Emoční zranění si v sobě neseme všichni. Některá jsou jen „povrchová“ a týkají se zdánlivých maličkostí, některá tak hluboká, že vás paralyzují po celý život. Zvlášť když se ve vás usadila trpkost z něčeho, co vám ubližovalo po delší dobu, nebo když vám rány způsobil někdo, ke komu jste měli opravdu blízko. Nechat se uvěznit špatnými vzpomínkami je totiž neskutečně jednoduché. Jsou jako emocionální lavina, která vás zavalí. A někdy dokonce stačí jen vaše domněnka, že s vámi někdo nejednal fér nebo že jste o něco přišli, a je vymalováno.
Jakmile takové myšlenky přijmete, zvyknete si na ně, a tím sami sebe – svázaní minulostí – oberete o možnost jít dál. To, jakými osobnostmi jsme dnes, je totiž poskládané ze střípků minulosti. Jsme velkou knihou paměti, ve které je zapsané všechno, co se stalo. Ale můžete ji přepsat, podívat se na zádrhele i desítky let staré, vyřešit si je, oprostit se od pocitu marnosti a psát úplně nové kapitoly. Jak?
KROK Č. 1: BUĎTE K SOBĚ UPŘÍMNÍ
Abyste úspěšně vykročili k lepší budoucnosti, předpokládá to vaši úplnou upřímnost. K sobě samým! Nenalhávejte si, že vás na místě drží nějaká křivda, když to tak není (někdy se na minulost totiž jenom z pohodlnosti vymlouváme). Ale ani nezlehčujte, co se vám kdy přihodilo. Skutečně se musíte dopátrat toho, co je důvodem vašeho životního „záseku“.
KROK Č. 2: NEBOJTE SE OHLÉDNOUT ZPĚT
Vrátit se do minulosti chce hodně odvahy. Rány se znovu otevřou a bolí. Prožijete návaly vzteku, sebelítosti, křivdy. Ale všechno je lepší než „schizofrenie“, v niž ústí neustálá touha žít jinak, po které následuje ustrašený krok zpátky podpořený obavami, že změna by se stejně nepovedla. Jenomže už prvním krokem se věci dají do pohybu!
KROK Č. 3: ZAČNĚTE VYVAŽOVAT ŠPATNÉ DOBRÝM
Protože platí, že jen urovnaná minulost spojená s něčím příjemným vede k odvaze hledat i příjemnou budoucnost, musíte se ve svých návratech do let minulých vrátit nejen ke svým traumatům a zraněním, ale i k tomu, co na těch dobách bylo hezkého. Jestliže se bojíte jít do dalšího vztahu, protože ten předchozí skončil nevěrou, uvědomte si, že před tou osudovou záležitostí to byl vztah s hezkými atributy, které v tom dalším nemusí zkalit žádná zrada. I když to, co vás zabolelo, tímhle nezmizí, bude to mít k sobě alespoň pořádnou protiváhu.
KROK Č. 4: PROTŘIĎTE PŘÍTOMNOST
Jaro je sice ještě daleko, ale vy udělejte pořádný jarní úklid. Ustrnutí v minulosti totiž bývá často provázeno spoustou materiálních „kotev“ v podobě darů od nenáviděné tetičky, zapomenutého trička po tom nevěrném „ex“ a jiných předmětů, které se kolem vás kupí a neustále vám připomínají, s kým nebo při čem vám nebylo hezky. Tyhle věci vyházejte!!! Dokud nevyzkoušíte, neuvěříte, jak dokáže být tenhle úklidový akt osvobozující.
KROK Č. 5: NAMALUJTE SI BUDOUCNOST
Staré a nefunkční se pochopitelně lépe opouští, když před sebou máte optimistické vyhlídky. Sněte, představujte si, vytvářejte si scénáře svých příštích dní a nebojte se v tomto směru roztáhnout křídla. Dívejte se na svět s otevřenýma očima, zkuste vnímat nové detaily, zkoušet nové perspektivy, a pokud potřebujete motor, který vás požene… prostě si najděte na každém dni něco hezkého, zajímavého. Může vám to nejdřív připadat zbytečně složité, ale když si zvyknete na nový svět, který vás čeká, vletíte do něj rovnýma nohama.
KROK Č. 6: POZMĚŇTE SVÉ CHOVÁNÍ
Myslete na to, že jen vy sami píšete příběh svého života. Nelíbí se vám scénář a role, kterou ve svém filmu hrajete? Dejte si novou. Nejlépe diametrálně odlišnou. Byli jste obětí? Staňte se hrdinou. Přehlíželi vás? Zakřičte a postavte se, abyste byli vidět. Neschovávejte se, vybočte z rituálů, i kdyby to v počátku mělo znamenat, že do práce půjdete neobvyklou cestou. Posilujte svou odvahu, důvěru v sebe sama. Hledejte si malé a pak stále větší výzvy, nezdary přestaňte vnímat negativně, ale přeměňte je na zdroj zkušeností, experimentujte, učte se říkat ne a dělat věci po svém – tak, jak jste o tom kdysi snili… Ale také přestaňte spoléhat na to, že někdo udělá něco za vás, nepřenechávejte kus zodpovědnosti za svůj život na jiných. Slibte si, že budete čím dál tím víc nacházet věci, v nichž budete jednat sami za sebe a tak, abyste se na sebe mohli hrdě dívat do zrcadla.
