Když jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná, prožívala jsem euforii.
Na druhé dítě jsme se s manželem a dvouletým Marečkem tolik těšili, že jsem si během těhotenství nepřipouštěla žádné starosti. Nic jsem neřešila, předpokládajíc, že všechno bude tak jako poprvé.
O to větší mě však čekal šok, když jsem při jedné z posledních předporodních kontrol z manželových úst uslyšela, že tentokrát u porodu být nechce. Myslela jsem si, že ho třeba jen ochromil stres z nabité čekárny. Jenže můj muž nepodlehl chvilkovému vypětí. Prostě se rozhodl, že podruhé už nepůjde. A mně se zhroutil svět,“ vzpomíná na své druhé předporodní období třiatřicetiletá Táňa, jejíž zážitek rozhodně není všední.
To potvrzuje i porodní asistentka Alžběta Šulánová: „Ano, většinou se setkáváme s tím, že je-li otec u porodu jednou, v podstatě pak bere svou přítomnost automaticky i u dalších porodů. Někdy se spíše stane, že tatínek k prvnímu porodu nejde, ale další už si ujít nenechá. Ale případů, kdy by tatínek k porodu jít nechtěl na základě předchozí zkušenosti, moc není. To už jsou častější případy, kdy přítomnost otce u porodu nechce žena,“ uzavírá Šulánová.
O co je tento případ vzácnější, o to může mít bolestivější dopad na psychiku ženy. „Všechny kamarádky, co znám, měly partnera u porodu,“ pokračuje Táňa. „Vždyť je to tak přirozené, že muž ženě během porodu pomáhá, podporuje ji, zastává se jí, když je třeba. A po narození pak prožívá svůj tatínkovský bonding, když si dítě poprvé pochová a seznamuje se s ním… Takhle jsme to měli i u Marečka. Proto jsem nemohla pochopit, proč už k druhému porodu nechce.“
JE TO MOJE VINA
Táňu celá záležitost ranila natolik, až začala hledat chybu u sebe. „Vzala jsem si do hlavy, že jsem u porodu udělala něco špatně. Že jsem manžela odradila tím, jak jsem vypadala, sténala, křičela, že to bylo moc dlouhé, že jsem prostě měla něco udělat jinak. Líp.“ Podle rodinné koučky Moniky Kulové Skokanové se podobné reakce mohou objevit. Žena se svou křehkou psychikou snadno sklouzne k tomu, že uvěří vlastní, byť nepravdivé teorii a je schopna se jí pak trápit.
„Je-li žena těhotenstvím doslova pohlcena, může takovéto mužovo rozhodnutí chápat značně osobně. Má-li ale nadhled, pak je schopna věc řešit stejně jako kdykoli jindy jakoukoli jinou záležitost,“ komentuje odbornice situaci a radí, jak se v takovém případě zachovat.
„Může to být na počátku šok, ale podstatná je reakce po jeho opadnutí. Je dobré se zamyslet nad tím, jak žena sama sebe u minulého porodu prožívala. Měla-li za to, že její chování, reakce a všechny procesy během porodu byly přirozené, že se ‚to tak prostě děje‘, pak bude stejné nastavení předpokládat i u muže. Ale pochybovala-li o sobě samé, pak si může myslet, že muž uvažuje obdobně. Je to tedy spíše věc sebevědomí a sebepřijetí a s partnerem to v podstatě ani moc společného nemá.“
Když už se taková věc stane, nenechávejte si své trápení pro sebe. Alfou a omegou v podobných situacích je totiž komunikace, s partnerem byste měla o všem hovořit.
To nakonec pomohlo i Táně. „Náš vztah se hodně zkomplikoval. Teprve po několika dnech se nám podařilo si v klidu sednout, já se rozbrečela a celou věc jsme konečně rozebrali. Každý jsme si řekli, co bychom u porodu chtěli a nechtěli. A tehdy jsem se dozvěděla, že důvodem, proč manžel podruhé k porodu nechce, nebylo moje chování.
Manžela prostě děsil pohled na trpící ženu, které nemůže pomoct.“ Jak Táňa dodává, společným rozhovorem došli ke kompromisu, manžel zůstal s Táňou alespoň v prvních „klidnějších“ hodinách s tím, že při závěrečné fázi počká na chodbě.
„Sice mi to bylo líto a doufala jsem, že nakonec u porodu zůstane až do konce, ale než se nám Janeček prodral na svět, manžel skutečně vyběhl na chodbu. A já? Upřímně, bylo mi úplně jedno, kde manžel je a co se s ním děje, neměla jsem stejně myšlenky na nic jiného…“
DÍVEJ SE, ALE MLČ
Zdá se vám reakce Tánina muže neobvyklá? Můžeme to tak dnes, v moderním světě, cítit, protože jsme zvyk tak nějak postavili nad city. Přiznejme si ale, že historie mluví proti. „Vždyť je to nepřirozené,“ pokyvuje hlavou Kulová Skokanová.
