Každý z nás se občas rozčílí. Někdo je nervák, který se trémuje před každou důležitou událostí, další cholerik, jehož vytočí i maličkost. Tyhle běžné projevy stresu k životu patří a nejsou samy o sobě nijak zvlášť škodlivé. Dlouhodobá zátěž ale organismu škodí a v mezních situacích může být i smrtelná.
Třiadvacetiletá Iveta byla vždy zdravá jako řípa, nikdy ji nepostihlo nic horšího než chřipka. Když ale začala studovat vysokou školu, najednou byla pořád unavená, byla jí zima, dříve běžné činnosti ji vyčerpávaly. Protože oba její rodiče měli potíže se štítnou žlázou, objednala se nakonec na endokrinologické vyšetření, kde její podezření potvrdili. Ivetina štítná žláza měla sníženou funkci, takzvanou hypotyreózu. Studentka od té chvíle užívala potřebné léky a její stav se vrátil k normálu.
Ve druhém ročníku se seznámila na diskotéce s o tři roky starším klukem a začali spolu chodit, po půl roce se Iveta k příteli nastěhovala. Idylický vztah trval rok, ale pak se něco zlomilo a místo poklidného soužití přišly neustálé hádky a rozpory. Iveta se trápila, začala hubnout, ale Michala milovala a neuměla si představit, že by se rozešli, i když ji neustále ponižoval a trápil. Sílu sebrala až ve chvíli, kdy odhalila jeho opakované nevěry.
Jenže tím její potíže neskončily, naopak. Nemohla se s rozchodem vyrovnat. Během měsíce zhubla šest kilogramů, neustále jí bylo špatně, často zvracela nebo měla průjem. Byla pořád unavená, točila se jí hlava. K tomu se přidaly depresivní pocity. Všechno přičítala smutku z rozchodu a také okolí ji ubezpečovalo v tom, že to za chvíli přejde. Její stav jí ale dost komplikoval běžný život – ač abstinentka, při večerních setkáních s přáteli byla většinou jediná, kdo v hospodě běžela na záchod zvracet, špatně se jí dělalo i v práci, nedokázala se z ničeho radovat.
Iveta se nakonec rozhodla vyléčit porozchodový splín cestováním a na léto si naplánovala cestu do zahraničí. Několik týdnů před odletem se vydala na pravidelnou endokrinologickou prohlídku. Lékařka se při pohledu na výsledky jejích testů tvářila hodně zaraženě a pak ji požádala o svléknutí do spodního prádla, což nikdy předtím neudělala.
„Takhle jste se opálila někde u vody?“ zeptala se. Iveta odpověděla, že se byla koupat všeho všudy dvakrát a že si nijak opálená nepřipadá. Lékařka jí otočila ruce dlaněmi vzhůru. Jindy světlá pokožka v dlaních měla stejnou barvu jako kůže na pažích i jinde po těle. Pak se dotazy sypaly jeden za druhým: Zhubla jste v poslední době? Zvracíte? Máte průjem? Bolí vás svaly? Jste unavená? Je vám zima? Motá se vám hlava? Máte špatnou náladu? Iveta udiveně na všechny otázky kývala hlavou a lékařka ji obratem poslala ještě na testy ze slin.
Když se dívka za pár dnů přišla zeptat na výsledky, dozvěděla se nečekanou diagnózu: Addisonova choroba. Vzácná nemoc, kterou jako první popsal britský lékař Thomas Addison a jíž trpěl třeba John F. Kennedy nebo spisovatelka Jane Austenová. Jedná se o stav, kdy nadledvinky nejsou schopny dostatečně produkovat stresový hormon kortizol. Adisson má dva typy – primární, kdy selhávají samotné nadledvinky, a sekundární, při nichž nefunguje hypofýza řídící produkci hormonů v nadledvinkách.
Kortizol je pro lidský organismus životně důležitý. Pomáhá zvládat všechny zátěžové situace neboli stres. Jenže pozor, stres není jen tréma a nervování se, jak si většina z nás myslí. Stres je pro tělo jakákoli zátěž, tedy i fyzického rázu. Například extrémní sportovní výkon nebo třeba nedostatek spánku, obzvlášť je-li tělo již samo o sobě oslabené. Přesně to byl případ Ivety. Když s lékařkou pátraly po příčinách jejího stavu, dozvěděla se, že spouštěčem choroby u jinak zdravého člověk bývá často nějaká velmi stresující událost. Porovnáváním hladin hormonů předchozích vyšetření snadno došly k závěru, že Ivetinu nemoc způsobil rozchod s přítelem.
Lékařka se studentce důrazně snažila rozmluvit cestu do zahraničí. „Vy teď vlastně nemáte žádnou obranu proti zátěži. Pokud byste to neodhadla a svoje tělo příliš přetížila, může vás Adisson i zabít. A stačí k tomu třeba „jen“ zlomenina ruky!“ varovala ji. Iveta se odradit nenechala, a tak vyfasovala desítky balení kortikoidů, který se stal běžnou součástí jejího života. Na cestu dostala také několik roztoků hydrokortizonu, injekční jehly a stříkačky a školení, jak si sama píchnout injekci třeba právě v případě úrazu.
Nakonec vše dobře dopadlo, s tím, jak odcházela bolest duše, uzdravovalo se i tělo. Iveta sice po kortikoidech přibrala deset kilogramů, ale její nadledvinky se vzpamatovaly a začaly zase hormon správně produkovat. Po roce mohla dávky hormonu snížit a po dvou letech vysadit úplně. I kila šla potom dolů téměř sama. Pravidelné prohlídky však absolvuje každých šest měsíců a pečlivě se snaží vyhýbat jakýmkoli stresovým situacím.
„Zcela poklidný život mít nikdy nemůžeme. Ale člověk by si měl uvědomit, že zdraví je jen jedno a nic na světě nestojí za to, abychom si ničili,“ říká Iveta. A druhé poučení, které z jejího příběhu plyne? Naslouchejte svému tělu a přemýšlejte, co se vám snaží říct. To, že je vám špatně, neberte jako normální věc. Normální je cítit se dobře, a pokud tomu tak není, hledejte příčinu.
ČTĚTE TAKÉ:
Nejsem nešťastná, jsem jen pracující matka s nespavým dítětem, přiznává Victoria Beckham
ČTĚTE TAKÉ:
Potravinové alergie: vadit může cokoliv kromě čisté vody