Někdo by mohl říct, že jsem nevděčná a že mám být ráda, že mám partnera, který je na tom finančně velmi dobře. Ještě tak před rokem bych souhlasila. Jenže se ukazuje stará pravda, že peníze vždycky štěstí nepřinesou.
Petr byl vždycky hodně ambiciózní, pamatuju si ho tak odjakživa. Jsme spolužáci z vysoké školy a on se nikdy netajil tím, že jeho cílem je budovat velkou kariéru a vydělávat hodně peněz. Často jsem si ho kvůli jeho zápalu dobírala, ale ve skutečnosti mi to imponovalo.
Na rozdíl ode mě si uměl jít za tím, co chce, nebál se nahlas říct, co si myslí, dát najevo svou cenu. Zároveň byl ale skromný, peněz si vážil, vlastně žil docela asketicky. Zatímco my během studia obíhali většinou klasické studentské brigády typu nočních směn v supermarketech a pak peníze obvykle "propařili", Petr už chodil na stáže do různých firem - zpočátku zadarmo, pak se v jedné uchytil, sice na nejnižší pozici, ale on tvrdil, že do konce školy tam určitě povýší. A přesně to se stalo. Vydělané peníze mezitím spořil.
Dohromady jsme se dali ve čtvrtém ročníku. Měli jsme hodně společných koníčků, hlavně nás spojoval sport a láska k cestování. Podnikli jsme spolu několik dobrodružných dovolených v exotických zemích, pěkně s batohem a co nejlevněji, o to větší romantika a adrenalin to byly. Kdeže ty časy jsou.
Po promoci jsme si našli společné bydlení v Praze. Nejdřív malou garsonku, za další rok dvoupokojový byt. Zatímco já jsem se ve své první práci pořád rozkoukávala a spíš se tak nějak hledala, Petr si šel rázně za svým. Pracoval stále v téže firmě jako při studiích a pozvolna stoupal po žebříčku.
Na začátku bylo zbohatnutí příjemné
Plat měl ale pořád spíš průměrný. Sice víc, než klasický absolvent vysoké školy, ale nijak výrazně vyčnívající. Po třech letech se mu povedl jeden velký projekt a čekalo ho další povýšení a zvýšení platu. Petr ale zariskoval a dal zaměstnavateli ultimátum. Tvrdil, že má nabídku od konkurence, a řekl si o mnohem víc peněz, než původně měl dostat. A ačkoli jsem já byla spíš skeptická, po dvou týdnech napětí mu ve firmě vyhověli.
Najednou začal vydělávat skoro dvojnásobek toho co předtím. A co víc, po dalším půlroce ho zařadili do skupiny manažerů, kteří měli nejen pevný stálý plat, ale také provize ze zisku a ještě další bonusy. Je pravda, že Petr dřel jako kůň a v tu dobu jsem ho doma moc neviděla. Když jsem si trochu stěžovala, tvrdil mi, že se nám to všechno vrátí. Že až si definitivně vydobude svou pozici, zvolní tempo a začneme si pořádně užívat.
Nejdřív to bylo hezké. Kupoval mi opravdu pěkné věci, které jsem si sama nemohla dovolit. Líbilo se mi, že si pamatuje, po čem jsem vzdychla třeba před rokem. Koupil mi drahé jízdní kolo, nový počítač, skoro proti mé vůli mě přiměl zajít do butiku v Pařížské. Až mi to začalo být nakonec trapné, protože můj plat vedle jeho vypadal jako kapesné a já jsem nechtěla, aby mi tak drahé věci kupoval.
Skromnost zmizela, místo ní je tu vychloubání
Postupně ale bylo hůř. Petr přešel do fáze, kdy jeho dřívější skromnost někam vymizela. Vysvětloval mi, že jen peníze k sobě přitahují peníze, a tak musí být vidět, že je má - vlastně máme. Takže si pořídil luxusní drahé hodinky za desítky tisíc a chtěl k témuž přimět i mě. To už jsem odmítla s tím, že nic takového opravdu nepotřebuju. Následovala první z mnoha diskusí na téma "musíš mě reprezentovat, ne mi dělat ostudu".
Zkrátím to. Můj přítel už není ambiciózní a skromný, ale ambiciózní a snobský. A já, místo abych byla šťastná, že máme peníze, kterými navíc nechce šetřit ani na mně, jsem čím dál víc nešťastná. On se totiž ke mně začal chovat jako ke svému majetku, jako další z věcí, které ho mají reprezentovat.
Nutí mě, abych si kupovala drahé značkové oblečení, kabelky, boty, protože partnerka úspěšného muže nemůže chodit v něčem obyčejném. Když se bráním - ne, že by se mi to oblečení nelíbilo, ale zkrátka se necítím dobře v košili za pět tisíc, když podobnou můžu mít za 500,-.
Chová se ke mně jako k majetku
Musíme totiž pořád chodit na nějaké večírky, ukazovat se ve správné společnosti. Nedávno přišel dokonce s tím, že bych měla sama přestat pracovat a věnovat se jen sobě, abych vypadala dokonale. Razantně jsem odmítla.
Třeba na luxusních dovolených. Že jsme kdysi vyráželi s krosnou do Indie? Nebo pod stan do Skotska? Dneska se tomu pohrdavě směje, jak jsme byli ubozí. Letos prostě musíme do luxusního resortu na Maledivy, děj se co děj. Co na tom, že si to tam vlastně ani neužijeme, protože budeme sedět na místě. Ale ty fotky, kterými se pak může pochlubit!
Na BMW za dva miliony si přece jen ještě nenašetřil, tak ho koupil na leasing. Sice ho vůbec nepotřebujeme, jenže ve firmě mají pořádné auto všichni. Stejně jako všichni hrají golf, chodí do michelinské restaurace a investují do umění. A je toho mnohem víc. Možná někdo nepochopí, na co si vlastně stěžuju. Mám bohatého chlapa, který umí vydělávat a který na mně rozhodně nešetří. Jenže taky mi dává najevo, že bez něj bych byla chudinka, co pořád jezdí s batohem a chodí v oblečení za pár šupů. Začíná mi to být úplně odporné, už z principu.
Ale je úplně zbytečné s ním o tom mluvit, Petr je teď pánem světa a nic k němu nepronikne. Asi jsem hloupá, ale uvažuji o rozchodu.
Mirka, 28 let