Sobotní sluníčko si konečně vybojovalo své místo na obloze. Svítilo i na mne, když jsem opouštěla nemocniční bránu Bulovky. Zamyšleně jsem kráčela k tramvaji a hlavou se mi promítaly chvíle u lůžka mého nemocného devadesátiletého strýčka.
Jeho stále stejné otázky a moje stále stejné odpovědi mě dost vyčerpaly. Kdysi jsem si i myslela, že to s tím zapomínáním dělá snad schválně. Během půl roku se z moudrého, bystrého pána stal zapomínající popleta. Přikazuji si vymazat na pár hodin „zapomínací“ nemoc pana Alzheimera.
Zbytečně. Na tramvajové zastávce vyhlížím desítku. Čeká tu dost lidí. Mezi nimi se ladně prochází starší dáma v bleděmodrém nemocničním županu. Na nohou střevíce, srolované silonky. V ruce kabelku. Tady něco nehraje, říkám si a dámu si nevěřícně prohlížím. „Vy někam jedete?“, ptám se. „Jedu na Masaryčku, musím vlakem do Vršovic. Do Vršovic u Loun, mám tam rodiče,“ mile odpoví. „Ale vy nejste oblečená, takhle zmrznete. Vy jste odešla z nemocnice?“ vyzvídám. „Ne, neodešla. Já nebyla v nemocnici, jedu do těch Loun. A to není župan, to je můj kabát. Ušila jsem si ho. Zima mi není, jsem oblečená,“ přesvědčuje mne paní. A poodhrne župan, pod kterým má jen slabou košilku.
Marně jsem z ní dostávala jak se jmenuje. Otevřela kabelku a hledala nějaký doklad. Nemohla si vzpomenout kam patří, kdo je. Srdce se mi svíralo, když z kabelky vytahovala staré, zažloutlé fotografie. O lidech na fotografiích věděla dost. O sobě nic. „Pojďte, já vás odvedu zpátky do nemocnice, vždyť máte celé ruce modré, od injekcí,“ snažím se dál. „To je modré od inkoustu, opravovala jsem sešity, celé třídě,“ tvrdila.
Přemluvila jsem ji. Zavěsila se do mě a spolu jsme kráčely směr Bulovka. Na křižovatce nám dávaly přednost nejen auta, ale i tramvaje. Neznámá se pootočila a promrzlou rukou jim ladně zamáváním děkovala. Cestou jsem z ní postupně dostala, že je paní Růžičková, že neví co u Bulovky dělá, že byla učitelkou a občas mezi slzami pronesla slovo Louny. Tam měla namířeno. Tam prý vyrůstala, sportovala, tam měla nejlepší žáky. Louny vsouvala do každé věty… Bylo mi z toho smutno. Paní učitelka, která děti připravovala do života, do světa , se nakonec v tom světě ztratila.
Když jsem sestře v příjmové kanceláři řekla, že jim vedu až od tramvaje zřejmě ztracenou pacientku, tak spráskla ruce. „Ráno tu paní přivezla policie. Našli ji někde u parku.“ Ukazovala mi příjmovou kartu, na které bylo napsáno NEZNÁMÁ. Nevzpomněla si kam patří, kdo je. A tak ji uložili na internu, odkud se pak vydala do Loun. Ani nevěděli, že jim zmizela. Jak je to vůbec možné?
A tak zatímco jsme se sestřičkou vyplňovaly údaje, které jsem z „tulačky“ dostala, přišli si pro ni dva mladí saniťáci. Byli milí, usměvaví. Aspoň ji ten návrat tolik nebolel. Utřela si slzy, pohladila mi ruku. Z každé strany se zavěsila do mládenců . Zamávala mi a odevzdaně kráčela zpátky na internu.
Podruhé jsem procházela nemocniční bránou Bulovky. Hlavou se mi pro změnu honil osud neznámé paní učitelky. Musela jsem myšlenky odlehčit. Vybavovala jsem si vtip, který jsem v poslední době slyšela a který pasoval na prožité chvilky.
Přijde babička k doktorovi a ptá se: „Pane doktore, jak se jmenuje ten Němec, co mi pořád schovává věci?“. „Alzheimer, babičko, Alzheimer,“ odpoví doktor…
Zdena Svobodová