V Česku kulminuje vlna Husákových dětí, mohutných ročníků z počátku sedmdesátých let, které zastihla revoluce kolem dospělosti a přinesla jim do života spoustu nových možností, od neomezeného cestování až po studium či práci v zahraničí. Mnoho žen tak dalo přednost budování kariéry před manželstvím a až kolem pětatřicátého roku si začaly uvědomovat stále hlasitěji tikající biologické hodiny. Jenže najít v tomto věku partnera a založit rodinu není vůbec jednoduché. Jednak mají na partnery vyšší nároky než v pětadvaceti, jednak volných mužů je najednou k mání samozřejmě o poznání méně.
V hlavní roli rozum
Své o tom ví devětatřicetiletá Martina, pohledná žena pracující ve významné nadnárodní firmě. Přestože má kolem sebe spoustu lidí a nikdy neměla nouzi o seznámení, partnera vhodného k manželskému soužití a rodičovství ne a ne najít. „Je to ohromný problém. Jak mám někoho poznat po pár týdnech, na vztah potřebujete čas, ale já už ho nemám. Navíc všem chlapům je po pár dnech jasné, když jim řeknu, kolik mi je let a že jsem stále svobodná a bezdětná, že budu chtít mít co nejdříve děti a oni si se mnou vlastně vůbec nic neužijí. Jako že místo cestování a zábavy nás čekají hned jenom povinnosti a probdělé noci. A to je pomalu jako cejch. A tak když jsem s někým chodila, snažila jsem se netlačit na pilu. Jenže vždycky se opakuje stejný scénář - po roce až dvou chození přijde řeč na manželství a rodičovství, načež chlap zařadí zpátečku a uteče. Jeden je moc mladý, druhý už má děti z prvního manželství a třetí se necítí zralý,“ vypočítává Martina.
A tak se nakonec rozhodla, víceméně na radu jednoho kamaráda, že si pořídí dítě a až pak bude bez stresu čekat na nějaký hezký vztah. „Nejvíc jsem řešila možná zdravotní rizika. Samozřejmě jsem se bála, abych se nenakazila třeba AIDS, a tak jsem rozhodně odmítala seznámit se s nějakým náhodným mužem třeba v baru a mít s ním sex. Asi bych to ani neuměla. Ale zapojila jsem rozum a pořídila si dva, abych tak řekla, ověřené milence, kteří byli ženatí. Bylo to značně racionální a vykalkulované rozhodnutí, ale jinak to nešlo,“ vzpomíná na svou volbu s tím, že ještě přemýšlela nad možností, že by o podobnou službu požádala některého z kamarádů, ale pak si uvědomila, že by to mohlo dělat pěknou neplechu, kdyby věděli, že vlastně vychovává jejich syna nebo dceru. „Trvalo to rok a půl, než se mi to podařilo, ale teď jsem spokojená. A protože byli dva, ani nevím, kdo z nich je otec,“ vypráví Martina, která je právě pár měsíců těhotná.
Singl matka není stigma
A není rozhodně sama, koho podobná problematika trápí. Žen s takovým příběhem se objevuje stále více. Většinou mají dobré sociální postavení, to znamená vlastní byt a dobrou práci, a dítě by zvládly vychovat samy. Tedy alespoň po ekonomické stránce, neboť při výchově jedním rodičem bude dítě vždy tak trochu trpět a bude mu chybět jak klasický rodinný model, tak otcovský vzor. Ale na druhou stranu jsou u nás statisíce rozpadlých rodin, kdy dítě většinou vychovává jenom žena, a navíc musí dítě projít celým rozvodovým traumatem. Zatímco za minulého režimu měly svobodné matky nálepku neúspěchu a sociální izolace, dnešní svobodné a bezdětné pětatřicátnice či čtyřicátnice se pro postavení singl matky rozhodují dobrovolně.
A ani ve společnosti necítí žádné pohrdání. Je to prostě nový model, který už je běžný v řadě rozvinutých zemí. Mukti Jain Campion ve své knize Who‘s Fit to Be Parent popisuje nový koncept rodičovství, který vidí v otevřené rodině, kdy singl matka má spoustu kamarádek a přátel, kteří jí s výchovou pomáhají a nahrazují tak tradiční model žena a muž plus prarodiče.
Kdo změní zákon?
Jenže hlavní problém je, jak k dítěti přijít. Pořídit si dítě například metodou asistované reprodukce u nás není legislativně možné. Pokud chcete požádat o umělé oplodnění, musíte na kliniku přijít s manželem či s partnerem, což je možné částečně zneužít a požádat nějakého kamaráda, aby před lékaři v centru asistované reprodukce sehrál tuto roli. Jenže má to jeden háček, pokud bude onen muž zdráv, tedy pokud bude mít v pořádku spermie, bude jejich dárcem, a tudíž otcem narozeného dítěte, což je pro většinu singl matek (a také pro samotné „kamarády“) nepřijatelné. Navíc muž podepisuje souhlas s umělým oplodněním a dostává se tak do právního vztahu s budoucím dítětem jako jeho otec. A toto otcovství nemůže popřít, což je do budoucna značný právní problém, třeba v případě, kdy matka zemře.
