Sama v opuštěném domě
Moje rodiče mi hodně kamarádů závidělo. Byli zábavní, šli s dobou a nezkazili žádnou legraci. Oba byli neuvěřitelně společenští a rádi se obklopovali mladými lidmi. Často u nás doma pořádali večírky a nemohli chybět ani na mejdanech ostatních. Já si s rodiči vždycky rozuměla, ale tíhla jsem spíš k tátovi, který mi do ničeho moc nemluvil, pokud jsem se neptala. V tomhle je mamka pravý opak a měly jsme kvůli její potřebě se do všeho zapojovat mnoho výstupů.
Bohužel tatínek před rokem nečekaně zemřel a maminka zůstala sama v našem velkém domě na malém městě. Ze začátku to vypadalo, že si zvykne, přátel kolem sebe měla dost a já s partnerem i s dětmi jsme se za ní snažili jezdit, co to šlo. Pozorovali jsme ale, že je čím dál smutnější, takže jsme doma neustále řešili, co s tím. Žijeme v Praze a tak nebylo možné, abychom jí byli nablízku, kdykoliv to potřebovala.
Jak se vyvíjel Nikolin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Přítel chtěl maminku u nás doma
„A nechceš mámě navrhnout, aby se k nám nastěhovala?“ zeptal se mě nakonec přítel. Na máti vždycky trpěl, řekla bych, že si s ní snad rozuměl líp než já. Ač je to divné, byla jsem to já, kdo nad touto možností váhal. Znám svoji maminku a věděla jsem, že s ní vydržím vždy jen určitou dobu a pak musím utéct do Prahy. A to se teď mělo změnit.
Na druhou stranu s partnerem vychováváme tříletá dvojčata a mně se zrovna naskytla příležitost vrátit se do práce, a tak se hlídání v podobě babičky docela hodilo. Žijeme v rodinném domě v širším centru Prahy, místa máme dost, takže nakonec nebylo co řešit a navíc bylo hezké vidět mámino nadšení.
Pokračování 3 / 4
Soužití nejdřív vypadalo pohodově
Ze začátku bylo všechno skvělé a vypadalo to, že společné soužití bude fungovat. Mamka se skvěle starala o dvojčata, občas jsme společně zašly na nákupy nebo do kina, případně někam ven i s partnerem, nebo se máma vídala s pár přáteli, které v Praze měla. I tak to ale na mě začalo po čase být moc. I když máme poměrně velký dům, měla jsem pocit, že jsme ztratili soukromí. Máti tam zkrátka byla pořád, v týdnu, o víkendu, ráno, odpoledne, večer.
A navíc se vrátila ke starému zlozvyku – do všeho mi zase začala mluvit. Od maličkostí jako byl způsob, jak krájím papriku do číny (na kostičky, jak jsem to dělala já, to bylo špatně, na proužky, jak to dělala ona, to bylo správně), nebo jakou značku pracího prostředku používám, po zásadnější věci, například uspořádání nábytku v domě. Když jsem s ní nesouhlasila, prostě nábytek přestavěla sama a já se po návratu z práce nestačila divit. Přítel se jí zpočátku zastával, ale brzy se stal jejím terčem i on.
Pokračování 4 / 4
Nechci být krkavčí dcera
Nejdřív jsem zjistila, že když mamka chtěla docílit svého bez hádky se mnou, naváděla mého přítele, aby loboval za ni. Jsem dost vznětlivá povaha, takže jakmile jsem na to přišla, ztropila jsem mamce scénu a dost jsme se pohádaly. Pak byl chvíli klid, který ale nevydržel dlouho, maminka ve svých zásazích pokračovala.
Vrcholem bylo, když začala hučet do přítele, že by mě měl požádat o ruku. Dobře ví, že o svatbu nestojím, ceremonie nemám ráda a s přítelem jsme se dohodli, že pokud se jednou vezmeme, tak především kvůli dětem a odbudeme si obřad na úřadě jen se svědky, takže svatbu v bílých šatech, o které maminka zřejmě sní, stejně mít nebudu. I přesto ale do přítele rýpe, samozřejmě když u toho nejsem.
Zkoušeli jsme jí to vysvětlit po dobrém i po zlém, ale nic nepomáhá. Vždycky dá na chvilku pokoj, ale pak začne nanovo. Já už trpělivost ztratila dávno, teď začíná být na pokraji sil i přítel a maminka je čím dál častějším tématem našich hádek. Nechci, aby se mi rozpadla rodina, a zároveň nechci být krkavčí dcera, ale jak z téhle situace vybruslit bez toho, aby se nikomu neublížilo?