Sto čtyřicet metrů od země, na koruně největší stavby, kterou kdy lidský duch stvořil, jsem konečně otevřel oči a kochal se pohledem, kterému se nic nemohlo vyrovnat.
Nejhonosnější hrobky světa
" Sto čtyřicet metrů od země, na koruně největší stavby, kterou
kdy lidský duch stvořil, jsem konečně otevřel oči a kochal se
pohledem, kterému se nic nemohlo vyrovnat. Na východě okraj gízské plošiny,
Nil, rušná Káhira. Na západě poušň. Na severu pyramidy z Abu Ravaš. Na
jihu Abusír. Sakkára a dvě obrovské pyramidy z Dahšúru, postavené dobrým
králem Snofrevem. Stará říše ve svém díle se před námi rozprostírala
posetá kameny vztyčenými k absolutnu." (Ch. Jacq, Egypňan Champollion)
Tak viděl Gízu Jean-Francois Champollion z vršku nejvyšší pyramidy někdy
na podzim roku 1828. Před ním hleděla do očí Sfingy i další slavná
osobnost - Napoleon. V té době však této majestátné dámě koukala z písku
jenom hlava. Jak vysoko byl písek navátý, lze zjistit i z otvorů, které
probourali vykradači hrobů a další průzkumníci těchto staveb. Do té
nejmenší pyramidy se pod jedním takovým vchází i dnes. Vede k němu dřevěné
schodiště. Za 5 L.E. (pro studenta) si jí lze prohlédnout bez dlouhých
front a hlavně sám.
Vcházím tedy poprvé v životě do pyramidy a cítím se tak trochu jako
objevitel a vůbec mi v tom nepřekážejí živě fotící turisté. Je to sice
ta nejmenší, Menkauerova, ale to nevadí. Hned u vchodu mě ovane nepříjemné
zatuchlo. Pak už scházím po dřevěné lávce prudce dolů, do nitra kamenné
hrobky. Překvapilo mě to nic, co bylo uvnitř. Čekala jsem nápisy, kresby a
sarkofág a zapomněla jsem , že jestli se vůbec něco takového našlo, tak už
je to dávno v některém z četných egyptologických muzeí. A na kresby si
budu muset počkat do Luxoru.
A tak se zase v zástupu turistů deru zpět na povrch země a horko, vydýchaný
vzduch a úzké prostory si začínají hrát s mojí psychikou. Za chvíli ale
naštěstí vidím krásnou modrou oblohu a zlatý písek pouště. Je tu
neuklizeno, každý z bezejmenného davu odhodí občas plechovku od Fanty nebo
plastovou láhev od dobré vody. Koše tu ani moc nejsou a sbírat to nikdo nestíhá.
Mezitím, co si ještě promítám vnitřek pyramidy, mě už potřetí osloví
"beduín" a nabídne mi svezení na velbloudu. První reakcí je otázka
na cenu. Jako vždy je přemrštěně vysoká. Tentokráte ale můžu s klidným
svědomím opravdu odmítnout, protože jsem se na jeho hrbu vezla hodinu a půl
až sem.
Ráno jsme usmlouvali velblouda. Náš průvodce jel vedle nás na koni a my
dostali lekci všech možných posedů a ovládání. Většina lidí jezdí
obkročmo, jako na koni. Beduín při dlouhém putování karavany musí tělem
přece jen trochu hýbat a tak různě přehazuje nohu nebo obě přes přední
část sedla. Tato poloha se zdá být také stabilnější při běhu. Při jízdě
na koni jsou působící silou pobídky hlavně holení a posed, pohyb rukou
(uzda) je tak trochu vedlejší. Velblouda se přes množství vycpávek nohou
dotknout snad ani nedá a tak musí být zvíře vycvičené na pobídky přes
krk a hubu. Následkem tvrdého výcviku je spousta šrámů a hnisajících odřenin,
které lákají hejna much. Dobrý velbloud je však stále nejcennějším
majetkem svého pána.
Ovšem nejen turisté se zde na tomto hrbatém zvířeti vozí. Na okraji Káhiry,
jakým je i Gíza, není až taková zvláštnost, spatřit uprostřed auty přeplněné
ulice velblouda. Nikoho nevzrušuje a všemi je považován za rovnocenný
dopravní prostředek. Pro zpestření ještě občas projede vozík plný trávy,
tažený kmitajícím oslíkem.
Vystoupili jsme v "Egyptian village", tedy ve čtvrti, kde se obyčejně
bydlí a kam se turisté přivezení cestovními kancelářemi v klimatizovaných
autobusech ani nedostanou. Prochází se tu úzkými uličkami, děti tu čistí
koně, které u pyramid pronajímá kde kdo. Jdeme po udusaném písku a prachu
s občasnou louží po domácí očistě a vedle haldy plné slepic si kupujeme
falafel. V místním podání je to pita naplněná fazolemi s omáčkou, která
nám stéká po prstech. A ubrousek se tady k jídlu nedává� Okolo prochází
stařík a směje se nám, jak oblizujeme prsty a něco nám vykládá. Nerozumíme
ani slovo a on nám také ne. Pak jen vyhrkne "bye" a jde dál.
