Olina už ani nedoufala, že by po padesátce potkala muže svých snů, a smířila se s tím, že dožije sama. Náhody se ale dějí a jedna jí přivála do života muže, o jakém už ani nesnila.
Bylo mi padesát pryč. Děti vylétly z hnízda, manžel odešel už před lety za mladší. Nebyla jsem nešťastná, na svoji samotu jsem si zvykla, uměla jsem se zabavit a měla jsem spoustu přátel. Ale osud si nejspíš nepřál, abych to až do konce odkroutila sama…
Mám ráda pohyb, proto jsem jednoho dne zase vyrazila běhat do parku. Oddala jsem se hudbě a vnímala jen svůj dech. Jenže jsem si nevšimla, co se děje dole, u země.
Laura Poláková
19. ledna 2020
Prostě se mi pod nohy přimotal malý psík, já si ho nevšimla a zakopla jsem. Rozplácla jsem se na chodníčku jak široká, tak dlouhá.
V tom okamžiku ke mně hbitě přiskočil nějaký muž a pomohl mi na nohy. Nejdřív jsem koukala, jestli je nebohý pes v pořádku (naštěstí byl) a pak jsem stočila zrak k onomu zachránci.
Laura Poláková
16. ledna 2020
A země se pode mnou zachvěla. Byl tak pěkný! Přibližně stejného věku. Poděkovala jsem mu a on mě na oplátku pozval na kafe.
Povídali jsme si asi tři hodiny, pak jsme se museli rozloučit. Ale ne nadlouho. Měli jsme totiž oba zálibu ve sportu, proto jsme se průběžně domlouvali, že půjdeme na kolo, pak na brusle, plavat.
Laura Poláková
7. ledna 2020
Čím víc jsme si na sebe zvykali, tím méně se nám chtělo od sebe. Rozhodli jsme se proto, že se k sobě nastěhujeme. Oba jsme byli rozvedení, nic nám nestálo v cestě, nebylo tedy co řešit.
A žije se nám krásně pořád. Upřímně: nikdy jsem nedoufala, že si ještě někdy v životě budu připadat jako dvacetiletá holka. Když máte lásku, vnitřně totiž nestárnete.
Laura Poláková
12. ledna 2020