„Jen si to představte, muži jsou u porodu odkázáni dívat se na ženino utrpení s plným vědomím, že s tím nemohou nic dělat. Dívat se na bolest někoho druhého a nic neudělat je nepřirozené. Přirozené je pomoct. Navíc muži jsou orientováni na okamžité řešení, a tady to jde úplně mimo ně.“
Dříve aspoň muži vařili vodu a měli pocit, že se porodu účastní a pomáhají, dnes jim už zbyla „jen“ role psychologická, kdy často ani netuší, jak vlastně rodičce ulevit. „Dnes jsou muži postaveni spíše před fakt neskonalého obdivu a úcty k matce svého dítěte, takové věčné memento. Obdivuj mě, važ si mě, neboť tohle v životě nic nepřekoná,“ podotýká koučka.
Ačkoli dnes podle průzkumu doprovází partnerku k porodu celých 50 % mužů (v západní Evropě je to 90 %), otázka, zda přítomnost otce u porodu ANO, či NE, rozděluje společnost na dva tábory. A je to tak zcela v pořádku, správná odpověď totiž netkví ve statistických údajích, ani v názorech odborníků, ale pouze v rodičích samotných. Každý máme své individuální nastavení, představy, jiný práh bolesti, a to vše hraje v této otázce důležitou roli.
PROČ SE MUŽŮM K PORODU NECHCE
Existují muži, kteří se k porodu doslova hrnou, ale je také mnoho těch, kterým se k porodu (nebo k jeho vrcholné fázi) nechce. Cítí, že by pro ně bylo velmi stresující jen bezradně přihlížet náročnému procesu narození potomka. Jít, či nejít? Předtím, než muž kývne na výzvu být u porodu, měl by si odpovědět na dvě otázky. Tou první je, zda se dokáže vyrovnat se silnými emocionálními reakcemi způsobenými účastí při porodu, a tou druhou, zda mužova přítomnost u porodu negativně neovlivní sexuální život partnerů.
Může se totiž stát, že mužova „sexuální bohyně“ se poté, co ji uvidí na porodním sále, změní z „milenky“ na „rodičku“. Odborníci tento stav nazývají Madoniným komplexem. „Kvůli takzvanému Madoninu komplexu mají muži, kteří se zúčastnili porodu, potíže se znovunavázáním intimního života. Nejsou již totiž schopni vnímat svou partnerku jako atraktivní milenku, ale jen jako rodičku,“ vysvětluje psycholog Petr Šmolka. Naštěstí podle něj není Madonin komplex nijak častým stavem. „Tu a tam se slabší nátury můžou chytit do této pasti. Otázkou však je, zda a jak by v sexu fungovaly, kdyby si přítomnost u porodu odpustily,“ dodává.
KAM SE STALLONE HRABE NA ŽENU!
Může však nastat i opačný případ: Žena u porodu preferuje jiný doprovod. Divné? Ale kdeže. Žena má plné právo se rozhodnout, zda muže u porodu chce, nebo ne. „Každopádně se jedná o její ‚práci‘, o její tělo,“ souhlasí koučka. „To, že žena rodí partnerovo dítě, je druhotné. Nad přítomným okamžikem narození by měl vždy figurovat funkční vztah, partnerský respekt.
Tedy takové hodnoty, které dítě bude následující desítky let nezbytně potřebovat.“ Pokud tedy žena cítí, že si svou porodní práci chce odvést „sama“, měl by ji muž plně respektovat. „Já jsem Jirku u porodu nechtěla a řekla jsem mu to hned na začátku,“ vzpomíná jednatřicetiletá Renata. „Bral to jako samozřejmost a vyhověl mi. V první době porodní jsme sice byli spolu, ale na závěr porodu, když se Kubík dral na javascript:void(0)svět, mě nechal samotnou. Nemyslím si, že je to něco, co by muž měl vidět. Notabene když ani nemůže pomoct.“
To já osobně jsem manžela u obou porodů chtěla. Byl pro mě po celou dobu psychickou oporou. Se svou rolí „přihlížejícího“ byl srovnaný, a tak to byl pro nás oba pokaždé krásný zážitek. Ovšem nenechte se zmást. I když se váš muž tváří jako „velký tvrďák“, proces zrození s ním může pořádně zamávat. To se totiž stalo i mému (stokilovému, svalnatému) muži. Sotva dcerka vyklouzla na svět a mně dali lékaři na zotavenou kyslíkovou masku, manžel se po masce sebezáchovně vrhl a s komentářem „dej mi taky!“ mi ji vytrhl od úst. „Tady vidíte, maminko,“ zasmál se tehdy porodník, „že ani velkej chlap nemusí mít takový koule jako ženská!“ A tak jsme se díky němu i zasmáli.
