Někdy se život tak zamotá, že nejsme schopné unést těžkosti, které přinesl. Přiznat si zhroucení a požádat o pomoc je náročné, ale podle našich čtenářek ve fi nále hodně úlevné.
Vždycky jsem byla perfekcionistka. A jela na výkony. Jako dcera jsem měla pocit, že musím být hodně dobrá, aby mě máma měla ráda, aby mě ocenila. Samé jedničky jsem ale nikdy neměla a vím, že mě to dost trápilo, měla jsem pocit, že makám hodně, ale prostě matematika byla nad moje síly. Hodně mě mrzelo, že o mně i sestře máma nikdy nemluvila pochvalně – nejen před námi, ale ani před ostatními, když třeba na děti přišla řeč. Mnoho našich známých bylo pyšných na to, co se jejich dětem povedlo, krásně o nich mluvili, ale máma k tomu vždycky prohodila, že je trapné, takhle se chlubit…
VIBROVALO MI TĚLO
Já si tak nějak vsugerovala, že se prostě málo snažím, že když zaberu, bude mě mít konečně ráda. A vlastně jsem si tenhle hloupý vzorec přenesla i na další blízké lidi. Takže jsem vždycky v práci jela na víc než sto procent, nikomu jsem nikdy pomoc neodmítla, když někdo z kolegů nestíhal, hlásila jsem se, že to za něj udělám. Do toho jsem chtěla být dobrou mámou, chtěla jsem mít na dceru dost času, i když jsem jí ještě navíc kupříkladu potřebovala po celý školkový čas vařit jídlo s sebou. Mít doma poklizeno a voňavo byla další samozřejmost, přes kterou u mě nejel vlak.
Teď s odstupem času se nedivím, že jsem začala hůř spát, nemohla jsem zabrat, hlavou mi vířily myšlenky na to, co všechno měčeká, a jak to stihnu. Nebo jsem se budila ve čtyři ráno a už neusnula, jídlo mi vázlo v krku, věčně mě bolel žaludek.
A pak, čerstvě po mých čtyřicátých narozeninách, jsem jednou ráno sotva vstala z postele. Byla jsem šíleně unavená, věděla jsem, že do práce nedojedu. Najednou přišly i šílené úzkosti, které mi vibrovaly celým tělem. Musela jsem volat manželovi, aby se vrátil z práce domů. Tohle jsem ale nakonec ustála a jakžtakž potom fungovala. Jenže za měsíc přišly velké závratě, bolesti hlavy, které mě z pracovního procesu na pár týdnů vyřadily. Lékaři ale nezjistili vlastně nic. Když přišly zase začas ještě panické ataky, věděla jsem, že musím celou věc řešit konečně s psychiatrem.
LÉTA NA ANTIDEPRESIVECH
Jela jsem přímo do Bohnic, do tamější psychiatrické nemocnice, respektive na pohotovost. Dostala jsem základní léky na úzkost a doporučení, abych absolvovala zdejší program, kam se dochází pět týdnů. Čtyři hodiny denně se snažíte přijít na kloub tomu, co vám nedělá dobře. Pracují s vámi opravdu do hloubky, máte k dispozici psychologa, psychiatra. Tam jsem si konečně odpočinula a přiznala si, že musím ze svého tempa a perfekcionismu prostě ubrat.
Ale zavést to prakticky do života mi trvalo dlouhý čas. Jsem už pár let na antidepresivech a vím, že bez nich bych život prostě nezvládla. Ještě dvakrát jsem je musela vyměnit, ale teď už mám ta správná, a hlavně úžasného psychiatra k tomu. Dal mě do kupy. Léta jsem necítila, že žiji, jen jsem plnila povinnosti a přání ostatních. Teď jsem na sebe hodnější a opečovávám se, co to jde. A je to nesmírná úleva. Vlastně jen lituji, že jsem ty svoje úzkosti, deprese a panické ataky neřešila léta předtím, když tehdy ještě neměly takovou sílu. Nemusela jsem ztratit kus života.
PAVLA (47), PRAHA