Kdy tě poprvé napadlo, že by ses jednou mohl živit herectvím a režií?
Pamatuju si z dětství na tábor, kde v rámci nějakého programu bylo potřeba, abych předvedl Karla Gotta. Všichni se začali smát a bylo rozhodnuto. Pro mě to byl neskutečný endorfin. Měl jsem to v sobě nastřádané, najednou to bouchlo a byl jsem jak utržený ze řetězu. A to je to, co mě na tom dodneška strašně baví. Mám v sobě našetřených tolik věcí, které potřebuju ventilovat…
Byl jsi typický třídní bavič?
Já jsem jedináček, takže jsem byl vždycky takový zastrčený. Do svých asi patnácti jsem byl dvanáctikilové dítě, prostě hubený ošklivý chlapeček. Můj život se odehrával v mém pokoji s knížkami. Já jsem rád sám i dnes, když jsem třeba na chalupě, zavřu se a jsem tam tři dny šťastný. I když ten čtvrtý už se přistihnu, že kouřím u okna a koukám na auta, která jedou do města…
To není zrovna typické pro režiséra...
S mojí povahou je až neuvěřitelné, že jsem se k téhle práci vůbec dostal. Pamatuju si, že to všechno byla nějaká neskutečná náhoda, protože jsem opravdu extrémně introvertní člověk. A nebýt toho povolání, byl bych ještě víc. Jsem prostě typický člověk do kouta, jsem rád schovaný, rád mám za zády zeď a jenom pozoruju. A je pro mě těžké promluvit. Ale to neznamená, že se podřizuju, že jsem submisivní. Jen dosahuju toho, co chci, jinak než křikem a trváním si na svém. Jsem takový introvertní despota. (smích) Ale jelikož toho extroverta ve mně nepouštím v normálním životě snad ani na krátké procházky, dělám vlastně úplně ideální povolání pro to, aby se dostal aspoň na chvíli mezi lidi…
Proč ses potom tedy přihlásil na DAMU na herectví, kde člověk prostě alespoň trochu extrovert, exhibicionista musí být, a ne rovnou na režii, kde je to trochu jinak?
Je pravda, že když jsme s mým nejlepším kamarádem z dětství, dnes hercem Divadla Komedie, Martinem Fingerem, dělali divadlo, byl jsem to vždycky já, kdo tomu dával nějakou šablonu. A když při přijímačkách na DAMU četla Daniela Kolářová ty, kdo po druhém kole postupují do finálního, a mě vynechala, prožil jsem klinickou smrt. Ve dveřích si mě pak ale Jiří Adamíra vzal stranou a řekl mi, že s Lubošem Pistoriem, který vedl náš ročník, mají pocit, že bych možná měl spíš režírovat než hrát, ale že ještě nejsou rozhodnutí. A jestli bych to nechtěl dělat obojí naráz. Já bych tenkrát dělal i scénografii, jenom abych na té škole byl. Takže jsem studoval oba obory a začal zjišťovat, že opravdu trochu víc tíhnu k té režii.
Baví tě vůbec to hraní?
Mě hraní baví, ale mám to s herectvím prostě jinak. Prakticky se sám zrežíruju. To je čistě jen moje konstrukce, kdy připravím na ty lidi takovou lest. Nežiju těmi rolemi jako jiní herci, jenom se prostě umím dobře zrežírovat.
Nakonec jsi studoval ještě třetí obor – dokumentaristiku. Proč?
Já jsem vždycky chtěl dělat film a za nás se říkalo, že dokument je lepší katedra než ta filmová. Tak jsem na přijímačkách tvrdil, že jediné, co mě bere, je dokument, i když jsem pak za celou dobu studia nenatočil jediný dokumentární film. Všechno jsem měl připravené a hrané. Tehdy se to na škole strašně hlídalo. Všichni ti Svěrákové a Renčové šli na hranou režii, a tak se přísně trvalo na tom, že my děláme dokument. Byly za to velké postihy a jediný, koho nepodezírali, jsem byl vždycky já. A to jsem dokonce i bezdomovce ve svých filmech mluvil sám a nikdo to nepoznal.
