PAVLA (34): Moje matka nesnáší mého muže, prý jí krade dceru

Velice vážně bych varovala před takhle sobeckou matkou !!!!
Jednání a chování podobné matky zničilo manželství její jediné dceři a mému synovi, i když syn odolával skoro 20 let. Jedna osoba svým sobectvím dokázala zkazit život nejen mladým rodičům, ale i jejich 2 dětem a nám, coby prarodičům z druhé strany.
Vždy si rozvod přála a dělala pro něj všechno možné. Naváděla i vnučku, vymýšlela si různé epizody proti synovi, .....
Nakonec má dceru i její děti jen pro sebe. A nám zbyly jen oči pro pláč, přestože vnoučata milujeme a strašně moc nám chybí.

Ahoj přehnané to vůbec není,co bych za to dala.Mne "matka" okradla o dědictví po otci a odkopla jak prašivého psa ještě se mi pošklebovala že jsem těžce nemocná.Škoda že to nejde vyměnit.Vnoučatům nikdy jinak než parchanti neřekla a urážky, ponižování.Zkus ji navštěvovat a vymez pravidla aby ti nezasahovala do tvé rodiny.

Ńormální to rozhodn neční, troufám si tvrdit, že máti má dost možná i nějakou psychickou diagnozu, minimálně je zjevně nedospělá a nezdravě fixovaná. Nemůže paníá proto počítat s tím že se to pouze nějakým rozhovorem zázračně srovná a mamka začně fungovat normálně. Je třeba počítat s tím, že ona to má prostě nastavené jinak a zde to spíše bude o tom, že buď bude po jejím nebo po vašem. Rozumný kompromis, který by vyhovoval oběma tu podle mne fungovat nebude. Další co mne napadrá je regulérně zajít do partnerské poradny.......i když pochybuju že by tam matka byla ochotná jít protože ona si zjevně nepřipouští ani na vteřinu možnost že její představao tom jak by se dcera měla chovat nemusí být správná. Ale kdyby tam šla možná že by jí psycholog uměl lépe ukázat co ve skutečnosti své dceři dělá. Spíš si tipuju že to dpopadne tak že matku odříznou, protože jim prostě nic jiného nezbude to je více či méně jediné funkční řešení.

Udělat si rychle pořádek a nastavit normální zdravé mantinely dokud je matka soběstačná. Za pár let k už zmíněnému přidá i vydírání "jak je stará, nemohoucí a s čím potřebuje pomoct". A to se fakt odmítá blbě, protože rozlišit, kdy se jedná o manipulaci a kdy rodiče opravdu potřebují, aby se už o ně dcera postarala jde špatně.

U zvířat je normální,že když mláďata vyrostou,matka je po zlém vyhodí,doslova vyžene pryč....Nechápu,jak někdo může diktovat dospělého potomka,říkat tomu "láska" k dítěti??? Mám dvě děti,žijí si svůj život,nemám potřebu jim nějak často volat: když oni chtějí,zavolají,nebo přijedou (po ohlášení) na návštěvu.Jak žijí,je naprosto jejich vlastní věc,máme s manželem radost,že se jim daří dobře,že jsou samostatní a nezávislí.Kdyby náhodou potřebovali nějak pomoci,tak ano,nějak se postaráme.Ale kecat jim do života-nikdy!! Moji rodiče nás taky nechali,ať se pereme s životem,tak to má být.Matka z článku je nějak postižená na duši/na mozku,nemá asi žádné zájmy,je to divná osoba,od takové raději co nejdál!

Pavla již dávno není dítě, které musí poslouchat rodiče, jen je třeba se k tomu postavit čelem. Nemusím a nechci. Chci žít svůj život a ne ten matčin. Prostě se nenechat citově vydírat.

