Nevím, jak to bylo, když jsem byla malá. Opravdu si svoje chování uvědomuji zhruba posledních pět let, od té doby, co jsem dodělala školu a nastoupila do práce. Už na střední a vysoké jsem se pořád s někým srovnávala, ale tehdy mi to přišlo normální, protože mi doma rodiče s oblibou říkali: Ty nejsi vůbec ctižádostivá, podívej se třeba na Zuzanu, jak se pěkně učí a jde si za svým.
Byla jsem tedy zvyklá, že porovnávat se s jinými je správné a člověka to motivuje. Jenže postupně se z toho stala až obsese a dneska už svůj život neumím posuzovat jinak než tím, že ho neustále srovnávám s jinými.
Typickým příkladem je třeba práce. Vystudovala jsem marketing a pracuji v jedné velké bance v oblasti PR. Když jsem tam před dvěma lety nastoupila, pochvalovala jsem si, jaké mám skvělé místo. Stačilo ale, aby dva měsíce po mně nastoupila stejně stará kolegyně a já v tu ránu začala porovnávat.
Připadalo mi, že dostala v kanceláři lepší místo, dostává atraktivnější úkoly a všichni se s ní hned kamarádí, zatímco já si doteď s většinou kolegů vykám. Odůvodnila jsem si to tím, že prostě lépe vypadá, a tak má všechno jednodušší.
Stejně negativistický přístup mám ale i třeba v případě svých koníčků. Dělám strašně moc věcí, ale vlastně žádnou pořádně, ať jde o tanec, malování, běhání nebo hru na klavír. Vím, že bych spíš měla být šťastná, že se věnuji tolika různým zálibám, ale já řeším jen to, že zatímco já se u tance hlavně trápím, ostatní ženy v tělocvičně vypadají, jako by ho dělaly odjakživa.
Na kurzu kreslení místo vlastní kresby řeším to, co namalovali ostatní, a vzdychám, proč mně se to takhle dobře nepovede. Vím, že je to hrozný přístup, a že bych si měla užívat to, co dělám, ať je to jakékoli, ale prostě mi to nejde.
Až donedávna jsem ale byla se svým negativismem celkem smířená a říkala si, že jiná už nebudu. Jenže před třemi měsíci jsem potkala skvělého chlapa, o kterého nechci přijít. Bohužel moje chování si o to přímo koleduje.
Ondra je povahově můj naprostý protiklad: neuvěřitelný optimista, který si s ničím neláme hlavu a z každé situace si umí odnést to lepší. Ostatně tak proběhlo i naše seznámení, které bylo jak ze špatného filmu – zasekli jsem se spolu ve výtahu na úřadě.
Zatímco já jsem začala panikařit a nadávala, že tohle se prostě může stát jenom mně, Ondra bral celou věc s humorem. „Vždycky jsem si přál něco takovýho zažít, uváznout s pěknou holkou ve výtahu,“ smál se. Já na to kontrovala, že když přijdu do práce pozdě (ve výtahu navíc nebyl signál), určitě mě vyrazí.
„Já vás klidně doprovodím a dosvědčím, že si nevymýšlíte,“ nabízel mi. Nakonec nás vysvobodili naštěstí velmi rychle a do práce jsem přišla včas. A s Ondrovým pozváním na večeři k tomu.
Sešli jsme se druhý den. Večeře byla skvělá a já z mého společníka unešená. Ale jako kdyby nervozita, že se o mě zajímá tak pěkný chlap, ještě zdvojnásobila všechny mé špatné vlastnosti. Začala jsem si stěžovat na všechno, co mě jen napadlo. Dostali jsme nejhorší stůl v průvanu, dvojice u stolu měla určitě propečenější maso, ta holka navíc krásnější vlasy a určitě mohla zbouchat tři porce a nepřibrala ani deko.
V duchu jsem si nadávala, už když jsem ty perly vypouštěla z pusy, ale nějak to nešlo zastavit. Ondra všechno odbýval vtipnými poznámkami. Když mě pak doprovodil domů, dal mi před domem na rozloučenou pusu na tvář a řekl. „Určitě tě chci znova vidět, protože se mi hrozně líbíš a je s tebou sranda. Ale na příští rande neber to svoje negativní dvojče, radši bych byl jen ve dvou.“
Řekl to s úsměvem, ale mně to pak vrtalo hlavou celý skoro týden, než jsme se znovu viděli. Umínila jsem si, že budu jen veselá a pozitivní, ale ono to nejde tak snadno, když to není vaše přirozenost! Byli jsme na procházce a vyprávěli si podrobně o tom, co jsme dělali a děláme, o práci, o našich koníčcích.
Měla jsem za to, že jsem se rozpovídala docela hezky, ale Ondra mě za nějakou dobu zarazil a řekl: „Proč se pořád tak podceňuješ? Znám tě chvíli, ale připadá mi, že k tomu nemáš žádný důvod.“
„Já se přece nepodceňuju,“ zkusila jsem oponovat.
„Ale jo. Hrozně ráda tancuješ, i když nejhůře ze všech. Hraješ na piáno, ale vůbec ti to nejde. Kreslíš jak o život, ale nevíš, kdo by se na ty čmáranice koukal. Proč prostě neřekneš, co tě baví?“ Měl pravdu, a mě mrzelo, že si toho všiml tak rychle – a hlavně mu to asi opravdu vadilo, když už na druhém rande se o tom zmínil.
„Já vím, promiň… jsem už prostě taková, pořád se porovnávám s jinými lidmi a sama sobě z toho vždycky vyjdu blbě. Nějak jsem se naučila takhle uvažovat,“ vysvětlovala jsem.
„No a já mám zase rád veselý a sebevědomý holky, co se neberou vážně,“ řekl na to Ondra. A protože druhé rande skončilo dlouhým líbáním, bylo jasné, že se tu rodí vztah a musím se sebou něco dělat. Takže se už tři měsíce přetvařuju a jsem veselá až hrůza. Říkala jsem si, že když se tak budu chovat, třeba tomu začnu opravdu věřit a bude to pak už přirozené, ale spíš se cítím čím dál hůř.
Před týdnem jsme se poprvé milovali a tam jsem sebe samu prostě přelstít nedokázala. Omlouvala jsem se za všechny fyzické nedostatky, na každou lichotku odpověděla ve smyslu „díky, ale zato ten zadek…“. Naštěstí Ondrovi se asi opravdu líbím, a tak to v tu chvíli ani moc nevnímal.
Pořád přemýšlím, co se sebou, abych byla jiná. Ale lidská povaha se přece změnit nedá. Bojím se, že když se budu pořád tahle přetvařovat, jediný efekt bude ten, že se za chvíli zblázním.
Renata, 29 let
ČTĚTE TAKÉ:
Horoskop na prosinec 2012