No to mi popiš…
Dělal jsem film o Armádě spásy a samozřejmě jsem tam za nimi chodil. Ale tam se odehrávají natolik intimní situace, že když při nich vytáhneš kameru, jsou okamžitě pryč. Byl jsem tam s nimi, scénář jsem viděl, tak jsem ho prostě napsal. A pak jsem šel, každému homelesovi jsem dal pět stovek a celé jsem to s nimi sehrál. Ale nepodváděl jsem. (smích)
Proč jsi to nedotáhl do konce? Nebyla to škoda, skončit po třech letech?
Dokument jsem studoval, když jsem byl v Mladé Boleslavi v divadle. To znamená, že jsem ráno v půl sedmé jel metrem na Českomoravskou, odjel do Boleslavi, kde jsem zkoušel do dvou, ve tři čtvrtě na tři jsem byl zpátky na Černém Mostě, doběhl jsem na FAMU a předstíral, že jsem tam byl celé dopoledne. Tehdy jsem hrál třeba i pětadvacet představení do měsíce, to znamená, že jsem se ve tři čtvrtě na šest sbalil a jel zase do Boleslavi, odehrál to, a do půlnoci byl zase zpátky v Praze… Jenže pak se narodila Esterka a tím to skončilo.
Nebýt rodiny, asi bys měl papír i z dokumentaristiky…
Myslím, že bych tu školu tímhle způsobem udělal celou, protože naše vedoucí ročníku Olga Sommerová byla hodná a držela mě tam, i když mě někteří profesoři viděli, jenom když jsem si přišel s indexem pro podpis. Ale na druhé straně mě to aspoň trochu vytáhlo z toho divadelního ghetta. Naopak to bylo i příjemné, že jsem se začal zabývat jinými tématy než těmi umělými. Najednou mi to dalo jiný směr a trochu jsem se vyvětral.
V té době jsi ještě nesbíral ocenění, neslavil jsi takové úspěchy jako dnes. Kdy přišel ten zlom, kdy ses stal „uznávaným umělcem“?
Myslím, že zásadní krok k tomu jsem udělal těsně po té škole. Rozhodl jsem se odejít do oblastního divadla, protože jsem to chtěl dělat po svém. Chtěl jsem jít svojí cestou, ne cestou, která patří někomu jinému. Chce to samozřejmě pevné nervy, protože po vlastní cestě se už strašné spoustě lidí podařilo dojít do pěkné p...le. Ale za jednu z nejlepších věci, co mi kdy řekla moje máma, považuju tuhle: „Pokud si už máš posrat život, chtěj aspoň vědět, že sis ho posral sám, že ses nenechal nikým vláčet.“ A ten zlom asi byla kombinace téhle zarputilosti a obrovského, fakt obrovského štěstí, protože to je v naší práci potřeba snad víc než ve kterékoli jiné.
A jak to máš po těch více než patnácti letech, je ti tenhle divadelní svět ještě pořád blízký?
Teď mám období, kdy mě totálně zaměstnávala a vyčerpávala Partička. Ale jsem šťastný, že jsme porodili dítě, které je živé. Vím, že bylo na umření a že jsme ho zachránili. A jsem na to pyšný. Ale sebralo mi to tolik energie, že jsem se nemohl moc věnovat divadlu, a tam se mi to tak úplně nevyplatilo. Nečekal bych to, ale spousta kolegů prostě Partičku neunesla. Já, jak jsem nikdy nikomu nic nezáviděl, tak se od závistivých lidí nenechám urážet. Jsem v současné době ve fázi přehodnocování vztahů k mnoha kolegům. Mám spoustu kamarádů mezi herci, u kterých jsem zjistil, že jsou kamarádi TOHO režiséra, a ne moji. Dlouho mi to nevadilo, ale teď začínám selektovat. Proto třeba Michal Suchánek nedělá divadlo. Říká, že na tu přetvářku prostě nemá nervy.
Změnilo se u tebe Partičkou ještě něco, přehodnocuješ i jiné věci?
To ano. Začínám si třeba dávat pozor na to, co říkám. Měl jsem rád svůj systém, kdy jsem první půlku věty řekl jinak, než jak jsem to doopravdy myslel. Dělám to tak i v divadle, prostě schválně lidi navedeš někam, a najednou je to jinak. A teď přemýšlím o tom, že už to nesmím dělat, protože teď se ta první půlka věty, kterou jsem vlastně myslel mnohdy opačně, objeví druhý den vytržená z kontextu v bulváru.
Partička nedávno oslavila výročí od prvního vysílání, cítíš pocit zadostiučinění?