Není to normální. Ovšem smutnou pravdou zůstává, že některé ženy skutečně dokážou takovýmto způsobem nenapravitelně zničit život svým dětem, a vůbec nemusí jít o jedináčky, podstatné je, že matinka je generál a všechno musí být po jejím. A tatínek jenom tiše přihlíží - viz pohádka Mrazík, jak tam babka všemu velela, a dědek jen "mlčím, mlčím...". Takových příběhů je... Pomůže jen se včas vzepřít a důsledně si vybojovat vlastní život. Nebo rezignovat, a poslouchat. Znám cosi podobného, kde tři dávno dospělé "děti" kolem padesátky žijí v domě se svými cca 80letými rodiči, nikdo z nich se nevdal/neoženil, a chodí jen do práce a domů, hezky pomáhají rodičům, pracují na domě a na zahradě, jezdí na nákupy, společně na chalupu, a běda, kdyby některý potomek neposlechl, maminka ho s přehledem srovná do latě. Až jednou rodiče nebudou a ty "děti" ztratí velení, nebudou patrně vědět, co si počít, ale to už bude na všechno pozdě. Osobně bych doporučovala slečně z článku se nedat, přestat se s matkou hádat, vysvětlovat, zdůvodňovat a kdo ví, co ještě. Suše oznámit, že to bude tak a tak a konec, jestli se ti to nelíbí, maminko, tak smůla, mně se to doteďka taky nelíbilo, jsem dospělá, vezmi to laskavě na vědomí. Konec. Jinak se z toho nevyhrabe.

Jsem jedinacek. Měla jsem něco podobného. Jenze kdybych se rozepsala, tak je z toho celovecerni romanticke drama 🤣takze... Vse co jsem udelala bylo spatne a jediny nazor me mamy byl spravny. Kdyz uz jsem to psychicky nedala, tak jsem utekla ke svemu nynejsimu manzelovi, ktereho mi po roce chozeni s nim zakazala, jen proto, ze se me jako jediny zastal kdyz na me rvala pred autobusem turistu. Pres 2 roky jsem se s nimi nebavila a nezmenilo to ani narozeni dcerky. Az kdyz umrel dedecek zacali jsme se vidat. Ale bez manzela, toho nemohli vystat.A i tak to bylo naoko aby se nereklo... Po asi 4letech jsem zjistila jak jsou falesni a zapirali me pred pribuznymi. V te dobe jsem cekala druheho prcka. Uz jsou mu skoro 2 roky a jen od znamych posloucham, ze pry jsem jim zakazala se s vnoucaty vidat a otec dokonce prohlasil ze zadne druhe vnouce nema, protoze jsem jim o tom oficialne nerekla.Navic zbytek rodiny se do toho neplete, aby se nahodou neprestali moji rodice bavit i s nimi....takze ani nevidani se neni zaruka toho ze se,, rodice,, vzpamatuji. Jinak s manzelem jsme spolu skoro 11 let a je to stale krasne jako na zacatku a do toho nam delaji radost i starost nase zlaticka. 😁

Tak buďto je matka bude respektovat jako rodinu kde je máma, táta a dítě a budou ji navštěvovat všichni anebo to neskousne a má smůlu. Paní není 10 aby ji někdo nařizoval co smí a co ne. Je to dospělá žena a rozhodne se podle svého. A matinka by měla absolvovat nejakou návštěvu u psychiatra protože její chování není normální. Místo radosti nad tím, že je dcera šťastná, tak se chová jak blázen. Zeť jí krade dítě. Ne nekrade, její dítě to bude do smrti. Ale šťastné ve svém životě.

