Během setkání se známými osobami není nic nemožné, proto se některé novinářky rozhodly podělit se s vámi o své příběhy. Toto je první z nich.
Chystala jsem jednou rozhovor se starším hercem a nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená. Ale nedalo se nic dělat, prostě jsem musela přinést do redakce rozhovor právě s ním a tečka.
Do té doby jsem se s ním nikdy neviděla, ale z toho, co jsem si o něm před rozhovorem načetla, jsem si samozřejmě udělala nějaký úsudek, a ne zrovna příjemný, takže se mi s ním setkat vážně nechtělo. S určitou averzí jsem tedy dorazila na místo určení, do jedné restaurace na Starém Městě, kterou si vybral, protože to měl blízko. Když jsem ho zahlédla, jak tam už sedí a dívá se směrem ke mně, snažila jsem se přemoct a usmát se na něj.
VYVEDENÁ Z MÍRY
Ze začátku jsem si tuhle ochrannou bariéru stále držela, jen jsem kladla připravené otázky, on odpovídal, a kdykoli se snažil stočit rozhovor někam jinam, slušně jsem ho upozornila, aby se vrátil k dané otázce. Přála jsem si totiž mít tohle setkání co nejrychleji za sebou a vrátit se zpátky ke své práci, které nebylo opravdu málo.
Rozhovor se konečně blížil ke konci, takže jsem si začala rychle balit věci, abych se mohla vzdálit. „Ale no tak, přece byste hned neodcházela, vždyť jsme se ještě ani nestihli poznat!“ šokoval mě svým komentářem směrem ke mně. Zpražila jsem ho tedy přísným pohledem a řekla mu, že jsem tu čistě pracovně, a ať se na mě nezlobí, ale že se s ním nijak poznávat nechci a že už musím jít.
Moje odpověď ho zřejmě pobavila: „Takže slečinka bude dělat drahoty? Víš, kolik holek by ti závidělo, že jsem o tebe projevil zájem zrovna já?“ To už jsem se opravdu neovládla a vyštěkla na něj něco ne úplně milého, a bez mrknutí oka a bez rozloučení okamžitě odešla. Rozhovor vyšel, v redakci se líbil a já pána naštěstí už nikdy nepotkala.
Nikola 25, Praha