Pavla a její syn spolu žijí v jedné domácnosti klidně, šťastně a se vzájemným respektem. Pavla má však pochyby, zda je jejich soužití správné. Jí sice vyhovuje, má ale obavy o syna.
Našemu štěstí předcházely dny, kdy jsem málem mlátila hlavou o zeď. Prožila jsem spolu se synem snad úplně vše. Bývalý muž nás týral a nakonec nás obral o byt i peníze. Se synem jsem skončila na ubytovně. Obrovská míra stresu si vybrala svou daň. Onemocněla jsem. Nemohla jsem přes rok pracovat a neměla na živobytí a také nikoho na občasné hlídání syna.
Zachránila nás jedna nadace a praktická pomoc kamarádek z ubytovny. Bez této podpory bych rakovinu nikdy neporazila. Vzdala bych to. Do toho všeho onemocněl tatínek, měl několik slabých mrtvic a já mu nemohla nijak pomoci. Neustále jsme si ale volali, viděli jsme se jen zřídka, oba jsme byli slabí. Tak tak jsem měla sílu zvládat svůj vlastní život.
Alena Menclová
1. června 2023
Na rozdíl ode mě to táta nakonec vzdal a svojí rukou odešel z tohoto světa. Za žádnou cenu nechtěl do nějakého zařízení, miloval svůj domov. Hrozně jsem trpěla tím, že mu nemohu pomoci. Vůbec tátu neodsuzuji a určitým způsobem ho i chápu. Zažila jsem si své…
Po tatínkovi zůstal malý byt a já byla jediný dědic. Byt byl v hrozném stavu, ale byl můj! Mohla jsem odejít z ubytovny a postavit se na vlastní nohy. Vše šlo pomalu, zlá nemoc odešla a já si dávala do pořádku nejen byt, ale i život. Jenže osud si usmyslel, že s tvrdou lekcí ještě neskončí.
Alena Menclová
25. května 2023
Syn se pokusil o sebevraždu. Vše na něj dolehlo; vztah s tátou, vytěsněné ošklivé vzpomínky z dětství i strach o můj život. Navíc mi pak na psychiatrii, kde byl hospitalizovaný, řekl, že je gay. Popravdě jsem to tušila. U syna nejde o nějaké výstřední hledání identity, Honzík nebyl typický kluk od prvních krůčků.
Vše, čím jsme si společně prošli, nesmírně prohloubilo a upevnilo náš vztah. Synovi moc pomohly terapie a znovu našel chuť žít, dostal se na dobrou školu, začal sportovat a také se už netajil se svou orientací.
Jednoduše ji přijal, co s ní ostatně mohl jiného udělat, když se tak narodil? Nedělal to ale nijak okázale a demonstrativně, musím říct, že bylo fascinující sledovat, jak se z hromádky neštěstí a mindráků změnil v silného, mile sebevědomého a laskavého mladého muže. Jenže ten žije i nyní ve svých devětadvaceti letech stále se mnou!
Martina Šebestová
23. května 2023
V bytě máme každý svůj pokoj, společnou pak kuchyni a sociální zařízení. O domácnost se staráme společně, jednou vypere syn, jednou já. Střídáme se i ve vaření, v úklidu kuchyně i koupelny. Syn nemá problém sám od sebe umýt okna, vyprat a pověsit záclony nebo odmrazit lednici.
Jednou za čas koupí víno, udělá dobrou večeři a propovídáme večer. Rozhodně nežije v mama hotelu! Prostě sdílíme klidný domov, žijeme vedle sebe v souladu a vzájemném respektu.
Přítele nemám a asi ani mít nebudu, mé tělo během nemoci prodělalo řadu nevratných změn, a na vztah se proto už necítím a popravdě mi ani nechybí. Silný pocit osamělosti jsem prožila po dlouhé době až před rokem. Syn byl měsíc na cestách a já najednou zjistila, jak „chutná“ skutečná samota.
Kateřina Pokorná
18. května 2023
Tehdy jsem si naplno uvědomila, jak je mi vedle syna dobře. Oba máme svůj prostor, svůj život, neomezujeme se, nekontrolujeme, ale ani já, ani on nejsme sami. Chceme-li, tak sdílíme každodenní radosti, starosti i obyčejnosti. Žije se nám dobře, ale velmi přemýšlím nad tím, zda je to pro syna, ale i pro mě správné.
Syn přítele nemá, po trvalém vztahu a po rodině netouží. Miluje svou práci, je pro něj životní vášní. Pracuje jako velmi úzce specializovaný biolog, své srdce věnoval vědě. Na této planetě žije podle mého jen z poloviny, druhá půlka jeho žití se odehrává v malém vesmíru pod mikroskopem. Stále si kladu otázku, zda takto může dlouhodobě vypadat „partnerské“ štěstí velmi netypické dvojice? Nechtěla bych synovi do budoucna ublížit, nezáměrně mu zastoupit cestu v možnosti a chuti žít partnerský a osobní život na plný plyn, svobodně a sám za sebe.