Nejhonosnější hrobky světa

Sto čtyřicet metrů od země, na koruně největší stavby, kterou kdy lidský duch stvořil, jsem konečně otevřel oči a kochal se pohledem, kterému se nic nemohlo vyrovnat.

Nejhonosnější hrobky světa

" Sto čtyřicet metrů od země, na koruně největší stavby, kterou kdy lidský duch stvořil, jsem konečně otevřel oči a kochal se pohledem, kterému se nic nemohlo vyrovnat. Na východě okraj gízské plošiny, Nil, rušná Káhira. Na západě poušň. Na severu pyramidy z Abu Ravaš. Na jihu Abusír. Sakkára a dvě obrovské pyramidy z Dahšúru, postavené dobrým králem Snofrevem. Stará říše ve svém díle se před námi rozprostírala posetá kameny vztyčenými k absolutnu." (Ch. Jacq, Egypňan Champollion)

Tak viděl Gízu Jean-Francois Champollion z vršku nejvyšší pyramidy někdy na podzim roku 1828. Před ním hleděla do očí Sfingy i další slavná osobnost - Napoleon. V té době však této majestátné dámě koukala z písku jenom hlava. Jak vysoko byl písek navátý, lze zjistit i z otvorů, které probourali vykradači hrobů a další průzkumníci těchto staveb. Do té nejmenší pyramidy se pod jedním takovým vchází i dnes. Vede k němu dřevěné schodiště. Za 5 L.E. (pro studenta) si jí lze prohlédnout bez dlouhých front a hlavně sám.
Vcházím tedy poprvé v životě do pyramidy a cítím se tak trochu jako objevitel a vůbec mi v tom nepřekážejí živě fotící turisté. Je to sice ta nejmenší, Menkauerova, ale to nevadí. Hned u vchodu mě ovane nepříjemné zatuchlo. Pak už scházím po dřevěné lávce prudce dolů, do nitra kamenné hrobky. Překvapilo mě to nic, co bylo uvnitř. Čekala jsem nápisy, kresby a sarkofág a zapomněla jsem , že jestli se vůbec něco takového našlo, tak už je to dávno v některém z četných egyptologických muzeí. A na kresby si budu muset počkat do Luxoru.
A tak se zase v zástupu turistů deru zpět na povrch země a horko, vydýchaný vzduch a úzké prostory si začínají hrát s mojí psychikou. Za chvíli ale naštěstí vidím krásnou modrou oblohu a zlatý písek pouště. Je tu neuklizeno, každý z bezejmenného davu odhodí občas plechovku od Fanty nebo plastovou láhev od dobré vody. Koše tu ani moc nejsou a sbírat to nikdo nestíhá.
Mezitím, co si ještě promítám vnitřek pyramidy, mě už potřetí osloví "beduín" a nabídne mi svezení na velbloudu. První reakcí je otázka na cenu. Jako vždy je přemrštěně vysoká. Tentokráte ale můžu s klidným svědomím opravdu odmítnout, protože jsem se na jeho hrbu vezla hodinu a půl až sem.

Ráno jsme usmlouvali velblouda. Náš průvodce jel vedle nás na koni a my dostali lekci všech možných posedů a ovládání. Většina lidí jezdí obkročmo, jako na koni. Beduín při dlouhém putování karavany musí tělem přece jen trochu hýbat a tak různě přehazuje nohu nebo obě přes přední část sedla. Tato poloha se zdá být také stabilnější při běhu. Při jízdě na koni jsou působící silou pobídky hlavně holení a posed, pohyb rukou (uzda) je tak trochu vedlejší. Velblouda se přes množství vycpávek nohou dotknout snad ani nedá a tak musí být zvíře vycvičené na pobídky přes krk a hubu. Následkem tvrdého výcviku je spousta šrámů a hnisajících odřenin, které lákají hejna much. Dobrý velbloud je však stále nejcennějším majetkem svého pána.
Ovšem nejen turisté se zde na tomto hrbatém zvířeti vozí. Na okraji Káhiry, jakým je i Gíza, není až taková zvláštnost, spatřit uprostřed auty přeplněné ulice velblouda. Nikoho nevzrušuje a všemi je považován za rovnocenný dopravní prostředek. Pro zpestření ještě občas projede vozík plný trávy, tažený kmitajícím oslíkem.
Vystoupili jsme v "Egyptian village", tedy ve čtvrti, kde se obyčejně bydlí a kam se turisté přivezení cestovními kancelářemi v klimatizovaných autobusech ani nedostanou. Prochází se tu úzkými uličkami, děti tu čistí koně, které u pyramid pronajímá kde kdo. Jdeme po udusaném písku a prachu s občasnou louží po domácí očistě a vedle haldy plné slepic si kupujeme falafel. V místním podání je to pita naplněná fazolemi s omáčkou, která nám stéká po prstech. A ubrousek se tady k jídlu nedává� Okolo prochází stařík a směje se nám, jak oblizujeme prsty a něco nám vykládá. Nerozumíme ani slovo a on nám také ne. Pak jen vyhrkne "bye" a jde dál.
Pomalu se dostáváme do míst, kde podle domorodců začíná "Turistic village" a hned narážíme na zatím zavřené Hard Rock Café. (Slavnostní otevření proběhlo na Nový rok 2000). O kousek dál začínají krámky s papyrem a dalšími suvenýry. Samozřejmě i my se tu zastavujeme a necháváme si ukázat řezání, máčení, lisování, překládání a další lisování a konečné sušení papyrusových stránek. Učíme se hieroglyfické písmo a luštíme jména králů.
Z této strany je přístup k pyramidám po široké asfaltové cestě. Často tu klapou kopyta koní v prudkém běhu. Místní chlapci jezdí bez sedel a závodí, kdo ten kopec vyjede dřív. Po levé straně je oplocený areál Sfingy. Kdo si chce prohlédnout chrámy pod a okolo ní a podívat se na její tělo víc zblízka, musí si zaplatit.

