Pavla se v práci spřátelila se svojí nadřízenou a zpočátku si libovala, jak je to super mít na pracovišti hezké vztahy. Nakonec se to ale obrátilo proti ní a ona po mateřské raději nastoupila jinam.
Když se někomu daří, vždycky se najdou lidé, kteří to nesou špatně. Když ale žárlivost překročí své hranice, může kamarádství skončit nenávratným krachem! Tak, jako se to stalo i mně.
Všechno začalo poměrně nevinně. Z bývalé práce se mi ozvala nová šéfová, že na mě dostala doporučení, ať přijdu k pohovoru, jestli mám zájem. U komise jsem uspěla a směle nastoupila.
Šárka, moje nová šéfka, se zpočátku chovala velmi příjemně. S mou prací byla naprosto spokojená a velmi ji chválila. Časem se z pracovního vztahu stal i přátelský. Naše rodiny se často navštěvovaly, trávili jsme společně spoustu času. Vzájemně jsme si vypomáhali a plánovali dovolené.
Pak přišla zdánlivá banalita. Záviděla mi velká prsa. Tehdy jsem to brala v pohodě, protože když to říkala, vždycky se smála. Pak se mi ale začalo dařit i v práci. A hned jsem musela poslouchat rady, jak a co mám dělat, protože ona přece měla vyšší post než já. Pak jsem otěhotněla.
Místo aby měla radost z mého náhlého štěstí, byla smutná a nervózní. Druhé dítě, po kterém Šárka tak toužila, totiž nemohla mít. Když přišel můj porod, přišla za mnou do porodnice a hned mi udělovala rady, jak s dítětem zacházet, jak ho koupat, oblékat… byla jsem zmatená, ale nechala jsem ji.
Když po hodinách strávených s mým malým synkem odešla, došlo mi, že mi vůbec nedala šanci si ty nové věci osvojit. K miminku mě nepustila ani na minutu. Připadala jsem si jako nesvéprávná matka. Ale bohužel jsem jí to nedokázala říct do očí.
Všechno vyvrcholilo tím, když jsme si s manželem pořídili dům. Vybírali jsme ho půl roku a nikdo o tom nevěděl. Až když jsme se chystali na jeho obhlídku, svěřila jsem se s tou radostnou zprávou Šárce. Na všechno se vyptávala, chtěla znát detaily.
Netušila jsem, k čemu se schyluje, ale za čtrnáct dní jsem všechno rychle pochopila. Sdělila mi, že si koupila dům ve stejné čtvrti. Nevěděla jsem, jestli z toho mám mít radost a její počin pochválit, nebo začít křičet.
Prodala byt v dobré lokalitě, což dodnes nechápu, a nastěhovala se o půl roku dřív než já. Přes to všechno jsem ji měla ráda, ačkoli mi nešlo do hlavy, jak někdo může ze dne na den koupit dům, když do té doby o něčem podobném vůbec neuvažoval.
Chvilku jsem to ještě vydržela. Chodila s rodinou k nám na návštěvu a prakticky neustále komentovala, co všechno má lepší, co se nám nepovedlo vybavit tak dobře jako jí a další menší i větší věci. Časem si toho všiml i můj muž a začalo to být tak nesnesitelné, že už jsem nemohla dál.
Měla jsem pocit, že nic nedělám dobře, že jsem naprostý luzr. Místo aby mě moje kamarádka podporovala, neustále mi shazovala sebevědomí. Sebrala jsem odvahu a rozhodla se s tím vším skoncovat. Napsala jsem jí dopis, nedokázala jsem se jí ani tehdy postavit tváří v tvář. Čas naštěstí smazal ostré hrany. Dnes se na ulici pozdravíme, ale s přátelstvím je konec. Po mateřské jsem si našla jinou práci, jsem spokojená a o kontakt se Šárkou už nestojím.