Objevování životní rovnováhy

Objevování životní rovnováhy

Ze všech darů, jimiž Bůh obdařil lidské bytosti, musí být srdečný smích snad nejdokonalejší. - Norman Cousins

Život je i zábava… a může být neuvěřitelně veselý

Dvě chmurnější životní pravdy máme za sebou a teď se pustíme do něčeho lehčího a veselejšího. Musíme ocenit ty věci, které nám pomáhají k duševní vyrovnanosti, nedovolí nám padnout pod vahou vážných záležitostí a udržují nás při zdravém rozumu. Hovořím o další velké pravdě: Člověk se potřebuje bavit. Potřebujeme si hrát a co je nejdůležitější – potřebujeme se smát. Život je možná těžký a někdy nespravedlivý, ale to ještě neznamená, že musí být nesnesitelný. A rozhodně to neznamená, že si ho nemůžeme užívat. Nejvíc nám přitom pomáhá humor.

Jednoho rána jsem seděl za stolem a lopotil se s touto knihou. Trpěl jsem něčím, co bychom mohli nazvat vážný případ spisovatelského zablokování. Začal jsem uvažovat, jestli snad nemám masochistické tendence. Psaní je jedna z nejtěžších věcí, jaké jsem kdy dělal, a přináší řadu zklamání. Přesto v ní pokračuji. Proč jsem si přivodil takovou bolest? Mohl jsem dělat spoustu jiných, mnohem zábavnějších věcí. Třeba luxovat nebo vyklízet garáž. Vtom zazvonil telefon. Na druhém konci se ozval mladý ženský hlas a zeptal se: „Je tam Jeannette?“ „Ne,“ řekl jsem, „Jeannette tu už nebydlí.“ „Odkdy?“ zeptala se neznámá. „Copak to nevíte? Jeannette se odstěhovala do Bolívie. Odjela tam studovat manželské rituály Inků,“ odpověděl jsem. „Děláte si legraci!“ vykřikla nevěřícně. „No jo, dělám. Asi jste vytočila špatné číslo.“ „Člověče, vy jste ale divnej!“ dodala na závěr a zavěsila.

Během rozhovoru působila dívka poněkud zmateně, ale přesto jsem měl dojem, že se nakonec pěkně pobavila. A vsadím se, že když se konečně té Jeannette dovolala a vylíčila jí, s jakým bláznem mluvila, obě se dosyta nasmály. Já tedy určitě ano. Stačilo mi představit si je.

Vlastně jsem čekal, že mi ještě jednou zavolá, aby mě poučila, že Inkové žijí v Peru, a ne v Bolívii. Ale asi jí to bylo jedno. Nejspíš musely s Jeannette probrat mnohem důležitější věci.

Smysl téhle příhody je následující: Když uvízneme v nějakých životních trápeních, potřebujeme rozptýlení. Humor patří k těm nejlepším možnostem. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že je to jedna z nejdůležitějších součástí zdravého a vyrovnaného života. Léta jsem strávil seriózním studiem psychologie rozvoje osobnosti a životního uspokojení, jen abych se nakonec naučil nebrat se moc vážně.

V sedmdesátých letech proletěl naší zemí sociální jev zvaný „hnutí osobního růstu“. Miliony lidí začaly pod vedením svých guru, tzv. humanistických psychologů, na sobě pracovat, aby si uvědomily svou kapacitu. Cílem celého procesu měla být „seberealizace“. Zdá se, že nikdo vlastně přesně nevěděl, co to má znamenat, ale znělo to dobře. Byla to klíčová fráze dekády psychologického blábolení. Psychologie kapacity člověka se stala obrovskou módou a lidé dělali kdeco (a hodně utráceli), jen aby nalezli svůj „prostor“, svůj „střed“ a „sebe“. Nabízela se skupinová setkání nebo trénink citlivosti (kde na sebe lidé křičeli a říkali si, co se jim na sobě navzájem nelíbí); dále transcendentální meditace ve stylu Maharishi jógy (pokud jste si přinesli bílý kapesník, nějaké květiny a poměrně dost peněz); rolfing (určitě také něco úžasného); est (kde vůdce nazýval lidi dobytkem a nedovolil jim jít na záchod); transakční analýza (při níž jste se dověděli, v jakém „stavu ega“ se právě nacházíte), kouření marihuany, horké koupele, masáže nahého těla a spousta jiných technik. Z dnešního pohledu to vypadá jako pěkná hloupost. Lidé se vlastně stali „závislými na osobním růstu“. Protože jsem byl jedním z účastníků, můžu se tomu všemu smát. Jediné, co mě mrzí, že jsem se nenaučil rolfovat.