Je docela s podivem, že i dneska, kdy všichni mají spoustu možností, jak trávit volný čas, se ještě najdou lidi, co jejich jedinou náplní je, uzurpovat členy rodiny a splétat kolem nich intriky, aby si je k sobě proti jejich vůli o každou volnou chvíli připoutali a nedopřáli jim trávit čas bez nich a po svém. Musí to být strašné. Mít rodiče, co je mám ráda, ale nechat se od nich omezovat. Je to dilema. Cokoli dcera udělá po svém, bude trestáno výčitkami. Ještě že ten táta se zdá být normální. Ovšem on by měl říct - mámo, nech tu holku a pojď, pojedeme spolu někam...on se zdá být taky v jejím vleku. Asi by mě jako partnera uráželo, že žena staví mateřství u dospělé samostatné dcery nad partnerství. Já to nezažila, jedináček jsem nebyla, ale bývalý manžel ano. Ovšem to je záležitost, jejíž počátky se datují do konce sedmdesátých let. Tehdy toho moc nebylo ani pro děti, ani pro seniory, jako dneska. Takže umím pochopit, že to je zničující a že s tím, pokud člověk nechce být necitlivý a vztahy utnout zcela, léta bojuje. Nás to provázelo po celé manželství, které stejně rozvodem taky i díky tomu skončilo. Podřizovala jsem se nové rodině, my s manželem neměli koníčky, děti také ne, trávili jsme volno s rodiči a většinou doma. Těch minimum letních dovolených jsme téměř kajícně omlouvali, rodiče tu museli být jeden celý týden sami, chudáci. Byla to hotová symbióza, ač jsme bydleli v jednom městě a ne naštěstí pohromadě. K tomu všemu jsme si byt zařizovali pod jejich dohledem a s jejich radami, oblékali se taky tak, a co hlavně, poslouchali řeči a dobře míněné rady třeba o tom, jak ostatní mají svoje rodiče rádi a jezdí s nimi na dovolenou, jak jim nechají jedno své dítě doma natrvalo, aby jim nebylo smutno, no někdy jsem si připadala, že já jediná to nemám v hlavě v pořádku, když se mi to nezdá. Jakýkoli hovor o stylu našeho života vyústil v hádku, kdy rodiče byli obhajováni slovy " oni pro nás hodně dělají, myslí to s námi dobře, to jen ty jsi taková divná, vaši tě neměli tak rádi jako naši mě, neumíš to pochopit..." Věděli o všem, byli u všeho, chodili k nám bez ohlášení kdykoli, neb věděli, že po práci a po škole nás doma vždycky najdou. Byl to život skutečně neradostný. Byla jsem ale sama proti třem. Nic jsem nezmohla. Po svém jsem si začala dělat, až když děti byly dospělé. V práci se po nás chtěly nové věci, které potřebovaly další studium a samostudium, kurzy, školení, ač vše bylo podotýkám nikoli jako služebky přes noc, kde jsem se chovala jako puštěná z řetězu, ale práce v místě navíc po ukončení řádné pracovní doby, doma jsem sklízela posměšky, kam se cpu /kdybych to odmítala, možná by mě vyhodili a to bych poslouchala, jak jsem hloupá a nemožná/. I když mám ženský kolektiv, ztratila jsem důvěru, kdovíkde co dělám, no zkrátka, dodělala jsem to tím, že jsem si dovolila s příbuznou chodit na jógu a cvičení ve vodě zde na našem sídlišti. Čímž jsem se pasovala navíc na ...jaký je slušný název pro poběhlici, která se tahá s kdekým? .....Děti se chytaly za hlavu, byly jasně na mé straně, rodiče k nám podnikali výchovné výjezdy, aby mě usměrnili a přitáhli zpět k plotně, jenomže já jsem si řekla, že v 45 se snad krucinál nebudu ptát, zda mohu po práci jít dvakrát týdně na počítačový kurz, zejména, když tam musely všechny kolegyně! Byla bych za naprostého idiota nejen před šéfkou, ale i sama před sebou. Takže milá ......jak se jmenuje ta nešťastná dcera, co sem napsala svoje téma.....buďto si to prosadíte a budete žít po svém a budete s mužem šťastná, nebo budete žít tak, jak nechcete a o manžela po x letech pravděpodobně přijdete, pokud on je normální. Já normální byla, ale málo důrazná, bohužel. Jako poslední varování Vám napíšu, jakou měli mužovi rodiče favoritku. Byla to žena stejně stará jako já, která se NIKDY NEVDALA A ŽILA S RODIČI. Jo, do práce jí chodit dovolili, to jo. Když jí rodiče zemřeli, byla už příliš stará na to, založit si rodinu. Takže zůstala úplně sama. Přátele nikdy samozřejmě neměla, chlapa taky ne, no nešťastná holka. Žádná radost, žádný život, oblíkat se a líčit nebylo kvůli komu....Chcete tak dopadnout? Tak něco dělejte!

Ne, není to normální. A není ani normální, že ještě ve svých letech matku posloucháte.

Tady je jedinou možností omezit styk s matkou na minimum,nebo na nějaký čas úplně,což jí dopomůže k tomu,aby své jednání přehodnotila,jiná cesta nevede,jen to chce nějaký čas vydržet i když je to možná pro někoho drsné,ale účinné

Na tohle byla expert moje babička, jinak hrozně hodná ženská, ale ryla do obou svých zeťů tak vytrvale, až se s jejími dcerami, tzn. s mojí mámou a tetou, rozvedli. A to v době, kdy rozvody nebyly tak běžné jako dnes (začátek 60. let). A protože shodou zlých okolností jak moje máma, tak teta brzy zemřely, měla nás pak na krku s mou sestřenicí, protože tátové už měly nové rodiny, kam si nás vzít nechtěli.
Postavila bych matku před volbu - buďto budeme jezdit na návštěvu oba (všichni), neboť patříme k sobě, anebo nebude jezdit nikdo. V čem je problém?