S manželem jsme spolužáci ze střední školy, chodili jsme do vedlejších tříd. Dohromady jsme se dali rok před maturitou na týdenním turistickém kurzu, kam jel celý náš ročník.
Těch mnoho let s mým mužem bylo převážně krásných, korunovaných dvěma skvělými dětmi. Pořád jsem ho milovala a představa dalších společných roků mě těšila. Ale teď si tím najednou nejsem vůbec jistá.
V červnu jsme měli třídní sraz - po patnácti letech od maturity. Už předtím jsme jich měli několik, hned první rok po maturitě a pak vždy při pětiletém jubileu. Moje a manželova třída spolu docela pekly, takže i srazy pořádáme všichni společně. Na některých jsme s manželem byli, na některých ne.
Na ten letošní jsem jela jen já. Můj muž se s dvěma kamarády konečně vydal na vysněnou dovolenou - rybařit do Norska. Původně se mi moc nechtělo, čím jsem starší, tím méně se mi chce chodit někam samotné, ale děti mě přemluvily, ať jdu. A tak jsem nakonec vyrazila. Bydlíme už dávno v jiném městě, a protože nerada řídím v noci a dlouhé vzdálenosti, domluvila jsem se s jednou ze spolužaček, že přespím u ní a vyrazím domů až druhý den ráno. Aspoň si budu moci dát i pár skleniček vína, říkala jsem si.
Když mě uviděla, zdálo se, že se spíš lekla
Večer byl zpočátku moc příjemný. Sešlo se nás hodně, viděla jsem po mnoha letech i spolužáky, kteří třeba na předchozích setkáních nebyli, měli jsme si co vyprávět, kolovaly fotky i historky a alkohol tekl proudem. Později večer dorazila i Andrea z mojí třídy. Neviděla jsem ji snad patnáct let a byla překvapená, jak pořád skvěle vypadá. Vždycky to byla kost a nic se na tom časem nezměnilo. Pamatuju si, jak jsme na ni už na gymplu žárlily, byla zkrátka o třídu výš než my.
Andrea se při pohledu na mě trochu zarazila, aspoň se mi to zdálo, tak jsem na ni vesele zavolala: "Nono, snad tak hrozně ještě nevypadám, že bys mě nemohla poznat!" a pozvala ji ke stolu k sobě. Trochu se ostýchala, ale pak přišla. Jenže hovor nám moc neodsýpal, připadalo mi, že ji spíš vyslýchám a ona se se mnou ani bavit nechce. A navíc najednou i další dvě bývalé spolužačky se na nás tak zvláštně dívaly, až jsem z toho byla zmatená.
Ale pak mě vytáhl k baru další spolužák a já to pustila z hlavy. Nakonec jsme v restauraci seděli ještě notných pár hodin a podívali se na dno mnoha a mnoha lahví. Zůstalo nás posledních pár vytrvalců. Těsně před odchodem jsem šla ještě na záchod a tam natrefila na Danu, jednu z těch dvou, co se před tím tak divně koukaly. "Já se ti divím, že se s Andreou vůbec bavíš," řekla mi bez obalu. Nechápavě jsem na ni hleděla. "Proč bych se s ní neměla bavit?" "No potom, co tady předvedla na předminulém srazu..." začala Dana. Ale najednou se zarazila a dívala se na mě.
Nesnažila se zapírat, skoro se mi vysmívala
Manžel jel tehdy sám a vrátil se taky až druhý den. Najednou mě jako blesk zasáhlo silné podezření. Uhodila jsem na Danu, ale ta i přes opilost si uvědomila, že řekla, co neměla, a snažila se ze všeho vybruslit. "Ale nic, hele, já vlastně nic nevím, jen se tu tehdy dost pilo a Andrea byla taková veselá, nic víc, to jsem jen tak plácla, zapomeň na to." Jako by to snad šlo! Stoupla jsem si ke dveřím toalet a nepustila Danu ven, dokud z ní nevylezlo, že Andrea mého muže celý večer okatě sváděla, až to bylo ostatním trapné. "Ale jak to dopadlo, namouduši nevím, odešla jsem tenkrát dřív," tvrdila mi, přesto ne moc přesvědčivě.
