O hledání toho jednoho, jediného muže na všechno ...

Agáta Majerová, 37 letá krásná atraktivní žena ve vedoucí pozici v zaměstnání, hrdinka nové knížky Evy Brabcové ŽENA s. r. o., nedokáže bez erotických představ přečíst už ani kuchařku. Což o to, mužů k provozování opičích prostocviků v době opušťáku od rodinného krbu by bylo dost, ale problém je, že Agáta chce právě toho jednoho jediného, svého a na všechno! V závěsu s babičkou Bobi, hodnou až dorůžova, a nestandardní kamarádkou Klárou, se hon na ženicha stává pro Agátu téměř novou olympijskou disciplínou. Přitahuje masochisty stejně jako maminčiny mazánky a přijít na to, kde potkat toho nejlepšího z nejlepších, který by to s ní myslel vážně, jí stojí mnoho sil. Protože kde jinde než v hospodě je dostatečné množství dozajista použitelných mužů? No přece v posilovně! Dobrá rada (nad zlato!) pro někoho, kdo nejraději leží u bazénu a jediný pohyb, který musí dělat, je dýchání…Agáta ale není srab. Toho svého najde i kdyby ji to krk mělo stát!

Agáta svého muže nakonec skutečně najde, ale přesto je všechno úplně jinak, než si plánovala...

ŽENA s. r. o. je nadmíru humorné vyprávění o tom, kterak vybírat a přebrat. Stránky autorky http://www.brabcova.com>www.brabcova.com

Kde se vlastně nějací použitelní chlapi vyskytují? Nevím kolik, ale hodně moc partnerů se prý pozná v práci. No nazdar. V naší obchodní firmě přechlapováno rozhodně není. V naší obchodní firmě se chlap vyskytuje vzácně.

Navíc je to zvláštní druh. Že je to chlap se pozná zpravidla jen podle občanky. Většinou bývá kupodivu ženatý a práce je pro něho jistým druhem trestu. Takže ono se o chlapa vlastně ani tak moc nejedná. Tudy cesta nevede. Ale kudy vede? Kde můžu očekávat koncentraci použitelných mužů? Na kurzu vaření těžko. Tam nechodí. Ostatně já bych tam taky nešla. A to ani kdyby nebyla Bobi druhá Rettigová. Než napálenej pekáč, to radši párek v rohlíku. Asi jsem divná. Ženy kolem mne většinou vaří. Vaří, stěžují si že vaří a dokonce vyrábí domácí knedlíky. Navíc kupují kuchařky. Proč takovou věc dělají? Proč si radši nekoupí detektivku a nenechají se inspirovat, jak se takového kendlíkožrouta zbavit? Pak by vařit nemusely. No jo, ale zase by měly ten samý problém, jako mám já. Až by se dosyta vydováděly, zachtělo by se jim hladit kočku proti srsti. Člověk si nevybere. Sakra, už mě to nebaví! Kam tedy chodí?

„A za oddíl házené …“ ševelila televize. To je ono! Sport! Muži si rádi hrají, muži rádi sportují! Ta myšlenka mě nadchla. Bohužel jak jsem začala vybírat, který druh sportu bych byla schopna provozovat, nadšení mě opouštělo. Vždyť já jsem jak ta Klára, taky mám ze všech sportů nejradši ležení na sluníčku, kde nejnáročnější pohyb, který musím udělat, je dejchání. Kdepak, Agáto, nedá se nic dělat. Musíš se přemoct. Muži a) válení se na sluníčku většinou příliš nemilují, b) je začátek prosince. U vody by ležel jenom tuhej. Dobře, tak sport. Při tenisu jsem si kdysi raketou poranila ucho. Prostě jsem se napřáhla, ruka daleko za mými zády, švih – a kdyby mi to ucho drželo jen o trochu hůř na svém místě, neletěl by kupředu pouze míček. V každém případě to byla taková bolest, že když slyším slovo tenis, všechno mě rozbolí. Nejen ucho. Tak co? Co mám dělat? V televizi naběhla reklama a úžasní mladí lidé v ní předváděli jakýsi zázračný cvičící stroj. To je ono! Posilovna! Žádný stroj doma, doma chlapa nepotkám. Vydám se do posilovny. Tam určitě bude.

Z posilovny v moderním domě, kterou jsem si vybrala, do tmy zářila okna a jako v televizi bylo možné sledovat lidi, kteří přišli dřív než já a už se dobrovolně zmítali na nejrůznějších strojích. Ach, tolik mužů! Stejně jako ve studiu u Milušky mě na recepci uvítala milá slečna. A krásná! A mladá! A hodně! Fuj! S profesionálním úsměvem mě poslala k šatnám. Převlékla jsem se a vyšla ven krokem, který manekýny nacvičují ve speciálních studiích půl roku. Já to zvládla za deset minut a doma. Urostlý svalovec mě nasměroval nejprve k rotopedu, abych se trochu rozhýbala a rozehřála svaly. S úsměvem mi naordinoval dvacet minut. Taky jsem se usmívala. Asi tak pět minut. Poctivě jsem při tom šlapala a okukovala cvičící muže. Úsměv mě pomalu opouštěl. „Narovnejte se, ať vás nebolí záda. Dodržujte rytmus.“ Dej mi pokoj, skřípěla jsem zuby v duchu, rytmus je to poslední co mě zajímá. Kdybys věděl, proč tu jsem! Ještě se zpotím a rozmažou se mi oči. „Lopatky přitlačte k sobě, zvedněte hlavu.“ Trhni si nohou, frajere, kousla jsem se do tváře. Po deseti minutách jsem byla vůbec ráda, že z rotopedu nespadnu. O nějakém rytmu či správném držení těla nemohla být ani řeč. Bože, mám já rozum? Pot mi tekl po zádech. „Tak fajn, to by mohlo stačit. Pojďte se mnou,“ konečně přišlo vysvobození. Moje nacvičená chůze byla ta tam. Byla jsem ráda, že dokážu klást jednu nohu před druhou. Jestli jsem si však mohla být něčím jistá, pak tím, že se na mě koukali všichni. Z důvodu, že bych byla neodolatelně krásná to rozhodně nebylo. Můj styl chůze připomínal toreadora opouštějícího arénu po té, co ho býk nabral na rohy. Zahlédla jsem se v zrcadle za vitamínovým barem a to, co jsem viděla mě poměrně vyděsilo. Teď by mě chtěl leda tak Belzebub. Na dalších dvou strojích jsem se odrovnala zcela. Vyčerpaně jsem po skončení své série seděla na baru a vypadalo to, že se upiju k smrti. Džusem a minerálkou! To poslední, na co jsem měla náladu, bylo hledání nějakého vhodného muže. Toužila jsem po sprše, vytahaném pyžamu a okurkové masce......

Soutěž o knihu ŽENA s. r. o.

Soutěžíme o 3 knihy podepsané samotnou autorkou.

Soutěž je ukončena. Vyhrávají: Musinka, Lucimina, elí Gratulujeme