1. Vdávala jsem se z velké lásky
Před dvanácti lety jsem se vdávala. Z lásky. Velké lásky. Poznala jsem Turka, se kterým jsem plánovala budoucnost. Proč ne s Čechem? Třeba proto, že můj Ibrahim mi ve srovnání s Čechy připadal nesmírně galantní, dbal o to, abych byla spokojená, doslova mě nosil na rukou. Cítila jsem se vedle něj jako princezna a ten pocit jsem po několika nevydařených vztazích potřebovala.
Moje okolí, především rodiče, mi sice svatbu rozmlouvalo, ale já si prosadila svou. První dcera Aiša se nám narodila přesně devět měsíců po svatbě. Zůstala jsem doma. Tehdy bylo naše manželství asi nejšťastnější. Ibrahim se v roli živitele rodiny skutečně cítil skvěle a byl si mnou velmi jistý. Můj společenský život se prakticky vytratil, ale tehdy mi to nevadilo, měla jsem svou dcerku.
- Jak se vyvíjel Nikolin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Chtěla jsem pracovat
Aby děti neměly zmatek v tom, co se kolem nich smí a co ne, konvertovala jsem k Islámu. To náboženství mi přišlo mnohem mírumilovnější, než křesťanství. Chodili jsme společně do mešity, nejedli vepřové, alkohol se u nás na stole prakticky neobjevoval, pokud ano, Ibrahim tvrdil, že až sem, do pohanských Čech Alláh nedohlédne.
Já se nikdy nemodlila tak pravidelně a vroucně, jako manžel, Korán jsem si ale přečetla. Aiša rostla a na svět přišla druhá holčička. Můj muž byl smutný, že nemá syna, ale prohlásil, že další dítě vše spraví. A tady začaly neshody.
Já jsem žádné další dítě nechtěla, chtěla jsem se vrátit do práce. Ibrahim se změnil. Přestal mi dávat peníze na domácnost, chtěl, abych ho odprosila třeba i za desetiminutové zpoždění, když jsem byla na schůzce s kamarádkou a jejími dětmi. Musela jsem mu slíbit, že podobná zvůle z mé strany se už nikdy nebude opakovat.
Zpočátku jsem to akceptovala, ale když jsem nastoupila do práce, začal mě sledovat. Najal si i detektiva, aby věděl, s kým jsem, když nejsem doma s ním. Vadily mu i moje kostýmy (dress code u nás ve firmě je nesmlouvavý). A ten poprask, když zjistil, že si s kolegy občas vyrazím na oběd...
V jeho očích jsem se stala děvkou, která mu permanentně nasazuje parohy, všechny své frustrace na mě řval před dětmi. Nakonec jsem se s ním rozvedla, protože kdybych zůstala, ztratila bych poslední zbytky sebeúcty.
Pokračování 3 / 4
3. Rozdílné kultury, mohlo to někdy fungovat?
Oba jsme v sobě měli zakódované určité modely chování a ani jeden nebyl schopen ty vzorce v sobě přenastavit. Já chtěla pracovat, slavit s dětmi Vánoce, bylo mi jedno, jestli mám dceru, nebo syna.
On však chtěl, aby jeho žena seděla doma, dělala mu servis čtyřiadvacet hodin denně a byla na něm permanentně a ve všech ohledech závislá. Dětem zakazoval slavit Vánoce, ale během Ramadánu nesměly jíst. Já jim půst zpříjemňovala dietními dobrotami a vánoční stromek s dárky jsem jim tajně chystala u své maminky. Ze začátku jsme se ještě snažili vyjít si vstříc a nějak ty kultury zkombinovat, ale jak jsme oba stárli, tím víc jsme se duševně vraceli ke kořenům a objevovaly se třecí plochy.
Ibrahim se po rozchodu vrátil do Turecka. O své dcery nemá zájem. Plánuje však novou svatbu a věří, že bude mít s novou ženou syna. Alláh mu totiž dvěma dcerami dal najevo, že s naší svatbou nesouhlasil.
Přesto svého rozhodnutí vzít si cizince nelituji. Měli jsme se rádi, učili se spolu žít, navzájem respektovali odlišnosti, ale poslední dva roky byly vážně peklo.
Muslimové jsou dokonalí svůdníci, ale reálný život je pak úplně jiný… S tím by souhlasily asi i další mé kamarádky, které si vzaly muslima. Ve svém okolí nemám žádné smíšené manželství, které by trvalo déle než pět let. Většinou se rozpadají po třech až pěti letech. Smekám proto před všemi, kterým manželství s muslimem vydrží déle...
Pokračování 4 / 4
4. Proč to u nás nemohlo fungovat
- Ranní vstávání. Ibrahim nikdy nevstal před jedenáctou, ale spát chodil ve tři, čtyři ráno. Kdo asi vodil děti do školky?
- Nestaral se o rodinu. Pořád byl v práci, když přišel domů, byl na skype s kamarády… Nikdy nedělal s holkama přípravu do školy. Byl to takový víkendový tatínek a to jen tehdy, když měl náladu.
- Pil a kouřil, protože to Alláh nevidí, ode mne vyžadoval abstinenci. Věřil jen naoko, aby se neřeklo.
- Nezájem o kořeny partnerky. Moje rodina ho nezajímala, já s tou jeho byla v pravidelném kontaktu, aby babička v Istanbulu alespoň děti občas přes skype viděla.
- Rodné jazyky. Naučila jsem se turecky, on česky nikoliv. Takže naše děti mluví česky, turecky, i anglicky.
- Hygiena je kapitolou sama o sobě. Některé rituály prostě nepochopím, na druhou stranu, depilační pasta, kterou doma chystala tchýně je jedinečná a vůbec nevím, čím ji nahradím.
- Flegmatičnost. Je fakt, že Turci umí žít klidněji a bez stresu. Což mě občas dost vytáčelo. Protože povinnosti v Česku nejde obejít mávnutím ruky. Na to zdejší mentalita není nastavená.
- Jiné chutě. Nesnášel české polévky, vařil si tedy stále něco „svého“. Já jeho jídla jedla, on ta moje, která jsem chystala i pro děti nakonec ani neochutnal.
- Náboženství. O Islám jsem se zajímala, Korán studovala. On bibli neotevřel ani jednou. Moje kořeny tedy poznat nechtěl. A v tom vidím zásadní problém…
- Děti. Já ve svých hnědookých dcerách vidím dokonalou krásu, dar a štěstí, on znamení, že mu Alláh nepřeje a tak k nim také přistupuje.
Připravila: Nikola Cankan (jméno na přání autorky změněno).
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!