Najednou jsem úplně vystřízlivěla. I když to ještě nemuselo nic znamenat, začala jsem tušit něco ošklivého. Nakráčela jsem zpátky do restaurace, kde už všichni čekali v kabátech, s netušenou razancí popadla Andreu za ruku a odtáhla ji stranou. "Tak ven s tím. Co se stalo mezi tebou a Vojtou? Nesnaž se z toho vykroutit."
Zírala na mě, jako by mi nerozuměla, ale nakonec se vlastně usmála a pokrčila rameny. "No co se asi tak může stát mezi mužským a ženskou, kteří se přitahujou..." Musela jsem na chvíli zavřít oči a pak jsem vyštěkla: "Takže jsi s ním spala?!" A ona přikývla a pak, jako by mě chtěla úplně dorazit, ještě dodala: "A bylo to super. Byl za to opravdu vděčnej, dost mu to chybělo." Nezmohla jsem se na slovo, nechala mě tam stát jak troubu a odešla.
Musela jsem se při noclehu u Anny držet zuby nehty, abych o tom nemluvila, nechtělo se mi ze sebe dělat ještě většího ubožáka, a tak jsem se celou noc převalovala na gauči a střídavě brečela a střídavě měla strašný vztek. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit! Vojta tehdy ze srazu přijel až druhý den večer a byl nějaký zaražený, ani mi nechtěl vyprávět, co se na srazu dělo, odpovídal jen neurčitě, že vlastně ani neví.
Nevím, jak se teď k manželovi chovat
Druhý den jsem přijela domů napůl nepříčetná a děti se nestačily divit. Celý týden, než se Vojta vrátil z Norska, jsem chodila po bytě jak saň a vymyslela tisíc verzí toho, co mu chci povědět. Když nakonec dorazil, veselý a milý jako kdykoli jindy, s kupou dárků pro mě i děti, nedokázala jsem pár dnů říct nic. Až když si všiml, že jsem "nějaká divná", jednou večer jsem mu naprosto v klidu řekla: "To tě ani nezajímá, jak bylo na srazu? Třeba jak se má Andrea?" Chvíli vypadal, že vůbec neví, která bije, pak se začal tvářit vyděšeně a nakonec rezignovaně.
Z předsevzetí, že se nenechám vytočit a budu s ním klidně rozebírat, co se stalo, nezbylo za pár minut nic. Děti nebyly doma, a tak jsem si mohla z plných plic zakřičet, co mám doma za bídáka a podrazáka. Chabě se bránil, že to vůbec neplánoval, že ho prostě ona svedla a on podlehl.
"A to je nějaká omluva? ječela jsem. "Jak ses mi pak mohl vůbec dívat do očí! Jak jsi mi mohl tolik lhát! Pošpinil jsi úplně všechno!" Uznávám, byla jsem trochu hysterická a Vojta namítal, že to moc dramatizuju. "Ano, udělal jsem chybu, mrzí mě to moc, vyčítal jsem si to, ale žili jsme přece šťastně, nikdy jsem ti pak nedal důvod si myslet, že tě nemám rád a že nám spolu není dobře. Přece teď nebudeš tvrdit, že ty roky nestály za nic. Kdybys to nevěděla, vůbec by tě nenapadlo takhle uvažovat!"
Má samozřejmě pravdu, ale mě rozčiluje, jak to takhle racionálně omlouvá! Jen proto, že se to stalo už dávno, to mám jen tak přejít a dělat, že o nic nejde? To by z toho měl vyváznout tak lacino? Vůbec nevím, co dělat. Je mi jasné, že rozcházet se kvůli tomu nebudeme, to ani nechci. Ale stejně tak je hrozně těžké si představit, že to teď bude stejné jako dřív. Je to pár týdnů od srazu a já se na manžela zatím nedovedu skoro ani podívat, jak jsem naštvaná. Kamarádka, které jsem se svěřila, tvrdí, že je to hlavně moje uražená ješitnost, že nevěra, která by se stala v současnosti, by bolela mnohem víc. Nevím, třeba to tak je, třeba ne. Každopádně nevím, jak se teď chovat, co dělat. Chci žít jako předtím, ale zároveň nechci dělat, že je vlastně všechno ok. Asi čekám, že manžel udělá nějaké gesto, aby mi dal najevo, že se opravdu stydí a mrzí ho to. A to se zatím nestalo.
Petra, Náchod