Pokud žijete v dlouhodobém vztahu, pozorujete, že se vášeň i emoce trochu nebo více obrousily, a z vnějšího pohledu by se dalo říct, že žijete klidný a vyrovnaný život. Děti, práce a péče o domácnost zaberou dost času na to, aby člověku ještě nějaký zbýval na přemýšlení nad zbytečnostmi.
A pak jednoho dne stačí odhalená esemeska na manželově mobilu nebo přátelské upozornění od kamarádky, a celý svět se sesype na hromádku. První reakcí na takové zjištění je samozřejmě šok a málokdo umí takovou situaci ustát s klidem a noblesou. To, co zůstávalo dlouhá léta skryto v nitru, se vyhrne ven a z bývalých milenců a parťáků se často stanou nepřátelé na život a na smrt.
Přes to všechno i tady platí, že všechno zlé je k něčemu dobré, a ta odhalená zpráva může být cestou k novému životu, a především k sobě samým. Krize ve vztahu je sice bolestivá, ale zároveň je to také zcela nová situace, která člověka nutí změnit své uvažování, postoje i chování. Přináší nové životní zkušenosti, jimiž by člověk v poklidném, leč citově vyprahlém vztahu neprošel, a je to v podstatě taková vstupenka do našeho nitra.
„Každá prožitá zkušenost odhaluje nové věci a může paradoxně napomoct dlouhodobou citovou krizi ve vztahu vyřešit. Je to jedna z možných cest, jak se dostat ven z bludného kruhu vztahové krize, nahlédnout do sebe i na partnera s novou zkušeností. Může nás osvobodit od iluzí, které z dlouhodobého hlediska vývoji vztahu bránily,“ říká Pavel Špatenka. K tomu je ale zapotřebí se do aktu sebepoznání aktivně zapojit.
Dočasná slepota
Nevěra může mít tři základní aspekty či stránky: tělesnou, citovou a duchovně-morální. Který z nich je rozhodující a vžene nás do náruče jiného partnera, záleží na naší životní situaci a duševním rozpoložení. Někoho vedou k nevěře pouze neukojené základní pudy, jiného, i když to může znít zvláštně, k ní mohou vést vyšší citové či duchovní pohnutky. Jednoduše je to naše nespokojenost.
Stejně tak jako uvědomit si ten správný motiv nevěry, tedy pohnutku pro ni, je složité definovat, co už je a co ještě nevěra není. Záleží na tom, co pod ní kdo vnímá, i když obecně bývá za nevěru považován přímo tělesný akt. Pro někoho je střídání partnerů běžná rutina, nebo dokonce životní nutnost, jinému může zkušenost s nevěrou způsobit skutečná duševní muka a příval výčitek svědomí.
To, jak se k ní postavíme, závisí podle Pavla Špatenky na tom, jak jsme vybaveni v takzvaně vyšších patrech neboli jak jsou vyvinuté naše citové funkce. „Když je rozvíjíme, dosáhneme toho, že jsme schopni soucítění s dalšími lidmi, tedy i s naším partnerem. A když je člověk schopen soucítit, nemá potřebu druhému ubližovat. To je citová vyzrálost.
Nemálo totiž záleží také na tom, v jaké době žijeme a co se v ní považuje za normu. V dnešní době nevěra patří k běžné součásti života společnosti. Ale přesto vnitřně víme, nebo alespoň tušíme, že to úplně běžná věc není. Touhy a pudy nás často přemůžou, ale těžko přijdete domů a řeknete: ,Ahoj, tak jsem se dneska vyspal s Boženou,‘“ dodává Pavel Špatenka, podle kterého za nevěrou téměř vždy stojí potřeba uspokojit některou z potřeb, ať už jde pouze o ty základní, tedy tělesně-sexuální, nebo o citové.
Když najdeme vhodného náhradníka, můžeme se po určitou dobu cítit uspokojeni, ale netrvá to věčně. Začas se člověku začnou stejně vracet staré bolesti.
„Citová prázdnota se po čase objeví v každém vztahu a my chceme zase zažít pocit zamilování, přívalu citu a energie, které často mylně považujeme za lásku. Jsme zvyklí vnitřní nespokojenost nebo prázdnotu nějak přemostit a zalepit. Nevěrou uspokojíme primární city a na chvíli máme pocit, že se prázdnota ztratila. Většina z nás si ale vůbec neuvědomí, že brzy spadne zase do stejného modelu jako předtím, takže tou nejčastější příčinou nevěry bývá neuvědomělost,“ vysvětluje Pavel Špatenka.
Zamilovanost, která by se dala popsat jako dočasná slepota, trvá po různě dlouhou dobu. Poté začíná vztah fungovat na jiných mechanismech. Psychiatr a legendární odborník na mezilidské vztahy Miroslav Plzák dokonce svým klientům doporučoval, aby v období zamilovanosti nedávali svým nevěrným protějškům žádná ultimáta a neptali se, v čem je ten druhý o tolik lepší.
Jeho doporučením bylo dát všemu půl roku volný průběh, stanovit si doma pravidla, aby manželství mohlo alespoň dočasně fungovat. A za půl roku či za rok se uvidí. Běh na dlouhou trať zvládaly mimochodem mnohem lépe manželky než milenky.
Přecitlivělost se nenosí
Ten klíčový okamžik přichází v momentě, pokud už se nevěry dopustíme nebo zjistíme, že podváděni jsme. Záleží pouze na tom, jak k situaci přistoupíme a jak ji využijeme. Nevěra otevře v každém z nás dveře k našemu nevědomí, k pocitům a vlastnostem, které v běžném „bezstarostném“ životě vytěsňujeme.
