Většina lidí si v zimě sbalí kufry, poskládá do nich plavky, opalovací krémy a vyrazí někam za slunečními paprsky, vyhřátými plážemi a azurovým mořem. Já se ale rozhodla, že se vydám za královnou severu. Odlétám do země fjordů, do hlavního města země půlnočního slunce, do Osla.
Sedím v letadle, listuji si průvodcem a dozvídám se, že Oslo bylo založeno na počátku 11. století králem Haraldem III. Hardradou a je to nejstarší skandinávské hlavní město a jedno z nejrozlehlejších hlavních měst Evropy. Přitom má ale méně obyvatel než Praha – pouhých 500 tisíc. Pojí ho podobný osud třeba s Londýnem. V roce 1624 bylo skoro celé město zničeno obrovským požárem, a když bylo později znovu vystavěno (tentokráte z kamene a cihel), změnilo svůj název podle krále Kristiána IV. na Kristianii. Až o tři století později se znovu přejmenovalo na Oslo (norsky se čte uslu). Ve městě je prý spousta parků, krásná muzea a množství soch.
ZIMA? ANI TROŠIČKU!
Přiletěla jsem do Gardemoenu na letiště, které leží asi 50 km od Osla, a venku mě přivítalo příjemných pár stupňů nad nulou, a tak jsem se v dobré náladě odebrala na rychlovlak, který mě během dvaceti minut dovezl do hlavního města. Obhlédla jsem si hotýlek, ve kterém jsem měla zamluvený pokoj, a pohled na studené cihly mě moc nepotěšil. Co když mi bude v noci zima? Hodila jsem si do pokoje věci a vyrazila na průzkumnou cestu městem.
Mé první kroky směřovaly na poštu pro kartičku Oslokort. Na tři dny vyjde na něco málo přes 400 norských korun a zajistí vám vstup do většiny muzeí a cestování veřejnou dopravou zdarma (nejvíc využijete metro, má šest linek a zorientovat se v plánku není nic složitého). Hned potom jsem se vrhla na Akershus, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc. Je to středověká pevnost, která byla postavena, aby chránila Oslo před útoky z moře. Stavět se začala ve 13. století a za tu dobu, co dohlíží na město, několikrát změnila podobu, např. v 17. století ji Kristián IV. nechal přestavět na renesanční palác. Vstup je volný, a tak procházím přes padací most od brány Kongens. Ze středověkých památek zbyla jenom hladomorna a děla, která jsou stále funkční. Doufala jsem, že budu mít příležitost vidět je v akci, ale bohužel v době, kdy jsem Oslo navštívila, nikdo ze členů královské rodiny neslavil životní jubileum. Většina místností slouží jako muzea. Pokud vás ale historie nebaví, přesto se sem vypravte. Je odsud nezapomenutelná vyhlídka. Když jsem se večer, unavená toulkami po městě, zachumlala v hotelu pod deku, musela jsem spokojeně uznat, že topit tedy Norové rozhodně umějí! Zima mi nebyla ani maličko.
OSLO JAKO NA DLANI
Druhý den ráno jsem si naplánovala procházku po hlavních pamětihodnostech. Ideální je na to pěší třída Karl Johans Gate, která vás provede po všech zajímavostech. Vzala jsem to kolem krásné katedrály Domekirke a pokračovala jsem kolem budovy parlamentu k Eidsvollplass, Městskému náměstí. Tam jsem musela dát za pravdu svému knižnímu průvodci – ano, Oslo je opravdu město plné soch a muzeí! Zapomněli jen na fontány. Na náměstí stojí i další významná budova – Národní divadlo. Je to rokoková stavba, která byla postavena před více než 100 lety, aby se v ní hrály hry Henrika Ibsena, nejznámějšího norského dramatika. Bylo slavnostně otevřeno jeho hrou Nepřítel lidu, ale na jevišti samozřejmě zazářila i jeho veledíla Peer Gynt nebo Divoké kachny.
Karl Johans Gate končí u Královského paláce. Je to oficiální rezidence norské královské rodiny. Bohužel není přístupná, tak jsem alespoň nakoukla do parku, který rezidenci obklopuje. Ten přístupný je, a když jsem do něj vstoupila, poprvé jsem zalitovala, že jsem sem nepřijela v létě. Ale ani takhle to nebylo špatné. Na lavičku jsem si sice nesedla, ale zato jsem tam zažila něco neuvěřitelného – viděla jsem pravou polární záři! Celý horizont se zalil světlezeleným světlem, a to zářilo široko daleko. Ovšem jen na pár minut, pak se ten jas rozplynul v ulicích Osla. Bylo to nádherné. Z vytržení mě vyrušilo střídání stráží přesně o půl druhé a hladové zakručení mého břicha. Rychle pro něco k snědku a potom do Munchova muzea!
Každý, kdo zná malíře Edvarda Muncha, mi dá za pravdu, že vidět jeho dílo na vlastní oči je zážitek. Stála jsem před obrazem Výkřik asi patnáct minut. Nejde se ho nabažit, nejde se nedívat do očí postavy na mostě. Nejde nepřemýšlet o lidském bytí. A jak jsem tak stála a přemýšlela, zapomněla jsem na čas a na to, že je zima a že se ve tři hodiny už nikam nedostanu, protože většina památek zavírá v tomto ročním období ve čtyři hodiny. Když jsem si to uvědomila, bylo už pozdě, a tak jsem se rozhodla, že si půjdu zaběžkovat. Na zastávce metra Voksenkollen (modrá linka č. 1) si můžete půjčit běžky a běžecká stopa je osvětlená a skvěle upravená.
VZPOMÍNKA NA OPRAVDOVÉ MUŽE
Další den ráno mě sice bolely nohy, ale neodradilo mě to od toho, abych zavítala do Norského lidového muzea. Je to velký skanzen, bylo tam přeneseno víc než 150 staveb z celé země a většina z nich pochází ze 17. a 18. století. A tak má člověk jedinečnou šanci se podívat například na zachovalý sloupový kostel z dvanáctého století. Sloupové kostely, Stavekirke, se stavěly z borového dřeva. Nejprve se postavily nosné sloupy, na ně se potom zavěšovala konstrukce pokrytá šindeli. Obohacena o tyto vědomosti jsem si prohlédla pár selských chalup a zamířila k výstavní síni, kde je k vidění laponská kultura. Podle statistických údajů žije v Norsku asi 300 000 Laponců. Zabývají se rybolovem a lovem sobů, většina z nich se již ale asimilovala do skandinávských měst.
I když jsem už byla unavená toulkami městem, nemohla jsem nejít do Muzea vikingských lodí. Mají tam tři lodě, které byly vykopány na místě, kde potom vzniklo muzeum. Pocházejí z 9. století, jsou postaveny z dubového dřeva a byly kdysi použity jako hroby pro význačné Vikingy. Do jedné byl vložen i poklad, který se dochoval, a dnes je to největší sbírka vikingského uměleckého řemesla, která kdy byla nalezena. Byla to úchvatná tečka za mým norským pobytem!
„Další zajímavé články najdete v aktuálním čísle časopisu Juicy„