Nejsou ani asketové, ani úchyláci, ani zoufalci. Milování je prostě jen nebaví…
„ Už od puberty jsem si uvědomovala, že jsem „jiná.“ Kamarádky se věčně vybavovaly jenom o klucích. O tom, co s nimi dělaly nebo co by chtěly dělat. Mně tyhle debaty vždycky připadaly směšné a hloupé. Ne že by se mi kluci nelíbili, to vůbec ne. I já jsem si přála vodit se s někým za ruku, chodit do kina a špitat si tajnosti. Chtěla jsem si být blízká s nějakým chlapcem, jen po líbání, muchlování a jiných intimnostech jsem netoužila. Bylo mi to zkrátka cizí. Ne odporné, jen cizí… “ svěřuje se třicetiletá Martina.
Asexuálové - jsou mezi námi
Martina není zdaleka jediná. Lidé, které sex nezajímá, se v populaci vyskytují od nepaměti. Dříve však lékaři asexualitu chápali jako nemoc a pokoušeli se ji léčit ať už psychoterapií nebo hormonálně. Dnes většina odborníků na tento projev nenahlíží jako na úchylku, ale jako na stav.
Po heterosexualitě, bisexualitě a homosexualitě je někdy asexualita považována za čtvrtou sexuální orientaci. Začíná se o ní, ve srovnání například s homosexualitou, sice pozdě, ale přece jen hovořit. Předsudky, které jsou zakořeněné ve společnosti vůči těm, co odmítají sex, jsou hlubší, než by se na první pohled zdálo.
Nejsme nemocní, jen nás TO nebaví
Davidovi Jay, pohlednému dvaadvacetiletému Američanovi, rozhodně odvaha nechyběla. On byl totiž první, kdo se s tímto problémem rozhodl vystoupit veřejně. Před deseti lety se v jednom televizním interview postavil před kameru a otevřeně řekl: „Nepotřebuji k životu sex, nechci ho a do smrti ho mít nebudu. Netrápím se tím, jsem normální.“
Jeho výrok vzbudil nečekanou vlnu ohlasu. Začali se ozývat další podobní lidé a kolem tématu se rozvířila obrovská emotivní debata. David Jay na to konto založil organizaci AVEN - Asexual Visibility and Education Network (www.asexuality.org), která má v současné době mnoho členů v různých zemích světa.
Kdo má sex, je in. Kdo nemá, má smůlu…
Dnešní společnost je v otázkách sexuality otevřená. Kromě projevů stojících vyloženě mimo zákon je lidská intimita chápána jako něco, za co není se důvod stydět. Internet přetéká nejrůznější pornografií. I ty nejbizardnější úchylky mají své stránky, kluby, fóra. Proč se tedy o asexuálech začalo hovořit až tak pozdě? To je vážně taková ostuda nechtít sex?
Sexuoložka MUDr. Dana Pilzová k problematice říká:
„Pro dnešní společnost je sex podobným motorem života jako peníze. Zároveň však má pro spoustu lidí nádech něčeho nevyřčeného, skrytého, tajemného. To mu dodává ještě silnější moment atraktivnosti a zajímavosti. V brzké době se tento trend pravděpodobně nijak výrazně nezmění. Jak řekl klasik Jára Cimrman: „Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je bohužel to jediné, co se s tím dá dělat…“
Aby situace byla ještě složitější, asexuálů není jen jeden druh. Dělí se na dvě skupiny. Do první patří lidé, kteří vědí, zda se jim líbí muži nebo ženy, a po vztahu touží. Chtějí žít „normálním“ partnerským životem, sdílet blízkost s jiným člověkem, třeba i založit rodinu, ovšem samozřejmě bez sexu.
Druhá skupina to má ještě o poznání složitější. Asexuálové II by sice chuť na sex měli, ale bohužel si nemohou zvolit, s kým ho chtějí provozovat. Nepřitahuje je ani jedno pohlaví. Své potřeby řeší obvykle autoerotikou a žijí, dříve by se řeklo, jako
staré panny a staří mládenci, dnes je moderní termín – jako věční solitéři.
Zatloukat nebo přiznat barvu?
Ať už jedinec patří do skupiny asexuálů I nebo asexuálů II a rozhodne se přiznat skutečný stav věcí, nečeká jej rozhodně nic příjemného. Jít s kůží na trh chce velkou dávku odvahy.
„Největší strach jsem paradoxně měla svěřit se se svým problémem tak blízkým lidem, jako jsou mí rodiče. Vím, že jsou v otázkách sexuality velmi konzervativní a že například na homosexuály nepohlížejí zrovna shovívavě. Vůbec jsem nedokázala odhadnout, jak se k celé záležitosti postaví. Po dlouhém odhodlávání a s obavami jsem jim to řekla. Teď už vím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Byli totiž úplně v pohodě, “ dodává Martina.
Většina asexuálů, kteří mají svůj coming out už za sebou, potvrzuje obdobnou zkušenost. Rodiče a přátelé zprávu o jejich odlišnosti přijímají vcelku pozitivně. Občas lze narazit na mírné rozpaky, zvědavost, údiv, odsudek však jen zřídka.
Největší problém nastává v momentě, když se rozhodnou přiznat barvu před svým partnerem nebo partnerkou.
„Existují asexuálové, kteří setrvávají v partnerském vztahu s „normálním“ protějškem celý život. Tito lidé obvykle žijí i pravidelným sexuálním životem. Erotiku chápou ne jako radost, nýbrž jako daň,“ říká MUDr. Pilzová.
Asexuálové nezažívají orgasmus, obvykle jim ale sex odporný nebývá. Jejich pocity vystihují spíše slova jako zbytečný, směšný, nezajímavý…
Hledám prince, zn: černý prsten
Ideální samozřejmě je, když se setkají dva, kteří jsou na tom stejně. Soužití asexuálů má své výhody. Mají více času na společné koníčky, neřeší problémy spojené se sexuálním životem. U těchto párů například odpadá problematika nevěry, která je při běžném soužití druhou až třetí nejčastější příčinou rozpadu vztahů. Kdo z „normálních“ může říct, že takové štěstí má?
Když se zadaří, může to být skvělé. Největší problém je, kde takového partnera sehnat. Inzeráty typu: Hledám lásku ke společné cestě životem. Značka: Jen vážně, ale bez sexu, přece jen často nenarazíte. Nic však není neřešitelné. Asexuálové mají dnes už i v České republice svoje sdružení. Pro zájemce je nejlepší první kontakt provést přes internet. Na stránkách sdružení www.asexual.cz. se do dnešního dne registrovalo 2864 členů. Krom odborných článků a diskusí zde najdete i „asexuální“ seznamku. V běžném životě asexuála poznáte obtížně. Jediným nenápadným vodítkem může být černý prsten s vyraženým tiskacím A, znakem asexuálního sdružení.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!