Někdy se život tak zamotá, že nejsme schopné unést těžkosti, které přinesl. Přiznat si zhroucení a požádat o pomoc však není vůbec snadné. Své o tom ví Pavla, která se kvůli svému perfekcionismu zhroutila.
Vždycky jsem byla perfekcionistka. A jela na výkony. Jako dcera jsem měla pocit, že musím být hodně dobrá, aby mě máma měla ráda, aby mě ocenila. Samé jedničky jsem ale nikdy neměla a vím, že mě to dost trápilo. Měla jsem pocit, že makám hodně, ale prostě matematika byla nad moje síly.
Dost mě mrzelo, že o mně ani o sestře máma nikdy nemluvila pochvalně. Nejen před námi, ale ani před ostatními, když třeba přišla řeč na děti. Mnoho našich známých bylo pyšných na to, co se jejich dětem povedlo, krásně o nich mluvili, ale máma k tomu vždycky prohodila, že je trapné se takhle chlubit.
Laura Poláková
21. července 2022
Já si tak nějak vsugerovala, že se prostě málo snažím, že když zaberu, bude mě mít máma konečně ráda. A vlastně jsem tenhle hloupý vzorec přenesla i na další blízké lidi.
Takže jsem vždycky v práci jela na víc než sto procent, nikomu jsem nikdy neodmítla žádost o pomoc, když někdo z kolegů nestíhal, hlásila jsem se, že to za něj udělám. Do toho jsem chtěla být dobrou mámou, chtěla jsem mít na dceru dost času, i když jsem jí ještě navíc kupříkladu potřebovala po celý školkový čas vařit jídlo s sebou.
Mít doma poklizeno a voňavo byla další samozřejmost, přes kterou u mě nejel vlak. Teď s odstupem času se nedivím, že jsem začala hůř spát, nemohla jsem zabrat, hlavou mi vířily myšlenky na to, co všechno mě čeká a jak to stihnu. Nebo jsem se budila ve čtyři ráno a už neusnula, jídlo mi vázlo v krku, věčně mě bolel žaludek.
Laura Poláková
6. listopadu 2022
A pak, čerstvě po mých čtyřicátých narozeninách, jsem jednou ráno sotva vstala z postele. Byla jsem šíleně unavená, věděla jsem, že do práce nedojedu. Najednou přišly i šílené úzkosti, které mi vibrovaly celým tělem. Musela jsem volat manželovi, aby se vrátil z práce domů. Tohle jsem ale nakonec ustála a jakž takž potom fungovala.
Jenže za měsíc přišly velké závratě, bolesti hlavy, které mě z pracovního procesu na pár týdnů vyřadily. Lékaři nezjistili vlastně nic. Když se k mým problémům za čas ještě přidaly panické ataky, věděla jsem, že musím celou věc konečně řešit s psychiatrem.
Laura Poláková
26. července 2022
Jela jsem přímo do Bohnic, do tamní psychiatrické nemocnice, respektive na pohotovost. Dostala jsem základní léky na úzkost a doporučení, abych absolvovala zdejší program, kam se dochází pět týdnů.
Čtyři hodiny denně se snažíte přijít na kloub tomu, co vám nedělá dobře. Pracují s vámi opravdu do hloubky, máte k dispozici psychologa i psychiatra. Tam jsem si konečně odpočinula a přiznala si, že musím ze svého tempa a perfekcionismu prostě ubrat. Ale zavést to prakticky do života mi trvalo dlouhý čas. Jsem už pár let na antidepresivech a vím, že bez nich bych život prostě nezvládla.
Jiřina Sivcová
29. září 2022
Ještě dvakrát jsem je musela vyměnit, ale teď už mám ta správná, a hlavně úžasného psychiatra k tomu. Dal mě do kupy. Léta jsem necítila, že žiji, jen jsem plnila povinnosti a přání ostatních.
Teď jsem na sebe hodnější a opečovávám se, co to jde. A je to nesmírná úleva. Vlastně jen lituji, že jsem ty svoje úzkosti, deprese a panické ataky neřešila léta předtím, když tehdy ještě neměly takovou sílu. Nemusela jsem ztratit kus života.