Tak to si neumím představit. Kdyby mě někdo chtěl oddělit na noc od paničky, tak bych ho pokousala. To já naopak jsem její siamské dvojče. Přitisknu se co nejtěsněji a nedbám na to, že se paničce z toho potí i zuby a sotva funí. Umím totiž moc dobře topit…
No ale v tom životě lidském se to tak někdy stane. Jeden hodně chrápe, druhý má slabé spaní, třetí je náměsíčný a po nocích trajdá bytem, další má tak živé sny, že ve snu tluče kolem sebe a přitom v reálu mlátí vedle nic chudáka kllidně chrupajícího partnera. Co já vím, co všechno se může stát, že každý si na noc zaleze do svého pelíšku jinde.
Janka nám vyprávěla, kterak k oddělenému spaní přišla. To takhle jednou její Milan dostal rýmu, tak šel spát do obýváku, aby ji nebudil. No jo, rýma po týdnu ustala, ale Janka se mezi tím přeprogramovala a vedle milého Milana nedokázala usnout. Ne, že by nechtěla. To ona zase chtěla a tůze moc, ale nešlo to. Jen zabírala, Milan se otočil na druhý bok a Janka v tu ránu měla oči jak baterky. Byla jedna v noci, dvě, tři….tu noc ani oka nezamhouřila. Milan jí má hodně rád, tak měl pochopení a zůstal v obýváku, než se jí spaní upraví. A že to budou zkoušet vrátit. A tak to zkoušeli. A pořád to bylo stejný. Jen Janka klimbla, Milan vzdychnul nebo se otočil a fíííí! spánek byl v trapu. Tak tohle se stalo před pěti lety. Vzdali to oba a zařídili si ložnice dvě.
Janka občas slzí a posmrkává, jak jí ta noční Milanova blízkost chybí a její kamarádka Amálka nad tím kroutí hlavou a říká, že co by ona za to dala, kdyby mohla mít svoji ložnici. To ten její Bořek, ten řeže dřevo každou noc, Amálka už koupila špunty do uší a každé ráno má na hlavě z pracně vymodelovaného účesu drn, protože spí nejen s nimi, ale ještě s polštářem na hlavě. A vzdychá, jaká to musí být romantika, když Milan řekne: „Tak co, lásko, dneska u tebe nebo u mě?“
Jenže Janka ví své. Romantika zda tam či onde to možná je a číst si může dosyta a do kolika chce a nikdo nevrčí kvůi svítící lampičce. Jenže – jenže ta blízkost jí chybí. A tak pořád doufá, že se její softwarové nastavení vrátí na tovární, ona bude klidně spát i kdyby hromy a blesky tloukly celou noc a bude zase Milanovi říkat: „Já fakt zhasnu už za chvilku, jen ještě jednu stránku, teď je to nejnapínavější!" A nebude říkat ani ona ani Milan, jestli u něj nebo u ní? Prostě stulí se do klubíčka a ono to dopadne nebo nedopadne tak nějak samo a přirozeně.
Já sice chrápu taky a to byste se divili jak to umím, ale přeci jen, to víte, když chrápe kilo třicet, je to kapáček jiný, než když zařezává stokilovej chlap. Tak snad mě ta moje panička nevykáže do obýváku. Já bych se tam totiž ustýskala! A ona určitě taky.
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
No není to s muži někdy potíž?