Musím říct, že to považuju za něco velkého, co se nám opravdu povedlo. Tenhle pořad byl na odpis a za pár dní by neexistoval, kdybysme ho díky Facebooku nevyhrabali ze země. Dneska má Partička share i kolem čtyřiceti na stanici, která má průměrně share kolem čtrnácti!
Jak to všechno s Partičkou vůbec začalo?
Oni s tím přišli na Slovensku. Jednou si tam pozvali jako hosty Richarda Genzera s Michalem Suchánkem a ti domů přijeli nadšení. Oslovili Dana Dangla, který je režisérem Partičky i na Slovensku, a mně nabídli, abych to režíroval tady. Já jsem chtěl ale hrát a přivedl jsem ještě Igora Chmelu. Začátky byly vtipné. Řekli jsme si, že budeme zkoušet v Činoheráku, jenže ve zkušebně nám přišlo trapné něco dělat bez lidí. Dano na tom trval, a tak jsem pak v divadle zkusil s Igorem udělat scénku Překlad a dodneška si pamatuju, jak se Suchoš s Geňou smáli. Pak si zkusili něco oni dva, a zase jsme se po zemi váleli smíchy já a Igor. A je to tak dodnes.
Bavilo by tě to i před prázdným hledištěm?
I kdyby tam lidi nebyli, my bysme vydrželi celou dobu, protože mě strašně baví se na ty kluky koukat. To je tak šťastná kombinace. Za každý den, o který tenhle projekt vydrží déle, budu šťastný, protože ideálnější stav jsem v životě nezažil. Vydělávám si něčím, s čím nemám absolutně žádný problém. Opravdu jsem šťastný. Ono se to totiž trochu vrací k tomu představení na táboře…
Než jsi kývl na svou účast v Partičce, nasledoval sis pořádně Whose Line is It Anyway?
WLIIA jsem naopak znal už dávno a měl jsem to hrozně rád. Když se pak Suchoš s Geňou vrátili ze Slovenska a vyprávěli mi o Partičce, kterou jsem předtím neviděl, říkal jsem jim, že znám něco podobného z netu. Mně se na tom líbilo, že to mělo pro mě svým způsobem větší řád a jaksi jednodušší pravidla, a to jsou věci, které jsme se potom se Suchošem snažili trochu prosadit i do české verze.
A jak se ti líbí ta slovenská?
Ta je trochu jiná. Oni jedou víc takový ten model estetiky toho trapna, nevadí jim, když ty fóry nevyjdou, že lidi vidí, jak se rodí, to my nenávidíme. Ale Slováky to evidentně baví, když tam Partička taky vyhrává ceny. Já ani Michal to nerežírujeme, ale oba jasně víme, co chceme, což Dano nečekal. On měl některé hry na Slovensku modifikované, takže my jsme nějaké přetáhli z Ameriky, protože tam jsou takové čistší. Modifikace jsme seřezali a dali to blíž českému způsobu myšlení.
Čím to podle tebe je, že je tenhle pořad tak úspěšný?
Myslím, že je šťastně namýchaná kombinace nás čtyř. My jsme vlastně ještě na DAMU dělali podobné improvizace v Řeznické. A potom taky když jsme chodili k Ivanu Vyskočilovi. Já myslím, že je prostě dobré, když se potkává ten Geňův naprosto rustikální přístup s tím Igorovým artificiálním. A myslím, že na oba to má příznivý vliv. A my se Suchošem jsme úplně kolmo na ně. (smích) V podstatě to naše uskupení má hodně paralel s kapelou. Úplně cítím, jak jsou ty vztahy mezi námi důležité a jak je to křehké.
Takže dochází i k hádkám…
Tuhle při jednom natáčení Igor Michala tak strašně naštval… Suchoš nikdy ve scénce Reklamace nereklamoval, tak si o to řekl. A Igor ho prostě potopil. Neřekl mu vůbec nic, z čeho by to mohl uhádnout. Začal dělat vietnamského obchodníka a prakticky blábolil a neregistroval, jak je Michal zoufalý. Ten pak prásknul dveřma, takže jsme museli my s Geňou přijít, jako že jsme kamarádi. Ale výsledek byl hrozně pozitivní, protože celý díl měl najednou téma. Při další hře pak totiž hrozilo, že se potkají, a my jsme s Geňou schválně vypadli, i ta postava Vietnamce se tam pak vyskytovala… A bylo to nakonec ještě o level výš, skoro už jako Monty Pythoni s jejich večery na jedno téma.
Je některá hra, na kterou se těšíš nejvíc?
Všichni chceme vidět Geňu hádat Seznamku. To jeho zoufalství je něco, co nás strašně nabíjí. V tom divadle je to ještě úplně jiné, ten televizní střih tomu zatím moc neprospívá. Už se nám to ale daří tak, že ty večery nejsou jenom scénka za scénkou, ale že je to celé o něčem, že je důležité i to, co je mezi scénkami.
Sleduješ zpětně některé vaše povedené díly, nebo jsi ten typ, co se radši už na sebe nepodívá?
Tohle je jediný můj vlastní pořad, na který se dívám opravdu rád. Zaprvé mě pořád strašně baví, co kluci dělají, a zadruhé je to ode mě samotného tak nepřipravené. Kolikrát vlastně ani nevím, jak se to všechno najednou rychle semele, že se vždycky i rád kouknu, co jsme to tam zase vyváděli.
Kde máš v tomhle oboru mantinely, do čeho bys určitě nešel?
Obecně si myslím, že jsem schopen neuzavírat se do tak úzkých mantinelů jako většina kolegů, to považuju za svůj klad. Mně nevadí šokovat, jít dál, než je obecně slušné nebo běžné, pokud to má hlubší smysl. A šokovaný divák je ideální věc. Lidi, kteří sedí v klidu v hledišti na prdeli a mají pocit, že už všechno viděli a všemu rozumí, ty nemám moc rád a rád je naopak vyvezu hodně daleko za jejich mantinely.
Vaší partě hraje do karet i to, že za lidmi jezdíte v rámci zájezdů, že si na vás mimopražští kromě televize můžou i „sáhnout“…
Ony ty zájezdy vznikly tak, že ten pořad byl vlastně na začátku na nějaký čas zrušený. Tak jsme si prostě domluvili zájezdy, abychom se viděli. Ale myslím, že už jsme trochu rozmazlení. (smích) Byli jsme nedávno ve Zlíně, kde je prostor pro tisíc lidí. Večerní představení bylo vyprodané, ale na tom odpoledním bylo nějakých šest set diváků. A nám to přišlo divné, říkali jsme si, že není možné, že není vyprodáno. (smích) Ale všechno je jednou nahoře a pak dole.
Byli jste už někdy vůbec dole?
No, bylo i jedno představení, které se nám vysloveně nepovedlo. Prostě jsme se vůbec nedokázali na sebe naladit, šli jsme úplně mimo, byli jsme jak zoufalý hokejový tým, který ne a ne vstřelit branku. Ale to se stane. Vím, že jsme předtím řešili nějakou prudu s tím, že po nás televize chtěla natočit nějaké „legrační“ vzájemné pomlouvání. Nějak jsme se s tím poprali, ale znechutilo nás to a pak to asi i ovlivnilo celé představení. Tam je totiž strašně důležité být v pohodě a nebát se udělat naprostou kravinu, protože víš, že tě ten druhý nezradí, že mu můžeš věřit.
Občas se mezi vaší čtyřkou objeví i někdo jiný, je to pro vás zajímavé?
Ona naše idea byla taková, že se postupně rozšíříme třeba na šest lidí a budeme se nepravidelně střídat, aby to bylo zajímavé pro lidi. Tak jsme se domluvili s Táňou, která si je sama sebou natolik jistá, že to jednou za půl roku s náma ustojí. To není o tom, že se válcujeme navzájem, naopak, člověk musí být strašně citlivý, a když ten druhý chce něco udělat, tak mu to nezkazit. Ale to je i věc cviku.
Ty máš z celé party asi nejblíže k Michalovi, vy jste velcí kamarádi, že?
My jsme nejlepší kamarádi. On je opravdu bezvadný. Já měl do Suchoše jednoho kamaráda od dětství a teď mám druhého. Málokoho takhle rovného, jako je Michal, v tomhle byznyse znám. On mi prostě řekne, že ho štvu, což mi řekne málokdo, ale nikdy mě nepodrazí. A ještě když je k tomu vtipný, kreativní a má na spoustu věcí podobný názor… A taky ještě s Karlem Rodenem to bylo šťastné setkání. My jsme si sedli hrozně moc všichni tři, tak doufám, že spolu brzo něco uděláme.
Mě na Michalovi baví, že je chytrý, a tím blbečkem to jen maskuje.
U něj je to ta maska totálního kreténa, takového toho hovada, které říká politicky nekorektní fóry jeden za druhým, a přitom když člověk ví, jak je přecitlivělý… Myslím, že v tom základu to mám podobně, akorát já mám jinou masku.
Ty jsi Suchoše s Geňou režíroval před spoustou let v Tele Tele nebo v Mr. GS, máš za sebou i spoustu divadelních režií. Jak tě s tvojí povahou herci berou?
Já mám pro ně výhodu v tom, že vím, v čem jejich práce spočívá. Při mých zkoušeních většina těch stresů, které jsou s jinými režiséry, odpadá, protože já se na ně nezlobím. Vím, že to nedělají schválně, když jim to nejde, vím, že je to těžké. To znamená, že ve chvíli, kdy jiní režiséři křičí, ponižují herce, já se snažím s nimi na něco přijít. Myslím, že v tomhle ohledu je ta spolupráce se mnou poměrně komfortní.
Jak si herce vybíráš, na čem záleží, jestli si je do projektu vezmeš?
Musíme si nějak sednout. S kreténama pracovat nebudu. Na to je ten život příliš krátký, aby si ho člověk takovými lidmi kazil. A čím dál tím víc je tohle moje rozhodnutí zásadní a neměnné. Taky jsem se rozhodl, že už nebudu obsazovat herce po typu. Někdy do nějaké menší role obsadíš člověka, který je typ, a nemusí ti úplně sedět lidsky. A to mi už prostě vadí. Tak jsem to zrušil. Najednou mi pak přišlo, že mám v obýváku někoho, koho nemám rád. Ačkoli dělá, co chci, zhasíná a rozsvěcí, jak jsem mu řekl, tak mi to prostě vadí.
Vadí ti i texty některých her? Proto sis jich už několik sám přeložil?
To mě napadlo, když jsme s Ivou Janžurovou dělali nějakou zájezdovku a rozhodli jsme se, že ten prvorepublikový překlad přepíšu. A najednou jsem zjistil, že je to skvělá práce. Člověk si to piplá a navíc musím říct, že na ty chvíle samoty neznám nic lepšího. To je jako když někdo lepí modely. A pak se mi stala taková věc… Když jsem měl v Činoheráku dělat první režii, rozešel jsem se s jedním děvčetem, které to nesnášelo úplně dobře. Ona dělala u jedné tajné služby v počítačovém oddělení a zabavila mi notebook, ve kterém jsem měl uložené ty nahrubo přepsané texty. A když mi ho pak vydala a já do něj vložil ten překlad, tak kleknul a nikdo z něj už nikdy nic nedostal. Potřetí jsem to přepsal do sešitu, abych to neměl v elektronické podobě, a ten sešit jsem v Činoheráku ztratil. Ve chvíli, kdy jsem to pro toho překladatele přepisoval popáté, jsem to uměl tak dokonale, že jsem se rozhodl to přeložit sám. Tam se to zlomilo a já jsem zjistil, jak mě to baví.
V čem jsou tvoje překlady jiné?
Myslím, že mám něco, co zase nemají profesionální překladatelé. Jedna věc je umět anglicky, což já neumím vůbec dobře, určitě o dost hůř než studovaný překladatel. Ale ta divadelní hra je určitý mechanismus, jemuž já rozumím stokrát líp než on. On díky tomu přehlídne spoustu věcí v té struktuře, ty jeho věty jsou mnohdy čistší překladově, ale neladí s celkem, s tím strojem. A ten zase málokdo v téhle republice zná tak jako já. Takže ten svůj handicap s angličtinou doháním touhle investicí. Přesto bych nikdy nepřekládal nikomu jinému než sobě. Těch překladů jsem udělal už deset, a je to neskutečně nádherná práce… Prakticky odbudu tři čtvrtiny režie jenom tam. Vím, že co hercům vysoustruhuju do pusy, už mi neuteče. Vyrobím to prostě tak, abych je pak už nemusel moc režírovat.
A jak moc režíruješ svoje partnerky?