Jak vlastně vznikl tento lev s tváří muže a jménem ženy? Sfinx je řecké slovo egyptského původu a znamená obludu z bájí se lvím tělem, ženskou hlavou a ptačími křídli, která dávala lidem hádanky. V Egyptě původní slovo šesep-anch znamenalo obraz panovníka. Tato slavná lvice má tvář vládce Chefrena (Rachefa) a tělo krále pouště. Vytesána je z jednoho kusu skály. To, že je jeho tvář rozbrázděna tolika vráskami, je důsledek dělových koulí Mameluků, kteří jej měli jako cíl při svých cvičeních. Chybí mu vous, znak královské moci (kobra na čelence) a nos, na který se můžeme zajet podívat do Londýnského muzea. Smutný pohled do obličeje nejstarší dámy světa (4600 let).

Ale zpět k pyramidám. Tento div světa byl postaven králi 4. dynastie Staré říše kolem roku 2600 př.n.l. Nejvyšší je Cheopsova pyramida, která měří 137 metrů a jejíž kompaktní hmotu by prý nedokázala zničit ani atomová bomba svržená na Hirošimu. Je postavená z 2250000 kamenných kvádrů. Z tohoto množství materiálu by se dalo vybudovat zcela nové město pro tisíc obyvatel. Jeden kamenný kvádr má průměrnou hmotnost okolo kubického metru. Byla stavěna na tři etapy, protože král musel mít stále připravenou hrobku. Obsahuje tedy tři pohřební komory, ale jedinou dokončenou, ve které byl nalezen sarkofág. I sem se vchází lupičskou a tedy velmi nepohodlnou cestou.
Jen o půl metru nižší je Chefrenova (Rachefova) pyramida. Na vrcholku má zbytky alabastrového obložení a z dálky se zdá být z těch tří nejvyšší, protože stojí na vyvýšeném místě a ještě tomu napomáhá poměr jejích stran. Nejmenší a nejmladší je Menkaureova pyramida s výškou 66 metrů. Měla černobílé žulové obložení a je to pyramida s asi nejzajímavější historií. Podle legendy přiřkla věštba jejímu staviteli jen pár let vlády. Podle egyptologů to však není pravda, i když z chování panovníka je znát, že tuší svoji smrt a nepouští se tedy do žádné ohromující stavby. Nejprve měla půdorys jen 60 x 60 metrů (strana základny nejvyšší pyramidy měří 230 metrů). Pak teprve byla jednou tolik zvětšena. Je stavěna z větších kvádrů než její předchůdkyně, aby byla stavba rychle hotová. I přes tato opatření, zemřel král před dokončením a dostavba tak přešla na jeho syna. Ukazuje to na nějakou nemoc? Nebo jde jen o domněnku a stavba měla opravdu takto vypadat?
Okolo každé pyramidy jsou malé pyramidky pro manželky vládců. První a hlavní manželkou byla vždy sestra panovníka. Na celé gízské planině se pak nachází množství hrobů a hrobek Staré říše.
U pyramid to žije stále. Pro vyznavače romantické noci za použití moderní techniky je připraveno představení Zvuk a světlo s nádherným barevným osvětlením pyramid a hlavně Sfingy, která hlubokým hlasem odříkává historii těchto míst.

Tip:
Další zajímavé pyramidy jsou v Dahšúru a Sakkaře. Sakkara byla největším pohřebištěm, díky nedalekému hlavnímu městu Staré říše Memfidě. Právě zde stojí nejstarší pyramida postavená za 3. dynastie králem Džosérem. V Dahšúru stojí lomená pyramida, jejíž strany jsou prohnutě zakřivené, ale díky blízkému vojenskému prostoru je nedostupná. V Sakkaře je však výrazně méně turistů i velbloudářů a dalších rádoby průvodců. Zato procházet se tu dá třeba celý den. To množství hrobek, z nichž ve většině zůstala ještě i výzdoba, je opravdu velké. Vstupné do celého areálu je 10 L.E. (studenti) a žádné další vstupy do jednotlivých hrobek se nepřiplácí. Kdo nemá auto, bude muset počítat s dlouhou procházkou od hlavní silnice, kde staví autobus nebo někoho přemluvit, aby ho svezl. Tady se stopařům zastavuje, dokud není auto opravdu plné.

Autor: Radmila Lorencová

Doporučujeme

Články odjinud