Přemýšlela jste někdy o tom, jaké by to bylo prát bez automatické pomocnice a speciálních prostředků? Zpočátku se k očistě oděvu používala pouze čistá voda, ve které se prádlo máčelo, otloukalo o kameny a máchalo.
K dalším způsobům patřilo ráchání ve vodních tocích, v nichž se šatstvo máchalo, a nečistoty se z něj vytloukaly dřevěnou holí. Teprve později se začaly používat různé tlouky a plácačky. Oblečení se předtím namáčelo ve vodě se směsí zvířecího tuku a dřevěného popela.
Velkým skokem pak byl vynález valchy, které se původně říkalo deska. Valchy se v různých obdobích vyráběly z rozličných materiálů (dřevo, pálená hlína, kámen, plech, sklo, umělá hmota).
Kdy valcha vlastně vznikla a začala se používat, nevíme přesně, ale v Čechách šlo o běžnou pomůcku až do padesátých let 20. století, kdy ji k velké vděčnosti hospodyní zcela vytlačily pračky.
První prací stroje
První snahy o urychlení úmorné činnosti se datují do první poloviny 18. století v Anglii, odkud pochází první pračka; další pokus byl z Ameriky, ale ani jeden z nich se neujal.
Teprve s rozvojem průmyslové revoluce koncem 19. století se v truhlářských dílnách začaly vyrábět dřevěné prací stroje, používané zejména v prádelnách, špitálech a později také v domácnostech. Jednalo se o jednoduché nádoby ve tvaru polovičního válce na nohách.
Dno bylo vyloženo roštem z dřevěných lišt a proti němu se kývalo další půlválcovou valchou. Mezi nimi se prádlo třelo tak dlouho, až bylo čisté. Problémem bylo mechanické opotřebení látek, a proto se pokračovalo v hledání jiných řešení.
Ve vířivce
Ve Spojených státech se všeobecné oblibě těšily tzv. zvonové pračky, v nichž se prádlo pralo proudem, který vytvářel zvon pohybující se v nádobě vertikálně nahoru a dolů. Dalším typem byly přístroje práčové. Roztok se v nich uváděl do pohybu i s prádlem pomocí práče, což bylo žebrované těleso různých tvarů, které se pohybovalo otáčivě sem a tam v úhlu 90° nebo 120° v pevně stojící nádobě.
Prádlo však ničily stejně jako stroje půlválcové. Proto byly vynalezeny tzv. vibrační pračky, které sice tkanině neublížily, ale ani ji řádně nezbavily špíny. Postupně se přišlo na to, že k vyprání stačí, aby prádlo ve vodě pouze vířilo, přičemž účinek zvyšuje použití mýdla.
Takzvané vířiče rozproudily mýdlový roztok, do něhož se šatstvo následně vložilo, nevýhodou byla jeho tendence se poněkud zamotávat. Přesto se jednalo o velký pokrok a úlevu ve srovnání s praním v neckách na valše. Nicméně vyprané oděvy se musely ručně vyždímat, vymáchat a znovu vyždímat. Pro každou hospodyňku to představovalo výkon srovnatelný s hodinou v posilovně.
Problémy způsobovaly i samotné vibrace, neboť dosud neexistovaly silentbloky (gumové podložky na odtlumení chvění), takže se pračky musely často pevně přišroubovat k podlaze. Velkým skokem v historii praní byl objev elektřiny a její užití v malých motorech.
Tento vynález patentoval v roce 1894 Nikola Tesla. První elektrická pračka byla roku 1906 vyrobena v Americe. Stroje ze dřeva začaly postupně nahrazovat modernější z kovu a na pořadu dne bylo řešení, jak vodu ohřát přímo v pračce.
Zprvu se pod nimi topilo jako v kamnech, později se i v tomto případě začal využívat elektrický proud.
Pořádně vyždímat
Ždímání v ruce není nic jednoduchého ani zábavného, takže se i v této oblasti hledala stále nová východiska. Nejprve se k odstranění vody z prádla používaly válečkové nebo lisové ždímačky. Časem se přešlo na odstředivky, které stály původně samostatně vedle praček, a teprve později se staly jejich součástí.
Ždímačka byla poháněna vlastním motorem nebo převodem z pračky. Celá procedura však byla stále časově náročná. Mnozí z nás si ještě vzpomenou, kterak babička vyprala jednu várku, pak ji odstředila, vymáchala a znovu odstředila. Zkrátka program na celé sobotní odpoledne.
Dočista do čista
Touha po úspoře času dovedla konstruktéry až k vynálezu automatické pračky, čímž nemalou měrou přispěli k emancipaci. Zdlouhavý proces se zkrátil, jednotlivé úkony se provádějí v jednom bubnu a jsou řízeny nastavitelným programátorem.
Malokterá z nás si dnes dokáže představit, že by absolvovala sáhodlouhý postup, který byl kdysi nevyhnutelný. Prostě otočíme kolečkem, stiskneme tlačítko a za necelé dvě hodiny můžeme věšet čisté a voňavé prádlo. A máme-li sušičku, i tento krok snadno vynecháme.
Vyžehlete si to
První předchůdce dnešních žehliček poznaly hospodyňky v 15. století. Do té doby prádlo vyrovnávaly, lisovaly a válečkovaly. Zakrátko se přišlo i na to, že se košile lépe a trvaleji napnou, když je žehlička zahřátá. Buď se nahřívaly na kamnech a poté se k nim připnula rukojeť, nebo rozžhavené uhlíky doutnaly přímo v jejich nitru. V 19. století se používaly i lihové žehličky připojené přímo k plynovým bombám.
Ty mohly vážit až tři kilogramy, zplodiny navíc ohrožovaly osobu, která s nástrojem zacházela. Elektrická žehlička se rozšířila mezi dvěma světovými válkami, ve třicátých letech ji už vlastnila téměř polovina amerických domácností. Klíčovou událostí byl vynález termostatu v roce 1936. Díky němu se žehličky nepřehřívaly a bylo na nich možné nastavit také teplotu. Ruku v ruce s termostatem přišlo i zlepšení regulace vypouštěné páry, čímž byl završen proces vynálezu „napařovačky“. Na několik let se stal standardem model značky Hoover z roku 1952, jehož žehlicí plocha byla vyrobena z hliníku a na jehož stranách se nacházely otvory na páru. Ty se posléze posunuly na své nynější místo.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu My Life.
ČTĚTE TAKÉ:
V barvě velbloudí srsti!
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU