Moje tchýně rozhodně není zlá. Dokonce je moc hodná a asi mě má i ráda. Jenže je úplně jiná než já a ať dělám, co dělám, nerozumím si s ní. A především je jí všude moc. Myslí své rady a péči samozřejmě dobře, ale jednoho jimi málem zadusí. A jestli jsem si myslela, že vrchol mé diplomacie bylo plánování svatby, netušila jsem, co přijde, až oznámíme tu šťastnou novinku – že jsem těhotná.
Dokud jsme spolu s Martinem jen chodili, ještě to šlo. Nebyla jsem „člen rodiny“, a tak na mě nebyly kladeny tak vysoké nároky, dá-li se to tak říct. Stačilo zajít jednou za čas společně na oběd či večeři a obě strany byly spokojené, i když už tenkrát měla budoucí tchýně tendence vměšovat se nám do života podle svého. Třeba když jsme odjeli na víkend na hory a poprosili ji, aby přišla nakrmit kočku. Po návratu nás čekala nejen sotva se valící koule (místo porcí připravených od nás jich dostala třikrát tolik), ale také uklizený byt včetně přeskládaného nádobí. Klasika, o které jsem si myslela, že existuje jen ve špatných filmech!
Ale to nebylo nic proti tomu, když mě Martin požádal o ruku a začala se plánovat svatba. Jeho máma chtěla mluvit úplně do všeho, od výběru mých šatů až po seznam hostů. Naštěstí Martin sloužil jako spolehlivý nárazník a většinu jejích „dobře míněných“ rad odfiltroval. I tak jsme v lecčems ustoupili, aby byl klid. Ale i tak to stálo za to a nejen moji rodiče, ale dokonce i kamarádi na svatbě mi sami od sebe říkali „s takovou tchýní to teda nebudeš mít lehké“.
Rady a zase rady, jinak to tchýně neumí
Přesvědčovala jsem se o tom dost často, protože tím, že jsem se vdala za Martina, stala jsem se součástí rodiny a v tu ránu měla tchýně pocit, že si už může dovolit mnohem víc. Kromě toho, že nás chtěla vidět pomalu obden, mi začala mluvit do domácnosti. Kdykoli přišla k nám na návštěvu, podotkla, co by bylo potřeba. Sice mile, nebylo to řečeno nijak zle, ale přesto nám to vadilo. Vysvětlovali jsme jí, že je snad naše věc, jaký koberec si dáme do bytu, ačkoli jí připadá, že neladí s pohovkou, a desítky podobných věcí.
A hlavně jsme ji vždy museli zaměstnat, aby nám tam nezačala něco sama přetvářet. Stačilo, aby si člověk došel na záchod, a ona už stihla rejdit v lednici a radit, jak nejlépe uskladnit to, co v ní bylo…
Nicméně tomu všemu se teď už jen směju, protože proti tomu, co přišlo, to nebylo nic! Před necelými třemi měsíci jsem zjistila, že jsem těhotná. Sice jsme nejdřív mysleli, že vydržíme do konce prvního trimestru, než tu novinku oznámíme, ale nakonec nám to nedalo a řekli jsme to každý svým rodičům. Moji tu zprávu vyslechli s obrovskou radostí, ale zároveň sami řekli, že se radši nebudou moc radovat, než uplynou krizové tři měsíce. Samozřejmě, že se o tom bavíme, ale s mírou.
Někdy mám pocit, že dítě čeká ona!
Zato tchýně! Na vnouče – první u nich v rodině – se třese už několik let, protože všechny její kamarádky už ho mají a ona jediná ne a nemá se čím chlubit! Nemohla pochopit, jak to, že rok po svatbě my pořád nic. Takže teď nastal přímo výbuch radosti. Budiž jí to přáno, ale já mám někdy pocit, že snad čeká dítě ona a ne já!
Martin se ji snažil prvních pár dnů krotit, taky ve smyslu, že je to zatím křehké a že slavit začneme až za pár týdnů. Ale prosím tě, co bych se neradovala, mávla jen rukou. A než jsme se stačili vzpamatovat, věděla tu novinu půlka činžáku, kde tchýně bydlí! Musela se přece všem kamarádkám pochlubit. Martin jí vynadal, ale už bylo pozdě…
Při příštím setkání mi přinesla knížku o mateřství a několik novorozeneckých oblečků v neutrální barvě. „Už začni nakupovat, pak nebudeš stíhat!“ zdvihla varovně prst. Moje pověrčivost v tu ránu nabrala obludných rozměrů a málem jsem se rozbrečela.
Do toho mi začaly poměrně silné ranní (kdyby jen ranní) nevolnosti. A kdo umí nejlépe poradit? Přece tchýně! Volá dvakrát za den, aby se zeptala, jak mi je. Když je mi dobře, je to špatně, protože každá těhotná musí zvracet. Když zvracím, je to špatně, protože oslabuju miminko.
Děsím se, co přijde, až se dítě narodí
A tak na jakýkoli stav dostávám zaručené rady, jak na to. Každý telefonát začíná nejprve výslechem, jak mi je, a pak přejde do série vět začínajících „měla bys“, „musíš“, „je potřeba“... Totéž se opakuje při osobních setkáních, kde je to ještě horší, protože tchýně má tendenci pečovat o mě jak kvočna. Přisouvá mi židli, pomalu dává sklenici s vodou až k puse, běda, jak chci udělat něco po svém! Sleduje i mou cestu na záchod a pak se ptá Martina, co tam dělám tak dlouho.
Kdyby mi nebylo tak zle, snažila bych se všechno brát s humorem, navíc bych měla sílu se nějak ohradit, takhle prostě mlčky trpím a myslím si svoje. Martin se snaží mámu krotit, ale na druhou stranu domlouvá i mně – ať prý jsem velkorysá, že se prostě těší a že to myslí dobře, je jen holt svá a neuvědomuje si, že mi to může vadit. Tak se snažím.
Vlastně se úplně nejvíc bojím, co nastane, až se to malé opravdu narodí! Proto bych ráda tchýni vysvětlila už teď, aby trochu „ubrala plyn“, pak to půjde ještě hůř. Ale jak na to?
Kristýna, 30 let
