„Miláčku, před dvěma lety jsi mi slíbil, že vymaluješ ten obývák, co sprejem na opravu tvého vozu pomalovaly ty rozkošné děti tvého bratra. Nebudu víc připomínat jejich další záškodnické počiny, ale ty zelené čmáranice mi fakt už lezou na nervy.“
Tak tohle začala říkat Veronika Pavlovi asi před čtvrt rokem pravidelně. Od té doby o tom vypráví paničce a taky mně. My to vyslechneme s tím, že se jí třeba uleví, Pavel s tím, že má zase důvod jít s kámoši na pivo. Nebude to přece poslouchat pořád dokola Cožpak jemu nějaká čmáranice snad vadí? Chlapi to mají prostě jinak. Většinou říkají, že oni ví, co je v životě důležité a že se nehodlají nezdržovat pro ně nepodstatnými pitomostmi. Malování pokoje, jakkoliv potřebné, mezi pitomosti bezpochyby podle nich patří.
„A čemu se divíš? Objednej malíře,Pája se vrátí do hotového a ty si ušetříš tyhle věčné dohady. Není nic jednoduššího,“ radila panička.
„No to ani náhodou! Přišel by k tomu moc lehko. Jen ať se hoch taky trochu zaslouží. Vždyť stejně všechno dělám pořád já. Tak snad vymalovat pokoj by mohl.“
Štěkla jsem, že možná mohl, ale pokud se někomu do něčeho nechce, tak i kdyby to bylo pouhé otočení vypínačem, je to nesplnitelný úkol.
„Mně se už o tom blbým malování i zdá!“ vzlykla Veronika.
„Kdyby se ti raději zdálo o nějakým pěkný malíři….“ mrkla na ni panička.
„Ty jsi jako ten Pavel! Taky si ze všeho děláš legraci!“
„Když mi půjčíš kapesník, třeba si zapláču. Svůj prát nebudu,“ smála se panička.
Dobře Pavla zná a ví, že sice dokáže vymyslet nový typ raketoplánu než si Veronika umyje hlavu, ale když má zatlouct hřebíček do zdi, přípravné práce budou trvat celé letní prázdniny a o druhém vánočním svátku vezme do ruky kladívko.
Příště se Veronika přihnala s pláčem.
„Víš, co mi řekl?“ mezi jednotlivými slovy škytala a já jsem nastražila ouška.
„Co mi řekl na to, když jsem se mu svěřila, co se mi dnes zdálo?“
Panička zpozorněla: „O krásném malíři nebo nové kabelce od Gucciho?“
Veronika zaštkala.
„Mně se zdálo,že to vymaloval Pavel.“
„To měl hoch radost, když jsi mu to řekla, co?“ spadla paničce ramena.
„Von..von….von mi řek…::a to se neumíš vzbudit dřív, když se ti zdá taková pitomost?“
Inu, není nad hbitou odpověď. Prozradím vám ještě jednu takovou, kterou panička zase nutně musí zamontovat do další knížky:
….Eva žila svůj život bez mužů od chvíle, kdy oznámila svému miláčkovi, že je těhotná, on se protáhl a řekl: „Cože? To musíš být těhotná zrovna teď? V devět večer, když mám hlad?“
No řekněte, nebylo by nám bez těch chlapů ale smutno?
A abych nebyla nezdvořilá, chci poděkovat všem, kdo mi tu nechají nějaký milý vzkazík. Je to od vás moc prima, haf haf!
Vaše Ennie
ČTĚTE TAKÉ:
Psí chlupy - Pořádnej chlap je „tři v jednom"!