PATRICIE (47): Nechtěla jsem chlapy ani vidět, nakonec jsem podlehla letní lásce | Foto: iStock

Foto: iStock

PATRICIE (47): Nechtěla jsem chlapy ani vidět, nakonec jsem podlehla letní lásce

O prázdninových vztazích se říká, že mají jen jepičí život a rozplynou se po pár dnech či týdnech. Najdou se ale i výjimky. Patricie po rozvodu neměla na vztah ani pomyšlení, ale osud s ní měl jiné úmysly. Z letní lásky se nakonec vyklubal životní partner!

Bylo mi pětatřicet let a měla jsem za sebou hořký rozvod. Dva roky jsme se s exmanželem soudili a přeli o děti. Nejdřív chtěl do trvalé péče jedno s tím, že druhé bude u mě a třetímu nastolíme střídavou péči… Hrůza mě jímá, jen to píšu. Trvalo dlouho, než jsme mu se sociálními pracovnicemi vysvětlily, že je to pro trojici našich ratolestí nejvíc traumatizující řešení.

Takže když padl poslední a konečný verdikt a já držela v ruce rozsudek o konci manželství a zároveň potvrzení o tom, že si děti dělit nebudeme, potřebovala jsem někde nabrat sílu. A slibovala jsem přitom sama sobě, že žádného mužského nechci minimálně rok vidět. Chtěla jsem myslet jen sama na sebe a na to, jaký si s dětmi zařídíme život.

Tehdy akorát začínaly letní prázdniny. Zabalila jsem tedy nás čtyři, nakoupila proviant na tři týdny a plánovala si, jak se z naší chaty uprostřed šumavských lesů celé dny ani nehneme. První týden se vyvíjel slibně. Sbírali jsme borůvky, plnili košíky houbami, jezdili do nejbližšího města na zmrzlinu nebo do letního kina.

A právě jedno promítání v přírodě mi změnilo život. Uvelebili jsme se s dětmi na dece a nejstarší dcera chtěla ještě zajít pro limonády. Dala jsem jí peníze a ona se vypravila do asi sto metrů vzdáleného stánku.

Po třech minutách jsem slyšela křik a viděla zmateně pobíhající lidi. Samozřejmě mě hned sevřel strach o Miu a rozběhla jsem se tím směrem. Byl to děsivý pohled, dceři otékal obličej a jen těžko lapala po dechu. Prý ji pobodaly vosy.

Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Záchranku už stánkaři zavolali, ale bylo nutné jednat teď a hned. Já Miu jen bezradně objímala. Až se zjevil on. Představil se jako lékař urgentní medicíny. Dceři hned píchl injekci, která měla zmírnit alergickou reakci. Dělal všechno přesně a rozhodně a ještě stihl uklidňovat mě.

Dceru odvezli do nemocnice, já se za ní chystala až druhý den s dětmi. Zdeněk nás doprovodil k chatě. Cestou koupil dvě piva, která jsme si vypili na verandě. Pro všechny případy mi doplnil naši přenosnou lékárničku a ještě se nabídl, že nás s dětmi za Miou do nemocnice odveze.

Druhý den v devět stál před chatou se svým vozem a vzal nás do města. V nemocnici sám pracoval, takže znal lidi, kteří Miu ošetřovali. Měla tu nejlepší péči.

Až při návratu na chatu jsem ho trochu vyzpovídala. Byl to už pět let rozvedený otec jedné dcery, s níž se matka odstěhovala do Londýna. Vídali se jen párkrát v roce a jeho to moc mrzelo. Přiznal, že mi závidí tolik dětí… Zbývající dva týdny, které jsme chtěli původně prožít na chatě jen ve čtyřech, se dost zvrtly. Zdeněk se zastavil pokaždé, když neměl službu.

Vždy přijel s čerstvým pečivem a horkou kávou nebo pizzou pro děti. Ty si brzo získal, protože se nebránil žádné skopičině. Když jsme se už museli vrátit z dovolené domů, vyslovil se, že by nás rád navštívil.

Ve zkratce: Přijel třikrát a pak už nikdy neodjel. Takový spád nabral náš vztah. Práci si sehnal u nás ve městě a pronájem bytu dokonce ve vedlejším vchodě. Za tři měsíce už ale žil s námi pohromadě. Letos slavíme deset let od svatby, společnému synovi je osm.

Doporučujeme

Články odjinud