Vysvitlo sluníčko, viděli jste to? První nádherný den! Měli jsme naplánováno, že budeme pracovat a uděláme spoustu věcí, ale pak přišla naše Katka s Kubíčkem a bylo rozhodnuto. Půjdeme ven.
„Už jsi byla v té nové kavárně?“ zeptala se Katka paničky a kdyby uměla po čivavsku, moc dobře by mě slyšela, že jsem řekla, že ještě ne.
„Zatím ne.“
„Tak Kubu cestou uspíme a zajdeme tam?“
„A sedneme si ven,“ řekla na to panička.
Metelila jsem, až se mi nožičky pletly, tak jsem tam spěchala. Posedíme na sluníčku! Haf haf a jupí!
A tak jsme tam přišli, na zahrádce bylo pár židlí a pan číšník tam kouřil. Vešly jsme s paničkou dovnitř, Katka s kočárkem zůstala venku, Kuba už spal. Byla tam nějaká paní a tak jí povídáme:
„Venku je konečně tak krásně, máme chuťna něco dobrého, myslíte, že si můžeme sednout i s kočárkem ven? Stačí nám dvě židličky, kafe i dort klidně vezmem na klín, ale sedět uvnitř by byl hřích.“
Paní řekla, že se zeptá číšníka. Přišel ze zahrádky, v ruce telefon a na tváři otrava číslo pět. Přerušily jsme mu hovor a cigaretu. A panička prosbu zopakovala. Ani nehnul brvou a řekl: „V žádným případě, ještě nefungujeme.“ Otočil se na patě a vyšel ven, sednul si na židličku a nahlas řekl, že už je zase u telefonu.…A to jsem vám ještě neřekla, že tam neměli jediného hosta!!!
Otočily jsme se na podpatku a na pacce a vyrazily o kus dál, do další kavárny. Tam také neměli ještě nic venku, no dá to rozum, když den před tím byla zima. Ale panička to znovu zkusila. Pan číšník povídá: „Ale my máme zahradní nábytek ještě špinavý, není to tam připravené a už vůbec ne hezké.“
A tak jsem laškovně zavrtěla ocáskem a panička povídá: „My si klidně sedneme na zíďku, jen jestli si tam můžeme vzít nějakou dobrotu od vás.“
Usmál se a řekl, že samozřejmě. A to jsem zase neřekla, že kromě plného podniku hostů tam měla nějaká firma raut. Takže měli všichni co dělat. Vyšly jsme ven a on byl ve chvilce za námi.V ruce hadr, rozložil jeden stůl, umyl ho i židličky. A s ochotou nosil ovocné džusy a horké maliny se zmrzlinou a čajíčky….prostě daly jsme si do nosu a vůbec v ten první krásný den nešetřily. Jasně, že ani na spropitném.
Druhý den to panička povídá kamarádce a ta jí říká: „Já si šla koupit balerinky, stály dva a půl tisíce. Měly tam dvoje a já se nemohla rozhodnout. Tak jdu za prodavačkama, byly tam dvě a prosím je, jestli mi poradí, které na noze vypadají líp. Podívaly se na mě štítivě jak na vyvrhnutou chcíplou chobotnici, beze slova se obrátily a zmizely. Připadala jsem si jako idiot. Pokladní se na mě podívala a povídá, že určitě ty lakovky, ty že nemají chybu. A tak jsem si je koupila i když jsem už chtěla odejít. Je to prostě o lidech….
Je to prostě o lidech…o tom vám jednou totiž napíšu víc.
Mějte se krásně, nádherné jaro vám přeji, užívejte si to bez ohledu na morousy, kterých je všude kolem plno. Když se dobře rozhlédnete, jsou kolem nás i milí lidé. Jen si nenechat zkazit náladu.
Vaše
Eni