Co se týče drog a alkoholu, tam máme všichni – snad – jasno. Závislost na nich je životu nebezpečná, zničující bývá pro toho, kdo jí propadl, a často i pro jeho nejbližší. Oproti tomu se ony „neškodné“ neřesti, kterým propadáme, zdají úsměvné. Ale i ony se můžou zvrtnout a vymanit naší vůli a kontrole.
Bez sladkého nevydržím ani den
„Na sladkosti jsem už odmala. Ale zatímco kdysi mou potřebu mlsat regulovali rodiče a nedostatek vlastních peněz, dnes už čistě na mojí vůli, kolik si povolím. A ta vůle je velmi slabá, vlastně snad ani žádná neexistuje. Vím, že plno lidí, hlavně žen, s oblibou říká, jak jsou na čokoládě závislí. I kolegyně v práci mi tvrdí, jak nevydrží ani den bez kostičky čokolády. Jenže to nic není! Já každý den spořádám i několik tabulek. Bez sladkého nemůžu ráno fungovat, je to součást mé snídaně. Něco si dám dopoledne, po obědě i večer, zkrátka musím. Vypěstovala jsem si takovou potřebu, že už se to podobá droze. Když čokoládu několik hodin nemám, cítím se vyloženě špatně, jsem nervózní, podrážděná. Už mockrát jsem zkoušela se sladkým úplně skoncovat, ale můj rekord je jeden den! Ještě že tolik sportuji, jinak bych vážila snad tunu.“
Hanka, 26 let
Pořád sázím sportku a kupuji stírací losy
„Před dvěma lety jsem dostala od přítele k Vánocům jako bonus k dárku také vyplněný tiket Sportky. Do té doby jsem nikdy nesázela, ani jsem netušila, jak to vlastně funguje. Jenže shodou okolností jsem na ten tiket vyhrála 400 korun. Což samozřejmě není žádná velká výhra, ale nějak mě to ponouklo k tomu, že třeba se ty miliony opravdu vyhrát dají. Řekla jsem si, že si vsadím každý týden sloupeček. Pak dva. Pak nejen v neděli, ale i ve středu. No a nakonec je z toho komplet vyplněný tiket na každé slosování – a kdo Sportku sází, ví, kolik to stojí peněz. Za ty dva roky jsem několikrát vyhrála pár deseti- nebo stokorun. Vím, že pravděpodobnost výhry se rovná zázraku a že takhle vyhazuji oknem tisíce korun, ale já prostě musím. To vzrušení, když den po slosování kontroluji tiket! A do toho jsem přidala i stírací losy. Koupím si třeba deset po dvacetikoruně a doufám, že v některém bude ta hlavní výhra 50 tisíc. Nikdo to o mně neví, stydím se, že jsem tak naivní. Zatím na to peníze mám, tak mě nic nenutí přestat…“
Lída, 31 let
Neustále přestavuji věci v bytě
„Asi jsem se minula povoláním. Měla jsem dělat bytovou designérku nebo tak něco a já i moje rodina bychom měli pokoj. Tahle mi nezbývá než svoje vášně realizovat v našem bytě – a to moje blízké pozvolna přivádí k šílenství. Zkrátka mám pořád potřebu doma něco měnit. Jak jsou věci nějakou dobu neměnné na svém místě, začínám mít pocit, že je to špatně, vypadá to ošklivě a je potřeba to předělat. Občas je to nutkání tak silné, že jsem schopná sama přesunout těžkou skříň nebo rozpojit a jinde znovu sestavit všechny komponenty počítače. To bohužel moje rodina neocení, dočkám se jen nevděku, když s nadávkami bloudí po bytě, kde je zas všechno jinak. Nemůžu se jim divit, ale já mám takhle aspoň radost, že je náš byt pořád jako nový. Bohužel mám ty tendence ale i na návštěvách. Zatím naštěstí jen v rovině slov, kdy mám tendenci radit. S nábytkem zatím nešoupu, ale ono to možná jednu taky přijde.
Iva, 45 let
Několikrát denně uklízím
„Na rozdíl od drogově závislých jsem si svého problému vědoma, ale to mi nepomůže ho vyřešit. Nevím, jestli je to závislost, nebo obsese, ale zkrátka musím pořád uklízet. Není to žádná fóbie ze špíny, aspoň myslím, spíš mě baví ta činnost jako taková a mám enormní smysl pro pořádek. Vadí mi, když věci nemají své místo a řád. Což v domácnosti se dvěma dětmi, psem a kočkou mají málokdy – a já mám tak pořád co dělat. Zametám, vytírám, luxuji, utírám prach, myju okna, leštím umyvadla, nábytek, dezinfikuju záchod, odpady, přerovnávám věci. Je to záslužná činnost, ale taky prokletí – všechno dělám v určitém intervalu, a když něco musím z nějakého důvodu vynechat, jsem nervózní, dokud to nedodělám. Navíc mám občas tendence zapomínat, že věci nejsou jen na ozdobu, ale i k praktickému použití. To platí zejména u dětských i zvířecích hraček, různých dálkových ovladačů nebo manželových knížek a časopisů.“
Martina, 38 let
Ve velkém nakupuji časopisy
„Vždycky jsem docela dost četla, ale knížky jsou přece jen drahé – a zabírají místo. Proto si kupuju časopisy. Jenže ne sem tam nějaký. Z trafiky si je odnáším ve velkém a pak je ani nestíhám číst. Ale jakmile vidím nějaký se zajímavou obálkou, neodolám a jdu pro něj. Ten pocit, kdy si pak odpoledne sednu na gauč s něčím dobrým a otevřu si nové číslo, miluju. Kupuju naprosto různorodé časopisy – zpravodajské, lifestylové, ženské magazíny, ale i periodika o historii nebo přírodě. Nepohrdnu skoro ničím. Jenže nedávno jsem si spočítala, že za měsíc za ně utratím často až dva tisíce korun! A pak je stejně dám do sběru. To už se opravdu vyplatí koupit si nějakou pěknou knížku. Tak snad se mi podaří časopisy oželet a investovat peníze trochu rozumněji.“
Andrea, 29 let
Číhám na slevových portálech
Kouzlo slevových serverů jsem objevila teprve asi před rokem – do té doby jsem o nich moc nevěděla a myslela si, že jde snad dokonce o nějaký podvod. Pak mi kamarádka vyprávěla o skvělém relaxačním víkendu, který takhle za super cenu pořídila. Nedalo mi to, na jeden ze serverů jsem zabrousila – a byla jsem ztracená. Bylo tam toho tolik a za tak skvělé peníze! Od té doby není den, abych neprojela všechny portály, které znám, a neprojížděla jejich nabídky. Naštěstí se dokážu jakžtakž udržet a nenakupuju bezhlavě, ale každý měsíc nakonec stejně několika nákupům neodolám. A hlavně je to požírač času a regulérní závislost. Když se tam jeden den nepodívám, jsem celá nesvá, že mi něco supervýhodného uteče.
Magda, 33 let