Změnu zákona u nás podporuje například Michaela Marksová Tominová, podle níž pomůže nejen singl matkám, ale také lesbicky orientovaným ženám. Podobná praxe funguje třeba v USA či ve Švédsku, kde reprodukční kliniky poskytují služby i samostatným ženám. Ale podstoupit umělé oplodnění ve Švédsku je docela drahá záležitost a české ženy ji zatím výrazněji nevyužívají.
Nikdo nemůže mít všechno
Jenže zdaleka ne všichni souhlasí s tvrzením, že ženy mají automaticky nárok na potomka (třeba s pomocí reprodukčních klinik). Podle psychologů nejde o trend nejdřív dítě, potom muž, ale spíše o rozhodnutí ve smyslu raději dítě než chlapa. Neboť tím, že už nechtějí čekat na partnera a otce svého dítěte a dítě si nechají udělat jen tak mimochodem, přiznávají osudovou nemožnost najít si toho správného partnera. A ta se ani později moc nezmění, neboť i když budou mít dítě a nebude je tlačit čas, bude hledání partnera možná ještě složitější, neboť jen málokterý muž bude akceptovat, že už dítě mají, a „dobrovolně“ se zapojí do jeho výchovy. Samozřejmě si mohou najít přítele, se kterým se dvakrát týdně uvidí, ale najít partnera, který by se k nim přestěhoval a vytvořil by rodinu, bude stejně těžké jako předtím. „Jen málokdo si uvědomuje, že potkat životního partnera je ohromné štěstí, neboť musíte být ve správný čas na správném místě.
A všichni dobře vědí, že ve čtyřiceti je to mnohem složitější než v pětadvaceti. Ten správný okamžik čtyřicetileté ženy už propásly a nikdo jim ho nevrátí. Z psychologického hlediska platí, že věci se mají dělat ve správný čas, v životě prostě nemůžete mít všechno, vždycky musíte volit. A pokud si tyto ženy zvolily v pětadvaceti kariéru, nevázat se na jeden vztah, práci v cizině či cestování, pak teď za to platí daň, která je možná krutá, ale mít všechno prostě nejde, tak to na světě nefunguje,“ domnívá se psycholožka Marta Boučková a dodává, že každý z nás si vybírá svou životní cestu a na druhou stranu za pokladnami supermarketů sedí spousta žen, které sice děti mají, ale jejich pracovní kariéra skončila u práce pokladní.
„Je to možná drsné, ale je to jejich volba, byť si to možná před patnácti lety vůbec neuvědomily či nechtěly připustit. Ale tenkrát to bylo všechno nové, kariéra žen, cestování, najednou bylo tolik možností, které ženy zlákaly. Před revolucí to bylo v tomto směru poněkud jednodušší, neboť člověk neměl tolik životních příležitostí, dnes máte spoustu možností a pak je přece jasné, že vám z nich hodně uteče. A jednou z nich může být právě partnerství a rodičovství,“ dodává Marta Boučková.
Osudu navzdory
Jenže to si bezdětné čtyřicátnice nechtějí připustit. Nehodlají se vzdát své touhy po dítěti, odmítají rezignovat a v cestě za naplněním svého života, za který mateřství považují, jsou schopné udělat téměř cokoli. „Snažila jsem se zjistit všechny dostupné informace, zda nenajdu nějakou cestu, jak přijít do jiného stavu bez muže, ale není to možné. Ani adopce nepřichází v úvahu, i když není pro singl rodiče přímo zakázaná, nakonec dají stejně přednost celé rodině. A tak by si člověk mohl nechat dovézt dítě z Afriky či Kambodže, ale to je finančně náročné a myslím i vůči těm dětem špatné, neboť je vytrhnete z jejich přirozeného prostředí a kultury,“ vysvětluje čtyřicetiletá Alena, majitelka malé firmy, která řeší stejný problém. „Být svobodnou matkou není jednoduché, ale stát se svobodnou matkou je ještě tisíckrát těžší. Jak to udělat?
Spát s někým jen proto, abychom přišly do jiného stavu, je nebezpečné, ale také potupné a náročné, protože s narůstajícím věkem pravděpodobnost otěhotnění klesá, takže by z nás pomalu byly prostitutky pracující zadarmo, než bychom se dočkaly. Jedinou cestou je změnit zákon a umožnit reprodukci ženám bez partnera, ale to by se museli zákonodárci starat o problémy obyčejných lidí,“ stěžuje si Alena, která si přála kvůli svým vyhraněným názorům změnit i křestní jméno. I ona už se rozhodla, našla si milence a snaží se přijít do jiného stavu, byť, jak znovu opakuje, jí to přijde značně potupné a neseriózní. I vůči muži, kterého takto využívá. „Ale nic jiného mi nezbývá. Když chci mít dítě, tak pro to musím něco udělat. A až to vyjde, budu si hledat chlapa. A dokonce si myslím, že to pak bude mnohem jednodušší,“ uzavírá, navzdory názoru naší psycholožky, Alena.
A otvírá tak politické téma, které bude za pár let stejně důležité jako debata o eutanazii či o dalším posouvání hranice odchodu do důchodu.
ČTĚTE TAKÉ:
Co když domácnost táhne žena?
ČTĚTE TAKÉ:
Naďa Konvalinková zhubla o dvacet kilo, bonbon si dá občas za odměnu