To, že negativní vlastnosti se s věkem spíše prohlubují, je svatá pravda. Můj manžel je toho jasným příkladem. K poučování a shazování druhých měl sklony odjakživa, ale dalo se to vydržet. Jenže v posledních letech je s tímhle zvykem nesnesitelný a já toho mám tak akorát.
Radek je chytrý chlap a ví to o sobě. Už když jsme se seznámili, dával mi lehounkými náznaky najevo, že je prostě velký intelektuál. Pravdou je, že znalosti má jak chodící encyklopedie, a já v životě nepoznala nikoho sečtělejšího. Však mi právě tohle na něm tak imponovalo.
Ruku v ruce s tím jde ale i další jeho rys - má pocit, že rozumí úplně všemu a že je oprávněný druhým lidem radit a poučovat je bez ohledu na to, jestli o to stojí. To je totiž na všem to nejhorší. Jedna věc je někomu poradit, pokud se vás zeptá, druhá, vnucovat mu svůj názor sám od sebe a ještě dost arogantním způsobem.
Nejdřív to bylo celkem roztomilé. Když mi v počátcích vztahu fušoval do oblékání, vaření i úklidu, brala jsem to spíš s humorem, přišlo mi úsměvné, když mi chlap vysvětloval, jak se správně myje sporák. Navíc tehdy si dával ještě pozor, jakým způsobem svoje kázání vede.
Ovšem časem se to začalo měnit a rychlý spád to nabralo zejména ve dvou obdobích: po narození dětí a pak poté, co dospěly a osamostatnily se. Když byli kluci malí, montoval se Radek úplně do všeho. Ani ne tak fyzicky, že by sám konal, ale komentář a radu měl úplně ke všemu. Od žehlení plínek přes způsob nošení, až já nevím po co. Jsem poměrně trpělivá a dlouho jsem to ignorovala, pak jsem jednou za čas upustila páru, on se chvíli stáhl a byl klid.
U synů si místo obdivu vysloužil spíš soucit
Když kluci povyrostli, přenesl tenhle svůj zlozvyk i na ně. Bylo mi jich občas fakt líto, když spustil ta svá mentorská kázání ke každé maličkosti. Stačilo, aby si podle Radkova názoru příliš dlouho vybalovali novou hračku z krabice, a už naběhl, jak se má krabice správně otevírat. Občas jsem zasáhla, ale nemohla jsem mít oči všude a hlavně se mi nechtělo s ním dohadovat před dětmi.
V pubertě to pak bylo u nás doma dost divoké. Radkův přístup byl samozřejmě pro dva teenagery jako hadr na býka. Čím víc kázal, tím byli zarputilejší a z principu všechno dělali opačně. To zas vytáčelo jeho a o to víc se jim snažil dokázat, že jsou úplně nemožní a on tomu rozumí líp.
Myslím, že jejich vztah je tím dodnes poznamenaný. Dnes s otcem sice vycházejí, ale je vidět, že svým přístupem dosáhl pravého opaku, než chtěl. Místo úcty a obdivu se od synů dočkává spíš přezíravé velkorysosti až soucitu. Jakmile přijedou na návštěvu - starší už i s manželkou a malou vnučkou, je vidět, že ho Radkovy proslovy vůbec nevnímají. On pak za mnou ublíženě chodí a říká, jak jsou ti dnešní mladí nevděční a vůbec si neváží moudrosti rodičů. Co prý oni vědí o životě!
No, a protože poslední tři roky s námi už nebydlí ani mladší syn, Radek se zákonitě zase zaměřil na mě. A začíná to být opravdu peklo! Nevím, jestli prochází nějakou krizi středního věku či co, ale jeho chování už je prostě nesnesitelné. Jakmile jsme spolu pohromadě, celé se to vlastně točí jen kolem jeho sledování všeho, co dělám, a následného poučování a vysvětlování, co dělám špatně.
V práci je mi kolikrát lépe než doma
Tváří se při tom ohromně blahosklonně. Dává mi najevo, že jsem vlastně úplně hloupá a nešikovná, a kdyby nebylo jeho, ani bych se snad o sebe nebo náš dům nedokázala postarat! "Jituško, ale takhle ty kytky zalévat nemůžeš. Říkal jsem ti už tolikrát, že do misky voda nepatří," začne třeba a já už rostu. Střídavě zkouším dvě možnosti - buď ho naprosto přestat poslouchat a vnímat ho jen jako nějaké bzučení, to ale dlouho nezabere, protože se dožaduje nějaké reakce (nejlépe ve smyslu Ano, drahý, máš pravdu, jak jsem mohla zapomenout, co bych si bez tebe počala).
Anebo se postupně vytočit a začít na něj křičet, ať mi proboha dá pokoj. Tahle varianta obvykle vítězí a nikam nevede, protože on se pak začne ještě víc usmívat, jako by mě kdovíjak doběhl. Myslí si totiž, že se rozčiluju, protože mě štve, že má pravdu a že je chytřejší! Nevysvětlím mu, že mě zkrátka jen obtěžuje, jak pořád radí a jak je arogantní.
Je jako kolovrátek a jakékoli promluvy nezabírají, zkrátka už asi jiný nebude. Ale já toho začínám mít dost, poslední dobou se často přistihnu, jak na něj koukám téměř s odporem a jak se úplně děsím okamžiků, kdy zas budeme doma spolu a on začne. Chtěla bych si někdy jen tak v klidu třeba pracovat na zahradě, ale copak to jde? Úplně mě děsí, až budeme jednou v důchodu spolu doma pořád. Teď je totiž práce místo, kde je mi nejlíp, mám tam totiž klid. A kupodivu i lidi, co si o mně myslí, že vím, co dělám. Jestli to takhle půjde dál, neumím si představit, že s takovým člověkem trávím spokojené stáří...
Jitka, 53 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!