Se svým přítelem chodím dva a půl roku. To už není úplně málo, plánujeme spolu budoucnost, v létě jsme se sestěhovali do jednoho bytu. Asi před měsícem jsme se bavili o tom, jak strávit Vánoce. A zjistili jsme, že se vůbec neshodneme.
První svátky, které jsme spolu zažili, jsme každý trávili doma u rodičů. Znali jsme se jen pár měsíců, a tak nebylo nad čím přemýšlet. A loni jsem já strávila Štědrý den v práci. Pracuji jako zdravotní sestra v nemocnici a ten rok na mě vyšla služba, které si vždy spravedlivě dělíme. Michal byl s rodinou a viděli jsme se až 26. prosince.
Letos tak nějak přirozeně vyplynulo, že bychom asi tohle téma měli probrat. Mně přišlo naprosto přirozené, že pokud to spolu myslíme vážně a bydlíme v jednom bytě, uděláme si náš první společně strávený Štědrý večer jen ve dvou v našem společném domově. Jenže o tom Michal nechce ani slyšet.
On prý zas naprosto automaticky počítal s tím, že budeme trávit Vánoce s jeho rodinou. Dost mě to zaskočilo. Jednak mě zamrzelo, že nechce tenhle krásný den – aspoň pro mě to je jeden z nejhezčích dnů v roce – strávit jen se mnou. A naštvalo mě i to, jak měl jasno, aniž by se se mnou poradil.
„Proč zrovna s tvými rodiči?“ zaměřila jsem se nejdřív na ten druhý problém. Prý že je to logické. Já mám sestru a bratra, kdežto on jenom bratra, a tak to bude vyvážené. Já v tom tedy moc logiky neviděla. „Ale to snad není o počtu sourozenců, ale o tom, jak to chceme mít my dva, ne? Teď spolu chodíme, jsme dospělí, tvoji rodiče také, jednou to přijít musí, že děti tráví svátky jinde,“ namítla jsem.
Vánoce jedině s jeho rodinou
A Michal mě dorazil znova. „Kdepak, já si neumím vůbec přestavit, že bych trávil Štědrý den jinde než u našich. To nepřipadá v úvahu. A jelikož jsem chlap a ten si přivádí domů ženu, tak bych byl rád, abys tam byla se mnou.“ Připadalo mi, jako když mluvím s někým z minulého století.
To jsem si ale nechala pro sebe a zkusila to jinak. „Ty nechceš být sám se mnou? Představ si tu romantiku, náš první stromeček, dárky… kdo ví, co si nadělíme, to chceš nějaké intimnosti rozbalovat před vašima?“ mrkla jsem na něj. Na chvíli se zarazil, ale pak stejně přesvědčeně potvrdil předchozí slova.
„To se zvládne. Na Vánoce má být zkrátka rodina pohromadě a já to tak chci. Ve dvou je to smutné.“ Docela mě tím ranil. Pro ten večer jsme toho nechali, nemělo cenu se dohadovat. V dalších dnech jsem zkoušela Michala nějak přemluvit, ale zatím se mi to nepodařilo. Je v tom jako býk. Moje argumenty, že mí rodiče taky neřeší, že nebudu s nimi, ačkoli mě mají rádi, nezabírají.
Už nejde jen o Vánoce
Můžu prosit nebo se jakoby urazit, že mě nemá rád, když se mnou nechce na Štědrý den být (a asi si to opravdu myslím), všechno marné. „Podívej, neříkám, že za pár let to tak zas nebudeme dělat. Ale když už, tak na střídačku. Jednou u vašich, jednou u našich. Nicméně teď jsme mladí, bez dětí, měli bychom si užívat jeden druhého.“
Michal je zatvrzelý. Přes „pravé jihomoravské Vánoce“ prostě nejede vlak. A i myšlenka střídání rodin někdy v budoucnu se mu vůbec nelíbí! „Žena má následovat muže, jinak by v tom byl chaos,“ tvrdí. Říká to jakoby ve srandě, ale opravdu tomu věří. Z celých Vánoc se teď pro mě spíš stává tak nějak boj o vymezení pozic v našem vztahu. Vím, že bych mu pro klid našeho soužití mohla vyhovět, dovedu s lidmi vyjít a nějak bych ten Štědrý den zvládla, i když jsem jeho rodiče viděla jen párkrát.
Ale nějak se mi to příčí. Připadá mi, že když poslechnu, bude to už definitivní. A co když bude takhle neústupný i v jiných věcech? Čím víc se Vánoce blíží, tím větší vztek mě popadá. Ze všeho nejradši bych teď jela na Vánoce k rodičům a Michal ať si jede ke svým. Asi mu to řeknu. A jsem zvědavá, co na to on.
Zuzka, 26 let