Jak to myslíš, jak moc? Pokud myslíš, jak často, tak jsem je režíroval často, protože jsem často s nějakou herečkou chodil. Jsem holt režisér, tak ta pravděpodobnost, že budu častěji chodit s herečkou než s nádražačkou, je prostě velká. Ale pokud tě zajímá, jak moc je režíruju v životě, tak tam často režírovaly ony. To zase herečky umí na rozdíl od nádražaček dost dobře. A intenzivně. To je taky důvod, proč jsem docela rád, že jsem v tomhle ohledu v současné době bez režisérky. A šance nádražaček radikálně stoupají. (smích)
Ovlivnily tě ženy v tvém životě nějak zásadně?
Samozřejmě že mě ovlivnily zásadně. Ať už v dobrém, nebo špatném. Naučily mě, že ženský svět je pro chlapa jako výlet do neskutečného lunaparku někde v Afghánistánu. Můžeš si užít neskutečnou zábavu, ale taky tě možná cestou přepadnou a zabijou. (smích) Naučily mě, jak chutná rtěnka slíbaná ze rtů, jaké to je, být si s někým neskutečně blízko, ale taky jaké to je, setkat se s logikou, které nemám šanci porozumět, a co může dokázat žena, která tě nenávidí… A to všechno jsou skutečně mimořádné zážitky.
Máš teď výbornou pozici pro všechny fanynky, jsi slavný a rozvedený... Využíváš toho, když teď holky nemají na koho žárlit?
Myslím, že ne. Ale jsem strašně rád, že nás ty holky mají rády. Herec, který ti řekne, že by mu to nebylo příjemný, děsně lže. V začátcích toho našeho Facebooku jsem s těma lidma komunikoval častěji, protože se to dalo stíhat. Ale bohužel se mi povedlo nalepit na sebe i pár děvčat, co měly pocit, že tím, že jsem jim odpověděl, s nima tak nějak začínám žít. Ale to už jsem se naučil vysvětlovat naprosto jasně. A absolutní většina těch lidí na Facebooku je v pohodě a naprosto úžasná.
To jsi mi ale neodpověděl, jak to s těmi fanynkami máš.
Mám sklony propadat spíš do fatálních vztahů. Strašně rád bych si ty holky jen tak užil, po upotřebení znehodnoťte. Ale nedokážu to. Já to v sobě nepřekročím. Musí tam být prostě něco navíc. A není to tak, že bych s holkama, které potkám, neflirtoval nebo by mě nebavilo je balit, ale jen do určité míry. Odtáhnout si je za vlasy do šatny, to asi umí Marilyn Manson, ale já ne…
Jaké ženy u tebe mají šanci?
Vlastně jsem ani nevypozoroval nějaké pravidlo. Ony ty ženy, které prošly mým životem, byly tak rozmanité… A hlavně jsem se tolikrát seknul, že už vlastně ani nevím, jestli bych měl dát pozor na něco konkrétního.
Dobře, tak proč to nevychází? Co je ten průšvih, kvůli kterému to nikdy neklaplo?
Těžko se o tom mluví. Já jsem fakt strašně závislý na svobodném prostoru. Ctím ho, ale i vyžaduju. Potřebuju mít místo, kam nikdo kromě mě nechodí. A pokud mi to místo někdo napadne, nedokážu to prostě překousnout. A většinou jsem v rámci seznámení udělal to, že jsem tu ženu pustil dál, než bych ji pustit měl. Chtěl jsem tím naznačit, že ji miluju. Ale pak je hrozně těžké vysvětlit, že v tomhle pokoji jsi sice byla, protože tě mám rád, ale je můj. Když tady nebudu, tak tady bude zamčeno. A to prostě většina ženských neakceptovala. A navíc jsem pak zjistil, že mi prolézají moje věci. A na tom to většinou pohořelo.
Myslíš, že opravdu není žena, která by pro tebe byla ideální? Není to třeba jen tak, že jsi „tu pravou“ prostě ještě nepotkal?
To člověk nikdy nemůže vědět. Třeba jsem ji už potkal. Třeba žila daleko v Šumperku, mém rodném městě, třeba jen o ulici o dvě vedle, a já to akorát nevěděl. Kolikrát se musí stát strašlivá náhoda, aby člověk neprošvihl životni šanci.
Ženy tě doprovodily až k věku, který začíná číslovkou čtyři. Jak se s tím vědomím té čtyřicítky v občance cítíš?
