Pavla má za sebou nevydařené manželství, kvůli malým dětem se ale snaží udržet dojem fungující rodiny. To jí ale brání v tom, aby si vybudovala nový život. Co teď s tím?
Každé druhé manželství v České republice je rozvodové, to není žádná novinka. Proto mě fakt, že i já zvyšuji rozvodovost u nás, příliš nestresuje. Co mě ale trápí, je můj exmanžel, kterého mám neustále za zadkem, a nemám tak šanci na nový život.
Děti jsme si spolu pořídili, když jsem byla ještě poměrně mladá, bylo mi pouhých pětadvacet. Ivoš byl o devět let starší, ale to mi nevadilo, naopak, vždy mě přitahovali starší muži. A při rozhodování, jestli si dítě nechat, mi to i hodně pomohlo, protože jsem si říkala, že už si své užil a nebudu muset mít strach, že by odešel od rodiny.
Děti nebyly úplně plánované, proto to byl docela šok se navíc dozvědět, že čekáme dvojčata. Ivoš navíc v té době začínal stavět dům za městem, takže to bylo stresové období, ale zvládli jsme to.
Kdo má dvojčata, ví, jaký je to zápřah, a tak mě dlouhé roky zaměstnávala hlavně péče o ně. Dávají mi dost zabrat i teď, když jim je deset let, natož když byli malí. Navíc to, že bydlíme za městem, znamená, že je odmala musím všude vozit.
Do školky, do školy, do kroužků, kterých mají obě děti požehnaně. Na manžela mi tudíž nezbývalo příliš času a nemusela jsem tak řešit to, co už delší dobu bublalo pod povrchem. Totiž že si vlastně příliš nerozumíme.
Když jsme spolu začali chodit, tak jsem tohle moc nevnímala, byla jsem zamilovaná a všechno bylo nové. Otěhotněla jsem za celkem krátkou dobu, takže se přiznám, že jsme se asi nestačili moc poznat.
Prostor k tomu nebyl ani během těhotenství, protože jsme neustále řešili stavbu domu, aby se vše stihlo, než se dvojčata narodí. Bohužel jsem postupem času začala zjišťovat, že opravdu nemáme příliš věcí společných.
Docela mě to jednu dobu trápilo a snažila jsem se najít něco, co by nás spojovalo, ale marně. Pak jsem se s tím na určitou dobu smířila a říkala jsem si, že můžu být ráda, že mám spolehlivého manžela, který se věnuje dětem a umí rodinu zabezpečit.
Jenže po pár letech zjistíte, že to prostě nestačí. A pokud si říkáte, že mě prostě pálí dobré bydlo, není to tak. Zkuste si žít s někým bez lásky, s kým vás spojují jen děti… Není to jednoduché. Chtěla jsem manžela, ne „jen“ otce svých dětí.
Svěřila jsem se Ivošovi a ten přiznal, že to má podobně. Pokoušeli jsme se vztah zachránit a dokonce přes rok chodili k terapeutovi, ale nikam to nevedlo. Rozhodla jsem se proto pro rozvod.
Ivoš ze začátku protestoval, ale nakonec jsme se domluvili, že zůstaneme kvůli dětem žít v jednom domě, jen naše milostné životy a vztahy půjdou svou cestou.
A tam se asi stala chyba. Sice jsme si s Ivošem dům rozdělili a každý obýváme jinou část, ale v mém milostném životě to k ničemu dobrému nevede. Když už se s někým seznámím a uvedu ho do situace, většinou naše rodinné uspořádání nechápe.
A když jsem si někoho dovolila přivést domů, byl zas oheň na střeše ze strany Ivoše, který sice s rozvodem souhlasil, ale teď vypadá, jako by mě chtěl získat zpátky. Nebo prostě jen žárlí a za všechno může uražená ješitnost.
Nejsem si jistá, protože se o tom se mnou odmítá bavit. Ráda bych se z bludného kruhu nějak vymotala, ale nevím jak. Stěhování nepřichází v úvahu hned ze dvou důvodů. Naše děti by rozchod těžce nesly, jsou na nás hodně fixované a těžce nesly i naše hádky.
Navíc jsem celou dobu byla „žena v domácnosti“, a i když jsem teď začala pracovat, úplně na vlastní nohy se asi hned tak nepostavím. Takže dál žiju ve zlaté kleci a doufám, že se situace nějak vyřeší dřív, než budou děti dospělé, protože se stoupajícím věkem se mi asi muž mých snů bude hledat stále hůř.