Nic neprověří rodinné vztahy tak důkladně jako záležitosti týkající se peněz. Bohužel jsem se o tom nedávno přesvědčila na vlastní kůži. Mladší bratr chtěl po mně půjčit peníze. Z jistých důvodů jsem to nakonec odmítla – a rodiče i bratr se mnou od té doby nemluví. Jsem pro ně vyvrhel.
Samozřejmě vím, že rodina si má pomáhat. Jenže stejně tak platí, že na prvním místě by měl člověk mít svoji vlastní rodinu. A protože já mám manžela a dvě děti, logicky jsou pro mě těmi nejdůležitějšími oni. Až pak můj bratr. On ani rodiče to však nechápou.
Pepa je o sedm let mladší než já a vždycky to byl rodičů mazánek. Nemyslím to nijak zle, bylo to logické, když byl mezi námi takový věkový rozdíl. Já už byla školačka, zatímco si naši užívali malé miminko. Hlavně máma. Nechci zpětně nikomu křivdit, ale od mala Pepíka hodně rozmazlovali. Rozhodně měl vždy dovoleno víc než já v jeho věku. To je ale asi u druhého dítěte normální - zkrátka už rodiče neřeší věci tak striktně jako s prvním potomkem, ani na to není čas.
Pepovi ale podle mě povolovali až příliš, nejen jako malému, ale hlavně pak ve starším věku a v pubertě. V podstatě ho nechávali dělat si naprosto, co chce. Zatímco mě vedli dost přísně a hodně dbali i na to, abych se dobře učila a měla nějaké pořádné koníčky, u Pepy všechno nechali volně plynout. Když nosil ze školy trojky a později hlavně čtyřky, mávali velkoryse rukou, že ne každý musí být Einstein a ať hlavně jednou dělá, co ho baví.
Pořád měl plno plánů, ale nikdy z toho nic nebylo
Když ho ve třinácti přistihli, jak kouří, táta s ním měl přátelský rozhovor, ať s tím ještě nějaký čas počká - zatímco mě za stejný prohřešek, který jsem navíc "spáchala" až v patnácti, čekal potupný výprask a spousta zákazů! Dnes se proto zas tak nedivím, že z Pepy vyrostl bohém, kterému pojmy jako zodpovědnost nebo rozvaha nic moc neříkají.
Odmaturoval s odřenýma ušima, pak se dostal na vysokou školu - technické věci mu šly a na některé obory brali i bez přijímaček. Vydržel tam ale jen jeden semestr, který trávil víc v hospodě než ve škole. Postupně zkusil výšku ještě dvakrát, pokaždé se stejným výsledkem. Vždycky když ho vylili, vrátil se domů a naši ho živili. Pepa jen přispíval různými brigádami, které nemívaly dlouhého trvání. První pořádnou dlouhodobou práci si našel až někdy v pětadvaceti, kdy začal pracovat jako číšník v jedné restauraci.
Do toho byl ale pořád plný plánů, jak bude podnikat a zbohatne. Neustále vymýšlel, co by mu mohlo přinést úspěch, ale málokdy něco dotáhl do konce. Místo toho se ale snadno nechal ukecat od různých kamarádů, aby se s nimi do něčeho pustil. Obvykle ty projekty velmi rychle zkrachovaly a brácha se několikrát dostal i do maléru. Několikrát se i zadlužil, naštěstí šlo spíš o menší částky, které postupně splatil. Vím, že dvakrát mu pomohli i právě rodiče.
Přišel za mnou, že potřebuje půl milionu
Před časem si bratr ale umanul, že si otevře vlastní restauraci. Myslí si, že když dělal tři roky číšníka, tak tomu rozumí. Dokud o tom jen povídal, brala jsem to s rezervou jako vždy. Jenže pak přišel i s různými konkrétními návrhy, ukazoval nám, kde už má vybrané prostory. Nadšení mu nechybělo, ale všechno to bylo tak zoufale amatérské a naivní, že prakticky nerealizovatelné. Bratr si ale usmyslel, že nám všem ukáže. Jenže narazil v bankách - žádná mu nechtěla půjčit. Jak kvůli projektu samotnému, tak i kvůli dluhům z minule.
No a tak přišel za mnou. S manželem už řadu let provozujeme dva penziony, a bratr má pocit, že musíme mít na kontě miliony. Ano, nežijeme si špatně a nějaké slušné úspory máme, ale milionáři rozhodně nejsme. Půlmilion, o který mě bratr požádal, bychom sice dohromady dali, ale nezbylo by nám mnoho. A hlavně - jsem si jistá, že už bychom ty peníze nikdy neviděli. Navíc jsou určené jako pojistka pro naši rodinu, kdyby se cokoli stalo, na studia pro děti...
To všechno jsem bráchovi řekla a snažila se mu nějak jemně podat, že nemůžu dát úspory, které jsme s manželem vydělali společně, na jeho pochybnou akci, ke které nemám absolutně žádnou důvěru. Strašně se urazil, co prý jsem to za sestru, že rodina si má pomáhat, že mu jen podpokopávám sebevědomí a urážím ho! Třiatřicetiletého chlapa?!
Půjčit mu peníze je prý moje povinnost!
Ještě ten večer po našem rozhovoru mi volala rozhořčená máma, jak jsem to Pepíkovi mohla udělat. Že prý na mě tak spoléhal! "My kdybychom měli, hned mu dáme. A ty ty peníze vůbec nepotřebuješ! Je tvoje povinnost mu je půjčit!" Skoro na mě křičela a já jsem byla v šoku, že opravdu takhle uvažuje.
Když jsem to pak všechno vyprávěla manželovi, naprosto jasně odmítl. "Nejde jen o to, že by nám to nikdy nevrátil. Ale v rodině se podle mě peníze půjčovat nemají, to nikdy nedopadá dobře, když se začnou řešit finance mezi příbuznými," tvrdil. To jsme ale netušili, že naši rodinu rozvrátí už i jen tohle.
Bratr u mě byl ještě dvakrát, a když jsem ho dvakrát odmítla, prohlásil, že už se mnou nechce mít nikdy nic společného. Vůbec jsem to nechápala a obrečela to. Ale ještě horší rána přišla, když mi v podstatě totéž řekli rodiče! Prý jsem je jako dcera naprosto zklamala a nechápou, kde ve výchově udělali chybu. A že kdyby nedalo vnoučat, neviděli by důvod, proč se se mnou dál vídat. Jsou to už dva měsíce a rodiče ani bratr dělají, že naše rodina neexistuje. Asi čekají, že "vyměkneme" a změníme názor. Ale já si přece nebudu přízeň rodiny kupovat penězi! Natož potom, co mi řekli. Jenže zároveň mě to strašně mrzí, nechci být do konce života s rodinou rozhádaná a bez kontaktu.
Martina, 40 let