Blbě, hodně blbě. Až mi to přijde nespravedlivé. Snáším to hůř, než jsem si myslel. Ta číslovka mě strašně znejišťuje. Prostě mi to přijde strašně moc. Mám pocit, že nemám prožito čtyřicet let, a nevím, kdo mi ty roky předtím ukradl. A když jsou pak situace, že něco vysvětluju dětem a vypadne ze mě nějaké strašné číslo, když říkám, kolik let už je to zpátky… Vybavuju si, jak mi jednou spolužák na základní škole řekl, že jeho mámě je šestatřicet. Řekl jsem si, to je hrozný, a měl jsem pocit, že je už skoro mrtvá. Možná proto si to teď tak „vyžírám“.
Pozoruješ alespoň, že jsi s přibývajícím věkem moudřejší, posouváš se někam?
Posouvám se určitě, ale pomalu. Otec mi to dobře říkal, že muži v naší rodině dospívají velmi pozdě. A je to tak. Svým způsobem nedospělý ještě pořád jsem. Některé věci mi k té definitivní dospělosti chybí, ještě k ní krůček mám. Ale zlepšuje se to. Cítím, že se to projevuje, že teď prodělávám nějaký další stupeň. Rozhodl jsem se, že některé věci prostě akceptovat nebudu. Je mi jedno, co si o tom kdo myslí. Dřív mi to jedno nebylo. A nevadí mi být s lidmi v konfliktu, protože já to mám takhle a je to pro mě zásadní. Dřív jsem byl ochotný strašně moc věcí tolerovat.
Projevuje se ta tvoje změna třeba i tím, že víc tíhneš ke svému rodišti, ke kořenům?
Já to mám složitější tím, že jsem ze Šumperka. A víš, jak Lou Reed s Johnem Calem zpívají v písničce Smalltown, že Andy Warhol vždycky říkal: Když vyrostete na malém městě, dobře víte jedinou věc. Že ho nenávidíte a že odtamtud chcete pryč. Takhle jsem to vždycky měl. Strašně mě to tam svazovalo a věděl jsem, že to není můj svět, že odtamtud chci vypadnout. A tak jsem odešel a pak do něj patnáct let nevkročil. Byl jsem tam na dvou divadelních zájezdech, kdy jsme přijeli autobusem k divadlu, já proběhl do šatny, usnul jsem, vstal na představení, odehrál ho, pak zpátky do autobusu a jel jsem pryč.
Máš to tak pořád?
Změnilo se to od doby, co mám děti. Máme tam domy, jezdíme lyžovat do Jeseníků… A když se ty kopce začnou zvedat, začínám brečet. Něco tam je, určitý vztah k tomu místu prostě mám. A možná taky se čtyřicítkou začínám mít nedostatek mužských hormonů, to je důvod toho, proč muži brečí. (smích)
A to chceš v rodném městě točit i film…
S Martinem Fingerem jsme napsali film, který se v Šumperku odehrává. Beru to jako takový návrat, protože jsme to v sobě zlomili. Jeli jsme tam na obhlídky a zažili jsme tam za ten den něco tak neuvěřitelného… Ono je to vysídlené německé město, které nemá historii. Cítíš, že ti lidi tam přišli po válce a to město jim nepatří. A já se tak vlastně chystám domů. Vyřídit si tam pár restů. A ten film je vlastně zčásti o tom.
Takže teď přesedláš na filmy? Chceš je točit?
Chci je točit, ale klidně jednou za pět deset let, protože vím, že nechci být filmový režisér, to mě nebaví. Vím, co to obnáší. Byl bych ale rád, kdyby po mně nějaké filmy zůstaly.
Ono toho po tobě zůstane i tak dost, už teď máš doma několik ocenění… Jaký je to pocit, být v životě úspěšný?
Je to skvělé. Ale je to možná proto, že pro mě úspěch na rozdíl od některých kolegů nikdy moc neznamenal. To období po škole, kdy jsem se rozhodoval, jestli se někam zařadím, nebo zatnu zuby, půjdu do Boleslavi a budu to dělat po svém, nebylo jednoduché. Vydržel jsem to tři roky, i když hrozilo, že tam budu třeba třicet. A vyplatilo se to. Od té doby to jde tak nějak samo. Všichni mají pocit, že pořád něco dostávám, což prakticky dostávám, ale mně na tom fakt nikdy nezáleželo. Ani vlastně nevím, kde všechny ty ceny mám. Když přehrabuju ten svůj organizovaný bordel, najdu třeba Cenu Alfréda Radoka. Ale že bych si to vystavil na poličku…
Foto: Milada Čištínová a Profimedia.cz