Že mají muži větší potřebu sexu než ženy, se všeobecně traduje odjakživa, a asi to opravdu platí. V případě mého přítele jde ale skutečně o extrém, mohl by „to“ dělat pořád. Ze mě naopak postupně veškerá touha vyprchala a nejradši bych se postelovým radovánkám vyhnula úplně.
S Lukášem jsme se poznali před více než dvěma lety přes internet. Ne že bych se nedokázala seznámit naživo, ale byla jsem zrovna nezadaná, a tak jsem z nudy surfovala po seznamkách. Padli jsme si do oka ve virtuálním světě a k mému překvapení i reálné setkání bylo příjemné. Začali jsme spolu chodit.
Poprvé jsme se milovali asi měsíc po seznámení a bylo to moc pěkné. Jak jsme se postupně zamilovávali, vídali jsme se stále častěji – a sex byl součástí každého našeho setkání. Na začátku to samozřejmě tak bývá, že vášeň převálcuje všechno ostatní, ale u nás to trvalo i po půl roce.
Neexistovalo, že by rande proběhlo bez sexu, a mě už to nakonec začalo trochu unavovat – být stále připravená, vymydlená, natěšená.
Po osmi měsících vztahu jsem se k Lukášovi nastěhovala. Myslela jsem, že společným soužitím frekvence sexu sama trochu zeslábne – ale bylo to právě naopak, stalo se to pravidelnou součástí každého dne, někdy i víckrát.
Postupně jsem se přistihla, že se vlastně na večery vůbec netěším, protože mě zase čeká sex. Snažila jsem se ale Lukášovi vyhovět, i když jsem o milování vůbec nestála. Někdy stačilo uspokojit jen jeho, ale většinou chtěl, abychom si to užili oba, a tím mi situaci ještě stěžoval, protože už to prostě nešlo.
Časem jsem začala hledat různé výmluvy a způsoby, jak se večerní povinnosti vyhnout, a občas se mi to podařilo. Lukáš byl ale dost neodbytný a nakonec mi tím sex vlastně úplně zošklivil – z krásného spojení dvou lidí se pro mě stal povinností, kterou vykonávám jen s největším sebezapřením.
Teď po dvou letech už se nedokážu přetvařovat a můj partner to na mně pozná, takže je otrávený i on. Milujeme se mnohem méně, ale spokojený nejsme ani jeden. Jemu sex chybí a je dotčený, že o něj nestojím, a já mám výčitky, že ho nedokážu uspokojit, a ptám se, proč už mě milování nepřitahuje.
Lukáše přitom opravdu miluju a rozhodně ho nechci ztratit, ve všech jiných oblastech si perfektně rozumíme, ale tady mi prostě připadá, že jsme každý úplně někde jinde.
Několikrát už mě i napadlo být mu nevěrná, abych zjistila, jestli by se mi to s někým jiným líbilo – a jestli je tedy problém přímo ve mně, nebo to souvisí jen se vztahem k Lukášovi. Ale nedokážu to udělat a bojím se, že by to nakonec všechno ještě jen zhoršilo.
Lukáš taky tvrdí, že mě miluje, a ani on rozhodně nechce náš vztah ukončit. Co máme tedy dělat?
Podle dopisu čtenářky Veroniky (22) z Prahy
POJĎTE NAKUPOVAT DO BUTIKU NA DÁMA.CZ!
ČTĚTE TAKÉ: Poruchy spánku bývají předzvěstí demence!