Když už se někdo pustí do svatebních příprav, nejspíš máte za to, že je o této zásadní životní změně stoprocentně přesvědčený. Jenže lidský faktor je nevypočitatelný. A najdou se i tací, kteří hodí zpátečku až těsně před obřadem.
Dlouho jsem nemohla najít toho pravého. A když už jsem ze zoufalství přestala věřit, najednou se objevil. Potkali jsme se ve vlaku. Pamatuji si to jako dnes. Seděli jsme proti sobě a on mi směle hleděl do očí. Já byla v rozpacích, ale tušila jsem, že se mu líbím. Pak mě oslovil a po deseti minutách už jsem věděla, že je to ten pravý.
Cítila jsem se, jako když se ve mně protrhnou stavidla, dlouhá abstinence spustila povodeň. Měla jsem co dělat, abych ukočírovala svou vášeň. Ještě ten den bych s ním nejraději skončila v posteli, ale věděla jsem, že nesmím.
Laura Poláková
5. listopadu 2019
On, jmenoval se Pavel, na sebe ale naštěstí nenechal dlouho čekat. Druhý den ráno mi přišla zpráva: ,,Ahoj, miláčku, kdy se uvidíme?“ Tetelila jsem se štěstím, nemohla jsem se dočkat. Když jsme se o víkendu konečně sešli, byla to divoká bouře, která neměla konce…
A tak jsme spolu začali chodit, vášeň se překlopila v regulérní vztah. Byli jsme skoro pořád spolu, jezdili na dovolené, smáli se, radovali.
Laura Poláková
3. listopadu 2019
Pak jsem mu navrhla, že bychom se mohli vzít. Vím, mají to dělat muži, ale já byla tak zaplavená sluníčkovou láskou, že mi bylo všechno jedno. A on? Souhlasil. O dva dny později jsme šli na radnici vyplnit papíry, dostali jsme termín a začali plánovat veselku.
Osudový den se blížil. Do svatby chyběly dva dny, já měla krásné šaty, hosté byli pozvaní, restaurace začínala chystat menu. Všechno jelo jako po drátkách a já se nemohla dočkat, až konečně řeknu to toužebné slůvko.
Laura Poláková
31. října 2019
Jenže ráno jsem se probudila a natáhla se přes postel, že se k Pavlovi přitulím. Moje ruka se ale propadla do peřiny a na polštáři ležel dopis. Jeho slova se mi okamžitě vypálila do mozku. Stálo tam: Nemůžu si tě vzít, jsem ženatý. Myslel jsem, že se stačím do naší svatby rozvést, ale nepodařilo se to. Odpusť mi, Pavel.
Sesypala jsem se. Hystericky jsem volala kamarádce. V tom zoufalství mi hrozně pomohla a všechny přípravy stopla. Zavolala hostům, ať nejezdí, řekla, že jsem nemocná a termín se musí posunout. A já jen brečela a brečela. Jak mi to mohl udělat? Chtěla jsem umřít, najednou jsem neviděla žádné východisko.
Laura Poláková
29. října 2019
Dny se vlekly a já se propadala do stále hlubší apatie. Byla jsem právě doma, když někdo zazvonil. Nikoho jsem nečekala. Otevřela jsem dveře a zkameněla. Stál v nich Pavel. Chvíli jsem lapala po dechu, pak začala křičet, hystericky do něj bušit a nakonec jsem se rozbrečela.
Objal mě a hrozně se omlouval. Řekl mi, že mě má rád a chce se vrátit zpátky. A že už je konečně rozvedený. Myslíte, že jsem ho měla poslat do háje? Neudělala jsem to. Protože ho miluji.
Laura Poláková
27. října 2019
A tak jsme spolu a dnes už máme dvě odrostlé děti. Jen místo opulentní svatby jsme nakonec měli obyčejný komorní obřad se dvěma svědky. Podruhé už bych všechno odvolávat nechtěla… Naštěstí nám to ale vyšlo a já konečně mohla říct: ,,Ano“.