Zapojil jsem se do hnutí jako mnoho ostatních, protože jsem cítil, že mi něco chybí. Hledal jsem plnohodnotně prožitý život, ale v osobním růstu jsem ho nenašel. Hnutí bylo finančně náročné, vyčerpávající a vážné. Příliš vážné. A nadělalo vlastně víc škody než užitku, protože mě začalo tížit. Pak se stalo něco legračního a nečekaného. V době, kdy jsem neúnavně pátral po dosažení nirvány, jsem úplně náhodou viděl dva filmy, které na mě měly mnohem pozitivnější a trvalejší vliv než všechny růstové techniky dohromady. Jen si představte, kolik jsem si mohl ušetřit starostí za cenu dvou lístků do kina a čtyř hodin mého času.

Prvním filmem byl Řek Zorba, příběh o vztahu dvou mužů – Zorby a Nika. Niko dobře vypadá, je inteligentní, zdravý, bohatý a vzdělaný. Je to také dobrý, ale do sebe uzavřený člověk a zdá se, že se neumí radovat ze života. Čte, přemýšlí, ale nijak zvlášť ho to nebaví. Hledá, co mu v životě chybí. Docela jsem se s ním ztotožnil. Pak se objeví Zorba a řekne mu: „Máš všechno, Niko, až na jedno: nejsi blázen. Člověk potřebuje být trochu blázen, jinak se nikdy neodřízne a neosvobodí.“ Nakonec Zorba učí Nika tancovat, smát se a odvázat se.

Druhým filmem bylo Tisíc klaunů. I tady jde o vztah mezi dvěma lidmi, tentokrát mezi Murraym a jeho jedenáctiletým synovcem Nickem, kterého má na starost. Murray hlavně chce, aby se z Nicka nestal Norman Nikdo, jedna z „těch úhledných mrtvol“, které jsou tak vážné, že se zapomenou radovat ze života. Chce, aby Nick rozpoznal „každou bláznivou příležitost“ a aby „dal světu trochu šťávy“, když bude mít možnost. A především chce, aby se Nick uměl dívat kolem sebe a smát se tomu, co vidí.

Většina z nás potřebuje takového Řeka Zorbu nebo Murrayho, který by nám připomněl, že nesmíme uvíznout v bahně, že nesmíme brát příliš vážně život ani sami sebe. Nechci naznačit, že Zorba nebo Murray jsou prostoduší klauni. Právě naopak. Jsou to hluboce založení lidé. Vědí, že život není snadný a vždycky spravedlivý, ale vědí taky, že jediný způsob, jak jej přežít, je využít cestou každé příležitosti k smíchu. A když ty příležitosti hledáme, najdeme je. Programy jako Skrytá kamera nebo Nejlegračnější americké domácí video jsou legrační prostě proto, že nám nastavují zrcadlo. Předvádějí nám skutečný život. Život je legrační. Všude kolem nás se odehrávají komedie. Jen je musíme objevit. Jak říká Murray, je třeba vidět „…všechny grotesky, které se odehrávají v běžném životě“.


Ukázka z knihy: To nejdůležitější v životě Kniha zprostředkovává základní postoje a hodnoty užitečné pro život Kniha je určena mladým lidem, ale mohou ji však s užitkem číst i dospělí, kterým není kvalita jejich života lhostejná. Čtivou formou s řadou příběhů a příkladů autor zprostředkovává postoje, s jejichž pomocí lze nalézt to nejlepší - to nejlepší ve světě, v druhých i v nás samých. Výběr témat z obsahu: Úspěch je více než jen peníze, Život je těžký¦ a ne vždy fér, Život je však také veselý¦ a někdy neuvěřitelně veselý, Žijeme díky volbám a ne díky šancím, Návyky jsou klíčem k úspěchu, Ta pravá motivace přichází z nitra, Je v pořádku dělat chyby - stává se to každému, Abyste něco získali, musíte se něčeho vzdát.

Vydalo nakladatelství Portál Cena: 178,- Kč autor: Urban

Doporučujeme

Články odjinud