Scenáristé a romanopisci nám vytrvale podsouvají, že svatba je snem každé ženy. Této davové psychóze ovšem podlehli zejména muži, tudíž se preventivně vzpouzejí a cukají při každé nevinné zmínce o prstenu, kostele, radnici, svědcích, podpisech, Las Vegas nebo bílé barvě… Labilnějším jedincům při zaslechnutí slova SVATBA vyráží kopřivka.
Každá doba s sebou nese nové trendy a zvyklosti, a to ve všech oblastech, lidské soužití nevyjímaje. Jak je to tedy s těmi svatbami? Filmový průmysl si neochvějně stojí za tím, že každá dívčina touží být nevěstou a jedině veselka je ten pravý happy end. Myslím ale, že pokud takové jednostranně umanuté holčičky existují, jsou to spíš děvčátka americká.
U nás jsou vdavky samozřejmě také velká událost, leč rodiče nezakládají svým sotva narozeným dcerám svatební fondy a vůbec to celé nebereme tak vážně.
Spoutaní a nespoutaní
Bývaly ovšem doby, a není to až tak dávno, kdy vdát se byla jakási společenská povinnost. Slečny se ihned po maturitě vrhaly do svazku manželského se svým prvním klukem, který v lepším případě zrovna přišel z vojny, v horším měl službu vlasti teprve před sebou.
Pokud jde o historii hodně vzdálenou, oddavky byly samozřejmostí a nutností. Žít „na hromádce“ bývalo až do poloviny minulého století společensky naprosto neúnosné. Přesto se tak samozřejmě dělo, jelikož člověk je tvor nespoutaný. Dotyční byli ovšem veřejným míněním zatracováni, o jakýchkoli partnerských právech nemohla být ani řeč. Nepočítáme-li éru hippies, s volnými svazky se přímo roztrhl pytel začátkem devadesátých let.
Oddaní v praxi
Praktickým důvodem k uzavření sňatku je pořádek v příjmeních. Zvláště případným potomkům totiž může působit potíže, že mamka je Vomáčková a taťka Polívka. A také jim už ve školce čtou ty pohádky, ve kterých „byla svatba veliká a žili šťastně až do smrti“. I když otce svých dětí byste si samozřejmě měla vybrat ještě mnohem pečlivěji nežli manžela. Takže kdo prošel jako spolurodič, za toho se bez skrupulí i provdejte. Nicméně když už jsme u těch potomků - vyživovací povinnost existuje bez ohledu na uzavření manželství a rodičovská zodpovědnost je dána zákonem.
Aspoň že tak… Další praktickou výhodou oficiálního svazku je společné zdanění manželů, ale to asi není lákadlo, které by se nám při úvahách o sňatku vybavilo jako první. Nakonec je třeba vzpomenout i eventualitu poskytování zdravotních a jiných důvěrných informací pouze rodinným příslušníkům. Je milé, když vám lékař sdělí pooperační stav vašeho partnera, aniž musíte přešlapovat na nemocniční chodbě a trapně vyčkávat příchodu tchyně.
Rozchod, nebo rozvod?
Od „psíknížkářů“ často slýchám, že nechápou, proč by měl někdo třetí rozhodovat o tom, zda chtějí nadále tvořit pár. Zní to krásně a logicky, leč vše má svá pro i proti. V České republice je každý rok podáno přes jedenatřicet tisíc žádostí o rozvod a je svatá pravda, že rozejít se nebo rozvést jsou dvě velice odlišné věci. Bohužel během společného soužití se občas nahromadí nějaký ten majeteček, který je potřeba rozdělit, a na to, co je čí, nemívají bývalí partneři vždy týž názor. Takže by se jim vlastně tuze hodil někdo cizí, aby právoplatně určil, kdo odjede autem a kdo tramvají, kdo práskne dveřmi společné vilky zvenčí a kdo zevnitř…
Celý článek najdete v aktuálním čísle časopisu My life.
Foto: profimedia.cz
