dokázali svému dítěti správně dávat. Výzkum ukázal, že je--li u porodu někdo, kdo matku může povzbudit - někdo, kdo ji má rád a má o ni zájem - výrazně se snižuje počet porodů císařským řezem a počet porodů s použitím epidurální anestezie (a tím i porodů kleštěmi). Emocionální péče o matku má faktické výsledky.
Láska je skutečná, hmatatelná substance a všechno s ní jde lépe. Když je už dítě na světě, mohou vám ostatní lidé projevit lásku nejlépe tím, že pro vás něco praktického udělají: namasírují vás, uvaří dobré jídlo, věnují vám více času a péče a ochraňují vaše soukromí. Všechny tyto projevy lásky vám mohou pomoct probudit vlastní schopnost milovat.
Krátce řečeno, jestliže jste v dětství zažívali pocity jistoty a lásky, nebudete mít pravděpodobně s dětmi potíže. Ale i když jste takové pocity nezažívali - a u mnohých z nás to tak bylo - můžete to obrátit ve svůj prospěch.

Uzdravíme-li matku, pomůžeme i synovi

Osmatřicetiletá Barbora měla problematický vztah se svým dospívajícím synem. Trpěl depresivními náladami a měl sklony k sebevraždě. Mluvili jsme o tom, jak spolu vycházejí. Bylo zřejmé, že pokaždé, když spolu mluví, matka ho kritizuje. Měla o něj zájem, ale navenek se k němu chovala chladně a přísně; sama se sebou byla také velmi nespokojená. Když se v mé přítomnosti začala cítit trochu jistěji, svěřila se mi, že svého syna příliš neobjímá ani se ho nijak laskavě nedotýká. Už jen představa, že by se ho měla dotknout, jí byla nepříjemná.
Matčin emocionální chlad je známý varovný signál, že jejímu dospívajícímu synovi hrozí sklon k sebevraždě, zvláště je-li otec také emocionálně necitlivý a odměřený. A tak jsme začali nejprve mluvit o vzájemné blízkosti Barbory a jejího syna. Díky povzbuzování k němu dokázala být milejší. Učila se položit mu jakoby mimochodem ruku na rameno, když mu dávala na stůl oběd, a občas se ho snažila pochválit za to, jak má upravené vlasy nebo oblečení. Asi po týdnu nebo čtrnácti dnech ho vždy při odchodu do školy krátce obejmula.
Bylo to pro ni těžké, ale vytrvala. Pak se zúčastnila kurzu o seberozvíjení: jeden člověk vyprávěl o svém těžkém dětství. Najednou si uvědomila, že se celá chvěje, a za chvíli začala nahlas vzlykat. Vzpomněla si na to, že když jí byly čtyři roky, otec ji sexuálně napadl. (Naštěstí od něj její matka brzy potom odešla.)
Barbora na to nezapomněla, ale začala si předstírat, že pro ni není důležitá. Právě tato událost však byla příčinou toho, že pro ni bylo tak těžké někoho se dotknout nebo mu projevit lásku.
Díky tomu, že o svých prožitcích dokázala mluvit před ostatními lidmi v kurzu, naučila se přijímat od druhých projevy zájmu a brzy se chovala vlídněji. Všechny tyto vlastnosti v ní totiž byly již od začátku, ale strach, který jako čtyřletá holčička prožila a který otřásl její důvěrou, je zablokoval. A tak při snaze pomoct synovi pomohla i sobě, a to byl pro ni veliký objev.

Síla dotyku
Byli jste při čtení příběhu o Barboře a jejím synovi překvapeni, že dotyk a projev lásky mohou nějak ovlivnit to, chce-li mladý člověk žít, nebo přeje-li si zemřít? Může být dotyk opravdu tak důležitý?
Na první pohled by se mohlo zdát, že dospívající děti nemají o projevy rodičovské lásky velký zájem. Ale i dospívající člověk byl jednou dítětem. A jestliže se s ním tehdy nikdo nemazlil a nehladil ho, bylo to pro něj opravdu těžké.
Malé dítě, kterému se nedostává projevů lásky, může doslova zemřít na pocit osamělosti. Má-li lidské tělo dostatek láskyplných dotyků, začíná produkovat růstové hormony. Jako by tělo dítěte poznalo, že může svou energii bez obav využít k růstu. V lékařských kruzích se tomuto jevu říká "vůle k životu". Dotyky povzbuzují i imunitní systém, který se pak dokáže mnohem pohotověji bránit infekcím. V krvi také prudce stoupá množství hemoglobinu (ten váže železo).
Dotyk je pro všechny savce jedním ze "základních vitamínů". Když se dítě narodí předčasně, nezřídka musí strávit mnoho týdnů v inkubátoru. Nedávno se zjistilo, že jestliže matka (nebo jiná milující osoba) dítě v inkubátoru pravidelně hladí a jemně se s ním mazlí, dítě přibírá na váze o 75 % rychleji než ostatní děti, které nikdo nehladí. Dítě může být propuštěno domů o několik týdnů dříve a nemocnice ušetří spoustu peněz.

Snažte se nalézt co nejvíce příležitostí k dotyku
Malým dětem můžete projevit lásku mnoha způsoby - hlazením, poplácáváním, lechtáním, mazlením, nošením, houpáním, objímáním, kartáčováním vlásků, držením za ruce, vožením v kočárku, kolébáním a natřásáním. Každý z těchto pohybů je různou verzí téhož poselství - máme tě rádi, záleží nám na tobě, jsi pro nás důležitý.
Starší děti procházejí někdy obdobím, ve kterém si budují samostatnost a dotyky si nepřejí. Jedna zkušená matka dospívajících dětí nám však řekla, že je nutné "mít stále náruč ote vřenou", protože přijde chvíle, kdy děti budou znovu chtít, aby je objala.
Rané problémy a deprivace je často možné vyléčit pozdějším postupným vytvářením náklonnosti a posilováním důvěry. Malé adoptované dítě nebo dítě v pěstounské péči může překonat těžké začátky dostatkem času a péče. Často se při své práci setkávám s dospělými, kteří se léčí z toho, jak byli v dětství zanedbáváni, a daří se jim to. Je mnohem lepší, když je všechno v pořádku už od začátku.

(ukázka je z knihy Tajemství výchovy šňastných dětí, brož., 136 s., 157 Kč, vydalo nakladatelství Portál)

Doporučujeme

Články odjinud