Pomalu se dostáváme do míst, kde podle domorodců začíná "Turistic
village" a hned narážíme na zatím zavřené Hard Rock Café. (Slavnostní
otevření proběhlo na Nový rok 2000). O kousek dál začínají krámky s
papyrem a dalšími suvenýry. Samozřejmě i my se tu zastavujeme a necháváme
si ukázat řezání, máčení, lisování, překládání a další lisování
a konečné sušení papyrusových stránek. Učíme se hieroglyfické písmo a
luštíme jména králů.
Z této strany je přístup k pyramidám po široké asfaltové cestě. Často
tu klapou kopyta koní v prudkém běhu. Místní chlapci jezdí bez sedel a závodí,
kdo ten kopec vyjede dřív. Po levé straně je oplocený areál Sfingy. Kdo si
chce prohlédnout chrámy pod a okolo ní a podívat se na její tělo víc zblízka,
musí si zaplatit.
Jak vlastně vznikl tento lev s tváří muže a jménem ženy? Sfinx je řecké
slovo egyptského původu a znamená obludu z bájí se lvím tělem, ženskou
hlavou a ptačími křídli, která dávala lidem hádanky. V Egyptě původní
slovo šesep-anch znamenalo obraz panovníka. Tato slavná lvice má tvář vládce
Chefrena (Rachefa) a tělo krále pouště. Vytesána je z jednoho kusu skály.
To, že je jeho tvář rozbrázděna tolika vráskami, je důsledek dělových
koulí Mameluků, kteří jej měli jako cíl při svých cvičeních. Chybí mu
vous, znak královské moci (kobra na čelence) a nos, na který se můžeme
zajet podívat do Londýnského muzea. Smutný pohled do obličeje nejstarší dámy
světa (4600 let).
Ale zpět k pyramidám. Tento div světa byl postaven králi
4. dynastie Staré říše kolem roku 2600 př.n.l. Nejvyšší je Cheopsova
pyramida, která měří 137 metrů a jejíž
kompaktní hmotu by prý nedokázala zničit ani atomová bomba svržená na
Hirošimu. Je postavená z 2250000 kamenných kvádrů. Z tohoto množství
materiálu by se dalo vybudovat zcela nové město pro tisíc obyvatel. Jeden
kamenný kvádr má průměrnou hmotnost okolo kubického metru. Byla stavěna
na tři etapy, protože král musel mít stále připravenou hrobku. Obsahuje
tedy tři pohřební komory, ale jedinou dokončenou, ve které byl nalezen
sarkofág. I sem se vchází lupičskou a tedy velmi nepohodlnou cestou.
Jen o půl metru nižší je Chefrenova (Rachefova) pyramida. Na vrcholku má
zbytky alabastrového obložení a z dálky se zdá být z těch tří nejvyšší,
protože stojí na vyvýšeném místě a ještě tomu napomáhá poměr jejích
stran. Nejmenší a nejmladší je Menkaureova pyramida s výškou 66 metrů. Měla
černobílé žulové obložení a je to pyramida s asi nejzajímavější
historií. Podle legendy přiřkla věštba jejímu staviteli jen pár let vlády.
Podle egyptologů to však není pravda, i když z chování panovníka je znát,
že tuší svoji smrt a nepouští se tedy do žádné ohromující stavby.
Nejprve měla půdorys jen 60 x 60 metrů (strana základny nejvyšší pyramidy
měří 230 metrů). Pak teprve byla jednou tolik zvětšena. Je stavěna z větších
kvádrů než její předchůdkyně, aby byla stavba rychle hotová. I přes
tato opatření, zemřel král před dokončením a dostavba tak přešla na
jeho syna. Ukazuje to na nějakou nemoc? Nebo jde jen o domněnku a stavba měla
opravdu takto vypadat?
Okolo každé pyramidy jsou malé pyramidky pro manželky vládců. První a
hlavní manželkou byla vždy sestra panovníka. Na celé gízské planině se
pak nachází množství hrobů a hrobek Staré říše.
U pyramid to žije stále. Pro vyznavače romantické noci za použití moderní
techniky je připraveno představení Zvuk a světlo s nádherným barevným osvětlením
pyramid a hlavně Sfingy, která hlubokým hlasem odříkává historii těchto
míst.
Tip:
Další zajímavé pyramidy jsou v Dahšúru a Sakkaře. Sakkara byla největším
pohřebištěm, díky nedalekému hlavnímu městu Staré říše Memfidě. Právě
zde stojí nejstarší pyramida postavená za 3. dynastie králem Džosérem. V
Dahšúru stojí lomená pyramida, jejíž strany jsou prohnutě zakřivené,
ale díky blízkému vojenskému prostoru je nedostupná. V Sakkaře je však výrazně
méně turistů i velbloudářů a dalších rádoby průvodců. Zato procházet
se tu dá třeba celý den. To množství hrobek, z nichž ve většině zůstala
ještě i výzdoba, je opravdu velké. Vstupné do celého areálu je 10 L.E.
(studenti) a žádné další vstupy do jednotlivých hrobek se nepřiplácí.
Kdo nemá auto, bude muset počítat s dlouhou procházkou od hlavní silnice,
kde staví autobus nebo někoho přemluvit, aby ho svezl. Tady se stopařům
zastavuje, dokud není auto opravdu plné.
Autor: Radmila Lorencová