Najednou cítíme mnohem víc, než jsme téměř schopni unést, napovrch vyplavou emoce, které zůstávaly dlouho bezpečně ukryté uvnitř, jsme najednou vnímavější, otevřenější a citlivější. A v našem vztahu se najednou začne objevovat a řešit spousta témat, která předtím zůstávala zavřená nebo zakonzervovaná.
„Nevěru a všechny pocity s ní spojené můžeme buď zamést pod koberec, ale pak v nás zůstane spousta nezodpovězených otázek, nebo ji využijeme jako obrovskou šanci dozvědět se o sobě více, o svých tělesných a citových potřebách, morálních vlastnostech a také o tom, co v nás vyvolává žárlivost či méněcennost a odkud všechny ty pocity vycházejí.
Můžeme se dostat až k našim dětským představám nebo si začít uvědomovat vztahy k oběma rodičům či jejich vzájemný vztah. Problém je, že dnes se lidé bojí být citliví, protože nechtějí být zranitelní a prožitek s nevěrou je najednou citově otevře často víc, než by sami čekali, a překvapí je to.
Cesta k sobě
Uvědomění si toho, co se vlastně se mnou a ve mně děje, je tedy začátek cesty. Je třeba si nejprve emocí takzvaně projít, tedy skutečně si ji prožít a nesnažit se nepříjemné pocity vytěsňovat a zlehčovat. A pak může přijít na řadu těžká práce v nalezení toho, z čeho naše emoce vycházejí.
Za emotivními reakcemi je většinou schována spousta bezmoci a méněcennosti, a je těžké sáhnout si na svá zranitelná místa a uvědomit si, co a jak nás zraňuje, a objevovat všechny souvislosti. A své slabosti je nutné nevytěsňovat ani se je snažit změnit, ale naučit se s nimi žít.
„My ke svým pocitům často přistupujeme, jako kdyby to bylo zboží na trhu, myslíme si, že jsme zodpovědní za to, co cítíme. Ale my jsme přitom zodpovědní za to, jak s tím naložíme. Naše pocity se tvoří v nevědomí, nejsou otázkou naší vůle, proto bývají často dětinské a primitivní. Buď je využijeme jako věc konstruktivní, nebo destruktivní. Jsme boží hovádka, a když jsme spokojení, nemáme důvod nic měnit a objevovat. Duševní trýzeň nám pomáhá uvědomit si své chyby. Když je objevíme a pochopíme, naučíme se nad ně povznášet. Otevřít dveře a podívat se dovnitř na naše ,bubáky‘ je velice těžké,“ dodává Pavel Špatenka, který doporučuje absolvovat cestu do vlastního nitra se zkušeným průvodcem.
Na cestě za sebepoznáním záleží na tom, kdo chce kam dojít. Někdo si chce jen vyřešit ten „blbý“ pocit, který v něm jeho selhání nebo nevěra toho druhého vyvolala, někdo se chce vrátit zpátky do takzvaného „klidu“.
„Anebo můžete tuhle šanci využít, a uvědomit si, čím vším jsem já sám třeba k nevěře toho druhého přispěl a co bylo v našem vztahu nastavené špatně. Vždycky říkám, že je důležité přiznat svých 50 %, protože v drtivé většině je vina na straně obou. Každý vztah jde otevřít tak, aby mohl zase fungovat. Problémem dnešní doby je, že si neuvědomujeme, že ne všechno, co se o vztazích a citech píše, točí a říká, je pravda. Zamilovávejme se, ale buďme si vědomi toho, co to s sebou nese,“ dodává Pavel Špatenka.
Věrnost je vzácná
Věrnost je z biologického hlediska dobrá k tomu, aby stabilní pár vytvořil ideální podmínky pro svou reprodukci. Péče o mládě je náročná fyzicky i finančně a pro jeho vývoj a přežití je vhodné, když jsou na jeho výchovu dva. Pro věrnost pak už ze strany přírody nemluví téměř nic. Z pohledu přírodovědců je věrnost a monogamie dokonce výjimečná, a člověk je v tomto ohledu unikátní druh.
Dobrým příkladem toho, jak to běžně v přírodě chodí, může být například drobný nenápadný ptáček lejsek. Když vědci brali mláďatům krev a dělali genetické analýzy, zjistili, že je sameček lejska schopen mít nejen svoji legitimní manželku, se kterou postaví hnízdo a která mu snese vajíčka, ale že dokáže přesvědčit ještě jinou samičku, aby mu snesla vajíčka také.
Za tou se pak už ale vrací jen občas s drobnou výpomocí, aby vajíčka neopustila. A není neobvyklé, že si k těm dvěma pořídí ještě pro radost milenku, která má doma svého nic netušícího samečka, ale jen tak pro radost si čas od času odskočí užít s bokovkou.
Promiskuitní jsou téměř všechny živočišné druhy a z přibližně pěti tisíc druhů savců zachovává věrnost zhruba tři až pět procent. Neznamená to, že jsou si nevěrní úplně všichni. Stejně jako u lidí jsou i mezi zvířaty různé povahy od hodného domácího trouby přes domácí puťky až po sexuální volnomyšlenkářky a chronické obluzovače.
To, co lidem, alespoň některým, brání v tom dát své přirozenosti volný průchod, je morální hledisko a etické zásady. Ty ale s biologickými či psychickými potřebami často prohrávají na body.
