Každé ženě dozajista dělá dobře, když o ni nějaký muž projeví zájem. I v případě, že si s ním nechce nic začít, pro zvednutí sebevědomí je to příjemná věc. Ale vše má svou míru. Pokud ctitel ve své pozornosti i přes nesčetná odmítnutí nepolevuje, stane se jeho zájem nakonec noční můrou. A to i přesto, že zjevně není nebezpečný.
Částečně si za to mohu asi sama. Jsem odjakživa taková hodná milá duše, která si to nechce s nikým rozházet, nikoho urazit. Nesnáším hádky, konflikty, raději lidem ustupuji. Jsem si této své slabosti vědomá, ale zatím mi nikdy nezpůsobila výraznější potíže. Lidé mě naopak mají rádi, nebo na mě minimálně nebývají nepříjemní – ono je těžké chovat se jako hulvát k někomu, kdo se na vás usmívá a nenechá se vyprovokovat.
Jak je takový přístup ošidný, jsem zjistila před necelým půlrokem. Pracovala jsem tehdy v jedné firmě a chystala se odejít za novou příležitostí. Šéf mi nedělal potíže, poměrně rychle na mé místo našel náhradu. Mým úkolem bylo nového kolegu ve zbývajících několik týdnech všechno naučit a předat mu svou agendu. Někdo by to možná vzal letem světem a řekl si, že už mu to může být jedno, ale já chtěla být poctivá a svědomitá.
Jirka, tak se můj nástupce jmenoval, navíc zpočátku působil trochu zmateně a chaoticky a informace k němu putovaly poněkud pomaleji. Protože jsem se ale v pracovní době nemohla věnovat jen jeho zaučování, navrhla jsem, že všechno potřebné sepíšu a sedneme si nad to někde u kafe.
Zpětným pohledem jsem si tenkrát radši měla překousnout jazyk. Jirka totiž bohužel je zřejmě ten typ muže, co si takovouhle dobromyslnou nabídku vyloží úplně jinak. Tenkrát se mu rozzářily oči jak malému klukovi. „To jsi strašně hodná, těším se!“ Další den jsme zasedli nad mými elaboráty v kavárně. Zatímco já se snažila mu vysvětlovat práci, Jirka mě jen zbožně sledoval a neustále jsem ho musela vracet k tématu.
Mé odmítnutí neakceptoval
Prý že když mi to tak sluší, nemám se divit, že se nedokáže soustředit. Odbývala jsem jeho komplimenty s úsměvem a nakonec jsme kus práce přece jen udělali. Jirka si přesto vyžádal ještě další kavárenské porady. Při poslední už jsme ale probírali všechno možné, jen ne práci, a tak jsem mu s úsměvem naznačila, že mou pomoc nepotřebuje.
Ve firmě jsem pak byla ještě dva týdny. Během nich mi Jirka každý den přinesl nějaký dárek. První bonboniéru jsem přijala bez rozpaků, protože jsem ji považovala za poděkování za pomoc. Když ale každé ráno přinesl další, začala jsem protestovat. Marně. Prý mu to dělá radost. Pak se navíc od kolegyně dozvěděl, že mám ráda dobrý čaj, a tak čokoládu vyměnil za čaj.
Poslední den v práci mi kolegové předali na rozloučenou velkou kytici, kterou společně koupili. Jenže Jirka ještě přispěchal se svou vlastní! To už se mi ženské v práci docela smály. A já husa hloupá jsem ještě Jirkovi dala svůj mail i telefon pro případ, že by si s něčím nevěděl rady, že mu pomůžu.
Hned následující den mi zavolal – a pozval mě na rande. Byla jsem zaskočená a nevěděla co dřív, takže si mé mlčení vyložil jako souhlas a hned začal plánovat, kam půjdeme. To mě probralo a co nejjemněji jsem mu vysvětlila, že s ním na rande nechci, ale jako bych mluvila do vrat! „To nevadí, tak to neber jako rande, prostě tě někam pozvu.“
Mou další vlastností – za normálních okolností jistě ctnostnou – je to, že nesnáším lhaní. A protože jsem v té době byla bez partnera, nedokázala jsem říct něco tak jednoduchého, jako že mému příteli by se to nelíbilo. Vymlouvala jsem se a vymlouvala, až jsem nakonec souhlasila, že tedy půjdeme na večeři, rozhodnutá všechno rázně utnout. Jenže moje zdvořilost a Jirkova nechápavost, ať předstíraná či skutečná, z večera vyrobily zoufalou frašku.
Denně dostávám dárky a vzkazy
Udělám střih do přítomnosti. Ačkoli jsem za ten skoro půlrok, co se známe, Jirkovi nesčíslněkrát různými způsoby řekla, že o něj nemám zájem, jeho pozornost přetrvává. Připadá mi, že mu snad ani nejde o to, aby mě získal, jeho zkrátka baví mít nějakou svou „modlu“, kterou může uctívat.
Ano, přesně takhle se ke mně chová. Zřejmě jsem mu kdysi nechtěně dala nějaký podnět, asi k tomu má sklony, a já nevím, jak to zatrhnout. Prakticky denně mi od něj přijde nějaký dárek do práce, občas zazvoní kurýr i u mě doma. Každý den také dostanu nějakou milou smsku – obvykle jednu po ránu a druhou večer před spaním. Posílá mi i zamilované maily.
Čas od času zopakuje pozvání na rande, ale většinu komunikace tvoří jen komplimenty, lichotky, přání všeho dobrého, zmínky, že na mě myslí a že doufá, že se mám dobře a jsem šťastná.
Svým způsobem by to bylo asi milé, ale v člověku to chtě nechtě vzbuzuje pocit ohrožení. Když jste vytrvale objektem něčího zájmu, vadí vám to, i když vám dotyčný nic nedělá. A to je právě i problém, jak celou situaci řešit. Jednak já sama nedokážu být zlá na někoho, kdo se ke mně chová hezky. A jednak celé situaci nepřikládá vážnost ani nikdo jiný!
Když jsem se svěřila kamarádkám jen se smály s tím, co by za to daly. Jedna z nich se aspoň zeptala svého manžela policisty, co on na to. Jeho názor mě dorazil. Prý když mi nevyhrožuje, nesleduje mě a komunikace nepřesahuje únosnou míru, nejde o stalking a není žádný důvod, proč zasáhnout. To, že mi takové chování vadí, je zřejmě málo.
Tím, že jsem stále sama, se moje situace ještě komplikuje. Ale jako zákonem schválnosti se mi seznamování nedaří a Jirka to, že nikoho nemám, ví. A doufá. Zřejmě snad budu muset někoho poprosit, aby předstíral, že je můj přítel. Nevím, co jiného by ještě mohlo zabrat…
Klára, 26 let