O dospělosti, stýskání si a dítěti v nás

20. 3. 2000
Padla na mne chandra. Jak deka slizu mne zavalila a já se jí bezbřeze poddala. Seděla jsem ve smrákajícím se obýváku, prázdný byt, venku fujavice, hodina podvečerní a nálada sebevražedná. Taky to znáte?

O dospělosti, stýskání si a dítěti v nás

Padla na mne chandra. Jak deka slizu mne zavalila a já se jí bezbřeze poddala. Seděla jsem ve smrákajícím se obýváku, prázdný byt, venku fujavice, hodina podvečerní a nálada sebevražedná. Taky to znáte? Kdy je všechno ošklivé, vám je podpsovsky a kdybyste se nestyděli, tak byste snad i brečeli smutkem. Chvíle, kdy je člověku tolik líto, že už není malá holka nebo kluk, že už nejde přiběhnout k mámě a jen se tak pro nic za nic přitulit, nechat se hladit a konejšit. A vzpomenete si i na čas, kdy vás někdo milý opustil. Babička, děda, rodiče. 
Každý máme někde v sobě utajené dítě, touhu být zbaven alespoň na chvíli, jen na teď, odpovědnosti za svou dospělost, mít možnost přijít pro pomoc k někomu velkému.Bohužel, do stejné vody už po druhé nevkročíš. Je to jakýsi trest za věčnou lidskou nespokojenost s daným stavem. Manželé chtějí být svobodní, svobodní touží po oddacím listu, tmavovlásky po blond vlasech, děti po dospělosti, dospělí po nezodpovědnosti. Každý
chce něco jiného než má.
Všem jednou nastane doba, kdy už nejde se vším chodit pro radu. Ne, že by nebylo ke komu, ale prostě už se to nehodí. Najednou to jsme my, od koho se požaduje nejlepší řešení, kdo má právo veta, kdo rozhoduje nejen o sobě, ale i o jiných.
Ve většině z nás však má své zabydlené místečko i ono dítě. Proto se někde v nejtajnějším šuplíku ukrývá malý umolousaný plyšák, pamatující první narozeniny, panenky z dětství, oprýskaní angličáci i další relikvie, které svému majiteli připomenou zážitky z nejrannějšího dětství.
Vzpomínám na jednoho svého dědu, kterého jsem znala jen jako malá holčička. Zemřel v mých pěti letech. Viděla jsem ho jen párkrát, ale byly to chvíle nezapomenutelné. Měl dřevěnou škatuli, ve které ukrýval pro mne nevídané a děsuplné věci. Skleněné oko, které si přivezl z první světové války (bylo jeho kamaráda, který mu zemřel v náručí), asi dvoje falešné zuby, hrst drobných mincí ze všech koutů světa, zahnutou dýku, kterou prý vzal z
prsou jednomu mrtvému Turkovi, zapalovače z patron, kus sopečné lávy a další věci, které si už nepamatuji. O každé z nich mi povídal nějakou hororovou příhodu. Dědečka jsem se strašlivě bála a v noci jsem po návštěvě křičela ze spaní, takže maminka už tam se mnou nechtěla jít. Ale znáte to, já právě po ničem jiném tolik netoužila? Zážitek to byl hluboký, protože si stále ještě pamatuji, jak seděl na posteli, na kolenou své relikvie, půjčoval mi ty hrůzy do rukou, a já poslouchám a zírám? Cestou domů jsem se maminky držela jak klíště, nejraději bych byla stále jen u ní v náručí. Zajímavé je, že si přesně pamatuji i ten krásný pocit obrovského bezpečí. Máma pak se mnou seděla na gauči, já u ní na klíně a ještě mne zabalila do svého svetru. Zapnula knoflíky a já byla schovaná před celým světem.
Pak přišla doba, kdy jsem se stala oním azylem já. Kdy se na mne věšely malé uplakané opičky. Kdy já byla ono těšítko kdykoliv k dispozici. Tehdy, někdy v těch dobách, jsem se poprvé přistihla při přání, abych se mohla znovu vrátit pod mámin svetr.
Rozsvítila jsem, uvařila si voňavoučké kafe, pustila dovnitř lidi z televize a odehnala špatnou náladu. Je večer, za chvíli se na mne přijede podívat můj druhorozený, tak honem něco dobrého uvařit. Chci si užít každé chvíle, kdy jsem ještě ?dospělejší?. Jsem jen zvědavá, čím jednou budu upoutávat svá vnoučata já. Co bude v mé škatuli?
Jak jste na tom vy?

Autor: Tereza

Témata článku:   

Přečtěte si také

Horoskopy

Panny už netrpělivě vyhlížejí konec týdne. Vůbec se jim nedařilo a byly na pokraji sil. Bohužel si ještě v pátek užijí totálního nasazení, které nakonec bravurně zvládnou. Doma je nečeká…

Nejčtenější články

Doporučujeme