Manželku jsem seřezal vždycky když mně nasadila parohy, takže jednou týdně určitě. Po roce jsem se na to vykašlal a odešel od ní. Nedala se vychovat ani omylem.

Je to zbraň slabocha který si troufne jen na dítě a ženu. Tchán také zmydlil tchýni párkrát, neuměla odejít tak se dala na pití až si zničila ledviny. Pokud má žena kam odejít s dětmi tak okamžitě od takového dobytka odejít, horší je, když patří byt muži a nemá kam odejít s dětmi.

V manželství prý platí: Jednou – jako nikdy, podruhé – jako vždy.

Můj manžel taky jedenkrát ulítl a dal mi facku,byla první a poslední.Nerozvedli jsme se,měla jsem na něj vztek dlouho,ale převážily klady manželství a tak,jsme spolu již skoro 40 let.

@Elynor: Jenže ten byt může být toho násilníka! Jinak souhlas. Po 47 letech si neumím ani ve snu představit fyzické násilí .

No nevím. Pro mě je násilí už ta jedna facka. A to bych nestrpěla ani omylem, protože kdo omluví jednu facku, musí být připraven na druhou, nebo něco ještě horšího. Ten příklad paní Evy je typický - jakože když mám blbou náladu, mám hlad, jsem unavená a obecně mě štve celý svět, tak můžu fackovat lidi? To má být omluva, tohleto? Proč pán nefackoval lidi na potkání po cestě domů? To věděl, že by neprošlo, že. Ale doma manželku, to je něco jiného. Tak ne, přátelé, ani jedna facka se nemá odpouštět, omlouvat, a vymejšlet, jak za to ten druhý vlastně nemůže a že jsme si to možná i zasloužili. Nic takového. Prostě sis dovolil moc, kamaráde, támhle jsou dveře, a potkáme se u soudu.