Nejsou pětky jako pětky...

Juicy

2. ledna 2011 7:00

Každý z nás má něco, bez čeho by se s radostí obešel. A každému z nás něco chybí...

Pod slovem handicap si většina lidí nepředstaví golfového hráče nebo dostihového koně, ale člověka v kolečkovém křesle. Handicap je však ryze subjektivní kategorie, cejch, který si s sebou nese každý z nás. Něco, s čím se v životě potýkáme, kvůli čemu trpíme a s čím se obtížně vyrovnáváme. Já jsem kupříkladu v pubertě coby vyžle s pusou zadrátovanou rovnátky toužila po poprsí velikosti číslo pět. Teď pětky mám. Ovšem dioptrie. Čím menší byla moje naděje, že mi vyrostou slušná ňadra, tím tlustší skla mi seděla na nose. Vražedná kombinace.

Na střední jsem nosila odporné růžové brýle se skly velkými jako pivní tácky a tlustými jako dno půllitru a podprsenku, která se skádala ze dvou plochých trojúhelníčků látky a byla tak zoufale malá jako moje sebevědomí. Brýle jsem schovávala v kapse až do doby, kdy mě moje dobře maskovaná slepota dohnala k úprku po tramvajových kolejích po mostě Legií se soupravou číslo 9 za zády. Prostě jsem tu tramvaj, ehm, jaksi neviděla. Tomuto incidentu předcházela ještě jedna zajímavá scénka. S brýlemi v kapse jsem na jedné diskotéce omylem políbila naprosto cizího člověka, na což se s nelibostí díval můj tehdejší partner stojící o tři metry dál. Můj skrývaný handicap mě tehdy během jediného měsíce málem připravil o partnera a stačilo málo a kvůli svému stupidnímu studu za svou krátkozrakost jsem skončila v kolejišti jako Anna Karenina. (Její sebevražda byla podle mého názoru ostatně také poněkud krátkozraká.)

V předvečer svých devatenáctých narozenin jsem probděla noc nad bilancováním své bídné genetické výbavy a vážně jsem přemýšlela nad tím, že své utrpení rázně ukončím skokem z okna. A zkusím to znovu v nějakém prsatém a bystrozrakém těle dcerky londýnského milionáře (při mém štěstí bych se ale beztak narodila jako osmé dítě vietnamského pasáčka mul). Nakonec jsem si v hlavě vytvořila seznam věcí, které na sobě považuji za hezké, a věcí, které vnímám jako životní nespravedlnost. V levém, „pozitivním“ sloupci stálo: docela inteligentní.

V tom pravém, „negativním“ se to hemžilo podstatnými a přídavnými jmény odvozenými od rosolu, tuku, náletní plošiny, slepýše a krtka. V duchu jsem pak celý seznam rozdělila do kategorií „má dáti“ a „dal“ (myšleno stvořitel) a podumala nad tím, proti čemu se dá bojovat a s čím se holt budu muset smířit. V důsledku své noční bilance jsem si nechala ostříhat své superdlouhé zplihlé vlasy na krátké mikádo. Začala jsem běhat, abych zatočila s rozklepanými stehny, a pořídila si kontaktní čočky, abych na ty svoje vypracované nohy viděla. S čočkami se vypařil komplex ze silných brýlí, s krátkým střapatým účesem mě opustil strach z nevýraznosti a průměrnosti. Jen rozměry stehen odolávají pravidelnému pohybu statečně až dodnes a já na ně díky kontaktním čočkám moc dobře vidím...

Celý život podléhám vlastním komplexům, které jsou založené na objektivně malých, ale subjektivně gigantických handicapech všeho druhu. Nevzpomínám si, že bych se jako dítě nějak výrazně podceňovala. Zlom nastal v pubertě, kdy jsem během jednoho roku vyrostla o dvacet centimetrů, zdrátovali mi zuby tak, že jsem při každém slově plivala kašovitou bílou pěnu, a z alergie na kov mi na obličeji naskákala vyrážka, která precizně pokryla zbytek míst nezasažených akné. Uznejte, že tohle se v kombinaci s tlustými brýlemi s velikými plastovými obrubami s dětským designem prakticky rovná společenské sebevraždě. (Slovo sebevražda se v tomto lehce depresivním článku neobjevuje již potřetí náhodou). Tenkrát jsem se „kamarádila“ s Editou. Edita vypadala ve třinácti jako malá Karolina Kurková, měla značkové všechno od ponožek až po pouzdro na legitku a na rozdíl ode mě byla hrozně oblíbená, protože nosila celé třídě sladkosti a uměla skákat gumu. Seděla jsem s ní v lavici, protože jsem věřila, že do mě vstoupí alespoň kapka její dokonalosti a že se aspoň na chvíli ohřeju v odlesku její krásy.

Edita mě programově deptala, ztrapňovala před spolužáky a hřála se vedle mě jako zmije na sluníčku. Dlouho mi trvalo, než jsem se posbírala ze všech ústrků a hanebností, které na mně napáchal fakt, že jsem byla jejím nohsledem. I když se naše cesty po základní škole rozešly, často jsem ve špatných dobách na slečnu „dokonalou“ vzpomínala. Kdykoli se mi udělal pupínek na čele, kdykoli jsem zahlédla ve zkušební kabině svůj zadek, kdykoli jsem měla podezření, že se někomu nelíbím a nemá mě rád, vždycky mě napadlo, jak jednoduché to má Edita, naše nafoukaná a sebevědomá Karolina Kurková ze základní školy.

A pak jsem ji potkala. Tedy spíš ona potkala mě. Připravovala jsem se zrovna na zahrádce před kavárnou na Malostranském náměstí na svou první obhajobu u soudu a rostřesené ruce jsem si nervózně otírala do krátké sukně (která byla pojistkou, kdybych zapomněla paragrafy). „Ahoj Renčo,“ ozvalo se přede mnou a tam stála divná obtloustlá paní s čelenkou na mastné hlavě, miminem v ruce a hlavou Edity. Přisedla si. Zbývala mi hodina do začátku soudu a ve společnosti mojí nenáviděné a všemi milované Edity utekla jako voda. Povídaly jsme si a moje zášť pramenící z nespravedlnosti všeho, čeho se na mně tahle princezna v dětství dopouštěla, pomalu vyprchávala podloubím kavárny. Do soudní síně jsem vletěla se zpožděním jako uragán a kraťounká sukýnka mi tenkrát poprvé zachránila profesní čest.

S Editou si občas vyjdeme na kafe a já už vím, že tahle „bezproblémová“ bytost má odmalinka silnou cukrovku a píchá si do břicha inzulin, rozvrácená rodina jí kompenzovala nezájem balíky dárků a peněz a teď je samoživitelka, protože otec jejího dítěte dostal akutní strach ze závazků a zmizel na Dálném východě. A tak si říkám, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. I za krásnou tváří vaší zdánlivě bezproblémové kolegyně se může skrývat osobní trápení. Úplně každý na tomhle světě bojuje s nějakým handicapem, ať už má podobu logopedického problému, vrozené vady, nebo fobie z výšek. Za měsíc jdu na laserovou operaci očí. Takže mi zbývá už jenom: a) velký zadek (1 ks), b) miniaturní poprsí (2 ks), c) strach z výšek, d) prudká alergie na kovy, e) ofina hustě kučeravějící na vlhkém vzduchu. A co vy? Ať to je cokoli, bojujte, a hlavně – vykašlete se na seznamy!