„Páni, holky, to je prdýlka! On snad žádnu nemá!“
„No jo. A holky – on nemá ani žádný břicho. Fuj, od zítřka nejim. Já jsem proti němu jak těhotnej slon. A tahle palačinka, tak ta je poslední v mým životě.“
„Jé, holky, copak břicho, copak prdýlku, ale on nemá snad ani...to.“
„Co? No… to…“
„Ale má, jenže to má utajený jak státní tajemství.“
„Páni, holky, a ty nehty!“
„A ty štekle!“
„A ty řasy!“
„A ta podprda!“
Sborové jůůů ach.
A ten, o kom je řeč, se v bílých šatech a s vzezřením anděla šmrncnutého ďáblíkem, prohání po dlažbě útulného podníčku a slova známé písničky z reproduktorů jako by se rodila v jeho – či jejím? hrdle. Publikum, převážně dámské, nadšeně tleská a když anděla vystřídá odvážná Tina Turner v mini, džínové bundičce a s podpatky na nichž by se značná část ženské populace bála stát, leč „Tina“ na nich provádí neuvěřitelné taneční krace, aplaus nebere konce. Cher má zase nadhled a noblesu i ve velmi odvážném oblečku. Tahle přehlídka umělkyň zvučných jmen zvedá přítomné ze židlí, místnost burácí potleskem a zábava je to náramná. O co jde? O jednu prima travesti show, která zábavní podnik zaplnila do posledního místa a postarala se o bezprostřední a veselou náladu.
Tihle hoši, kteří se večer jak mávnutím proutku promění na ženy, navíc ženy krásné, známé a populární, opravdu umí. Nevěříte? Čtveřice kamarádek, která žasla nad prdýlkou, bříškem, řasami, se u vchodu při svém příchodu rozhlížela a odhadovala, kdo z dam sedících na baru je vlastně chlap. A výsledek? Shodly se počtem tří hlasů ze čtyř. Číšnice! Jo, přesně ta, která je čistokrevnou babou jak řemen! A ta úžasná tmavovláska vedle ní? Blbost, Lucko, to je krásná holka na to vezmi jed. To prostě chlap bejt nemůže.To je prostě kus. Ale může. Oči jim vylezly půl metru z hlavy ven, když se pak během chvíle ta krásná holka proměnila v Cher. A kdo je vlastně Cher? Kdo je tu vlastně holka a kdo chlap? Who is who? Kdo je kdo? A kdo je lepší? A kdo je vítěz? Dobrá nálada, smích a pocit, že jsme se zas jednou fakt prima pobavily.
(Jen Lucka se nechala po skončení slyšet, že si neumí představit, že by její manžel přispíval do rodinného rozpočtu právě takovouhle činností.
„Proč?“ ptala se Romana, „mně by to nevadilo.“
„Nedokázala bych se s ním dohadovat, kde mám zas k sakru ty silonky, tu novou řasenku nebo tu super podprsenku…)