CHCETE SI TO UŽÍT? PLÁNUJTE!
Říká se, že společně prožité narození dítěte dva ještě více sblíží, a někteří psychologové tvrdí, že partneři pak k ženě cítí větší respekt a úctu… Ale nenechte se zmámit závěry odborníků. Pokud cítíte, že byste u porodu někoho blízkého chtěla, ale partnerem si jistá nejste, můžete o doprovod poprosit dulu, sestru, maminku nebo třeba kamarádku.
„Já jsem rodila se starší sestrou, která už měla dvě děti,“ svěřuje se v internetové diskusi uživatelka Zuzka. „Bylo mi s ní dobře, protože sama věděla, o co jde, co cítím a jak mi co nejvíc ulevit. Manžela jsme pak zavolaly až na vážení a měření miminka a nikdo z nás neměl pocit, že by to tak nebylo dobře.“
Doprovod u porodu by vám doporučila asi každá žena. Vždy ale pamatujte, že na prvním místě jste vy a vaše požadavky, teprve potom přicházejí na řadu požadavky partnera. Pokud k porodu tedy půjdete spolu, bude pro vás narození vašeho potomka nejsilnější životní zážitek. Důležité je, abyste si vzájemně vyjasnili svá očekávání. Počítejte s tím, že to všechno se do vašeho partnerského vztahu promítne a je zbytečné ho ještě víc zatěžkávat.
Jak to vidí muž? Dominik Landsman bloger, autor knihy Deníček moderního fotra
Otec u porodu je záležitost, která odporuje přírodním zákonům, leč moderní doba a trendy, kdy jsou potírány mezipohlavní rozdíly, muže k porodu v podstatě dotlačují. Chudákovi muži tedy ani nic jiného nezbývá než si za dvacku v automatu zakoupit chirurgický set a na zapískání naklusat na porodní sál, šálit nutkání omdlít nebo se pozvracet (když se zadaří, tak rovnou obojí najednou) a láskyplně si nechat dvanáct hodin drtit ruku vřeštící rodičkou, která ho častuje nevybíravým slovníkem.
Jsem přesvědčen, že muž má právo si vybrat, zda bude u porodu či nikoli. Opravdu. Může si vybrat u porodu nebýt i přesto, že rodička si přeje pravý opak. V takovém případě si otec vybírá takzvaný „nadstandardní balíček“, který obsahuje nejen absenci své osoby u porodu, ale taktéž absenci sexu po neurčitou dobu, v průběhu zbytku života nárazové výčitky, a ztrácí v domácnosti právo na výběr stanic při sledování televize. Já jsem u porodu byl. Byl jsem tam dobrovolně a vybral jsem si to.
I přes tento svůj výběr jsem taktéž obdržel takzvaný „nadstandardní balíček“. Tento balíček se v tomto případě jmenuje „dítě“ a obsahuje výše zmíněné výhody plus řadu dalších. Možná to není nijak překvapivé, ale podle mě je třeba na to upozornit, jelikož je v podstatě jedno, jestli muž u porodu bude nebo nebude. Výsledek je vždy stejný... Žádný spánek, žádný sex, přebalování a… dělání „berany berany duc“ patrně již navždy.
JAK SPRÁVNĚ ŘÍCT, ŽE NECHCETE…
U porodu tě nechci: V klidu muže se svými pocity seznamte a vysvětlete mu detailně své důvody. Chce-li s vámi muž být „za každou cenu“, domluvte se na kompromisu (například jen na první době porodní…).
Já k porodu jít nechci: Bojíte-li se své ženě říct, že k porodu jít nechcete, seberte odvahu a řekněte jí to co nejdříve. Čím dříve s tím bude žena srovnaná, tím lépe. Požádejte ji o vyslechnutí a vysvětlete jí své důvody upřímně (opravdu buďte upřímní a nebojte se přiznat i strach).
Tatínek u porodu? Raději ne, pokud:
- muž pociťuje velkou bezmoc, cítí stres z toho, že jeho role není jasná, neví, co dělat
- muž o významu své osoby při porodu pochybuje, protože stejného výsledku bude dosaženo i bez něj
- se muž bojí vlastní reakce, nebo není schopen odhadnout, jak na něj situace bude vlastně působit
Určitě ano, když:
- je muž ženou výslovně požádán a oba jsou domluveni na tom, co se od něj bude očekávat
- muž souhlasí s očekáváním ženy i s tím, že aktivně nezasáhne
- chce muž být u porodu sám od sebe (různé důvody: bere to jako samozřejmost, chce vidět zázrak zrození...)
Článek vyšel v časopise Maminka