V posledních letech je to už vlastně téměř samozřejmost. S přítomností partnera u porodu dítěte se počítá tak nějak automaticky, nebo se to tak aspoň může jevit, posloucháte-li vyprávění známých nebo pročítáte média. Ale stále je řada žen a mužů, které tento fenomén uvádí spíše do rozpaků. Jenže přiznat, že o tohle zrovna vy vlastně nestojíte, je mezi tím množstvím "dokonalých párů" sakra těžké.
Hanka a Lukáš se na svoje první dítě moc těší. Podařilo se jim počít poměrně rychle, jen pár týdnů poté, co se rozhodli, že se o to pokusí. Těhotenství probíhá bezproblémově a mladý pár vypadá jako chodící reklama na šťastné rodičovství. Brali je tak i jejich přátelé – ovšem do doby, než při jednom setkání přišla řeč na porod a věci kolem něj.
„Ptali se nás, kde budu rodit a jak se na to Lukáš těší. Tak jsem jim řekla jméno porodnice a pak dodala, že přítel u porodu nebude, protože se na to necítí. V tu ránu se na mě všechny ženské dívaly soucitně, jako kdybych řekl, že můj partner je vrah,“ vypráví Hanka.
Kamarádky prý vůbec nechápaly, jak by nějaký chlap mohl chtít nebýt u porodu. „Úplně je to rozčílilo – nechápalo jsem to, jde přece o rozhodnutí nás dvou a nikomu jinému do toho nic není.“ Sama je s partnerovým rozhodnutím naprosto srozuměná.
„Bavili jsme se o tom důkladně několikrát od chvíle, co jsem o těhotenství věděla. Lukáš odmala nesnáší pohled na krev, je schopný omdlít i při obyčejném odběru – co by s ním teprve udělal zážitek u porodu? Chtěla bych ho tam ve chvíli, kdy bych věděla, že mi bude opravdu oporou, ale oba víme, že by toho asi nebyl schopen. V žádném případě mi to nevadí, pro mě je hlavní, že funguje jako partner ve všem, co je opravdu důležité,“ vysvětluje Hanka.
Partner může nadělat víc škody než užitku
Lukáš přiznává, že zpočátku měl velké výčitky svědomí. „Bojoval jsem sám se sebou, protože dneska se na vás ze všech stran valí informace, z nichž vyplývá, že přítomnost otce u porodu je v podstatě povinnost a že chlap, který tam není, nestojí za nic. Jenže k čemu tam bude chlap, který se bude bát víc než ta žena, který při první větší kontrakci možná omdlí? Tím bych Hance rozhodně nepomohl.“
Hanka bude mít u porodu maminku. „To, že dnes můžete mít u porodu někoho blízkého, je nesporná výhoda. Ale nikde není řečeno, že to musí být nutně otec dítěte. Připadá mi, že společnost má pořád potřebu nějak definovat, co je správné a co by všichni měli. A přitom je to věc každé dvojice, nikoho jiného.“
Také lékaři souhlasí s tím, že přítomnost partnera může rodičce porod velmi usnadnit, a pokud je muž dobře připravený a vše bez problémů zvládá, jeho přítomnost sami porodníci vítají. Může s nimi třeba řešit administrativní věci, dojít pro věci, které jsou potřeba, doprovodit rodičku na toaletu či do sprchy, vyřešit to, co by jinak lékaři museli projednávat přímo se ženou.
Rozhodnutí muže i ženy musí být dobrovolné
Na druhou stranu upozorňují, že rozhodnutí partnera zúčastnit se porodu musí být naprosto dobrovolné a vycházet z jeho vlastního přesvědčení. Partnerka nemá žádné právo si jeho přítomnost vynucovat. Partner, kterého představa porodu spíš děsí a stresuje, bude ve finále působit jen problémy – nejen lékařům, ale hlavně rodičce samotné, protože místo psychické podpory nastane pravý opak. Stejně tak si ale muž nemůže přítomnost u porodu vynutit, pokud si to nepřeje sama jeho partnerka. Některé rodičky mají strach, jak na muže zapůsobí zážitek, kdy je uvidí v bolestech, krvácející, trpící, obávají se, že to poznamená vztah muže k nim, zejména sexuální. Nedokážou se pak uvolnit a spolupracovat, jak je třeba.
Třeba 30letá Eva ale přese všechno trvá na tom, aby její manžel u porodu byl. „Neumím si vůbec představit, že by to mělo být jinak. Řadu let se miminka vystavovala tatínkům z okna porodnic. A dnes, když konečně může být všechno tak, jak má, by se tomu měli vyhýbat? Otec je za dítě zodpovědný stejně jako matka a porod mu to velmi dobře připomene, navíc si bude ženy o to víc vážit, když uvidí, čím musí projít, aby přišlo na svět,“ myslí si.
„Když byl u jeho početí, ať je i u jeho narození. Pokud u toho bude trochu trpět i on, možná mu to jedině prospěje,“ říká Eva nekompromisně. „Kdyby můj partner odmítl se mnou u porodu být, přestala bych mu věřit, brala bych to jako zradu. Od toho tu přece je, abychom spolu sdíleli všechno, a narození miminka je přece to nejkrásnější, co spolu můžeme zažít. Kdyby mě nechal, abych ve chvíli bolesti byla sama, považovala bych to za zbabělé, sobecké a jako partner by mě nevratně zklamal,“ uzavírá.