KROK Č. 7: STŮJTE SI UŽ STÁLE ZA SVÝM
Až se začnete měnit, lidé si toho pochopitelně všimnou. Jenže… nebudou z toho pokaždé unešení. Svou změnou změníte život i jim, takže vám ji budou mnohdy rozmlouvat, zrazovat vás, lámat do zaběhnutých kolejí, tvrdit, že si zbytečně komplikujete život, protože i jim se přece stalo to nebo to a taky z toho nedělají vědu a neobracejí celý svět naruby. Ano, mohou na tom být stejně, jako jste byli před svým odhodláním vy. Ale to, že se v tom rozhodli setrvat, je jen jejich problém. Vy se do něj už zatáhnout nenechte.
KROK Č. 8: VRAŤTE SI TO, CO VÁM CHYBÍ
Při své cestě za novým životem můžete zjistit, že vám z minulosti něco chybí. Ano, minulost nemusíte odstřihnout celou. Je vaší součástí, to ona vás utvořila… S negativním se poperte, ale pokud vám chybí něco, co jste milovali, nebo někdo, koho jste ze života vlivem negativního prožitku vymazali, a najednou toho litujete… Pak právě tyhle věci zkuste znovu najít a lidi znovu oslovit. Kdoví, třeba to vyjde. A když ne, zkusili jste to – a to se také počítá.
KROK Č. 9: PŘIZNEJTE BARVU!
Pokud projdete všemi předchozími kroky, bude před vámi poslední. Totiž – dát si ruku na srdce a zapátrat, jestli i vy sami jste nebyli někdy příčinou něčí bolesti. A samozřejmě ano, byli. Každý někdy ublížíme. Většinou neúmyslně, ale přesto. A takové hříchy nás mohou tížit a vázat k minulosti stejně jako ty, kterých se někdo dopustil na nás. Poučte se z nich. Ty, za které se nemůžete ani omluvit, berte jako varování před tím, že byste je ještě někdy zopakovali. A narazíte-li na něco, co dokážete i po těch letech napravit, udělejte to. Člověk přece jen dostává to, co sám dává.
Emocionální bolest = vzkaz
Co ještě potřebujete vědět o emočních zraněních?
Ptali jsme se terapeutky Lídy Kocourkové, jež prožitá traumata vnímá jako výzvy…
Která jsou ta nejčastější emocionální zranění, jež nás drží v minulosti?
Určitě ta, která stojí na začátcích různých životních etap. Nejčastěji můžeme jejich původ vystopovat v rodině, zejména ve vztazích s rodiči. A potom samozřejmě v nenaplněných partnerských vztazích, do kterých vstupujeme s velkým očekáváním i naivitou. Všeobecně lze tedy říci, že nejčastěji se setkáváme s emocionálními zraněními ze vztahů.
V jakém okamžiku je čas rány začít zacelovat?
Ve chvíli, kdy se prostě trápíme. Setrvávání v bolesti nás oslabuje, ochromuje a může se stát také příležitostí k fyzickým onemocněním. Negativní emoce a bolest nás upozorňují na naše slabiny, je třeba je brát jako výzvu, ne jako konečný stav, ve kterém je nutné setrvávat.
Co když po vyřešení jednoho traumatu přijdou další bolesti?
Jakákoli emocionální bolest je v prvé řadě vzkaz pro nás samé. Má tendenci vznikat na místech, která máme – jak už jsem říkala – oslabená. Proto je nejprve třeba zeptat se sebe samých, proč se nás daná situace tolik dotkla a co je to, co nás tak bolí. Totéž však platí i o ostatních, jichž se situace týká. Tak jako my máme svobodu se zamyslet a situaci v sobě rozebrat, stejné právo má i ten druhý. Nejčastější chybou je v tu chvíli naše vztahovačnost. Mějme proto na paměti, že málokdy nám chce ten druhý skutečně ublížit.
A co když nás minulost tíží opačným směrem, co když jsme nebyli vůči někomu fér?
S úplně stejnou silou, s jakou na nás může dopadat „nespravedlnost“ světa, můžeme pociťovat vlastní selhání. I tady však platí stejná pravidla jako pro odpuštění druhým: tedy je potřeba celou situací projít, přijmout ji a pak si odpustit. To ovšem může být obzvlášť problematické, protože vůči sobě jsme mnohem přísnější než k ostatním. Snazší je to, když se vám povede najít lásku k sobě samým a oprostit se od potřeby se trestat.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie