Nevím, kde se to ve mně vzalo. Je to asi dva roky, co jsem začala z nějakého důvodu krást – v obchodech, ale i jinde, třeba u přátel nebo v práci. Dokud to byly úplné drobnosti, tak jsem si s tím hlavu zas tak nelámala, ale teď už se mi to vymyká z rukou. Jenže si nemůžu pomoct.
1. Jako dítě jsem neukradla ani žvýkačku
Nikdy dřív jsem nic takového nedělala. Ani jako malé dítě – když kamarádky ve škole vyprávěly, že berou rodičům drobné z peněženky nebo že v obchodě sebraly žvýkačky, byla jsem z toho skoro vyděšená, sama bych si něco takového nikdy netroufla.
Dokonce jsem byla i tak poctivá, že když se mi asi dvakrát nebo třikrát stalo, že mi někde prodavačka špatně vrátila, upozornila jsem ji a peníze si nenechala. Proto o to víc nechápu, kde se ve mně najednou vzala ta posedlost krádežemi, se kterou poslední dobou bojuji.
Před dvěma lety jsem byla opravdu šťastná. Chodila jsem v tu dobu už asi rok a půl s klukem, kterého jsem strašně milovala, a byla přesvědčená, že je to můj poslední partner, že s ním už zůstanu. Do toho jsem i konečně po několikero omylech zakotvila v práci, která mě opravdu bavila a kde se mi dařilo. Připadalo mi, že lepší už to být nemůže.
No a pak se to samozřejmě pokazilo. Přítel mě začal podvádět – možná to dělal už dřív, ale tehdy jsem na to zkrátka přišla. Chvíli jsem zkoušela odpustit, lepili jsme to, ale nakonec to byl on, kdo vše definitivně utnul, a já se ocitla úplně na dně. I když jsem ho nenáviděla, strašně mi chyběl.
- Jak se vyvíjel Pavlínin příběh, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Začalo to úplně nevinnou sázkou
Abych to všechno nějak přežila, začala jsem se obklopovat lidmi. Hlavně abych nebyla ani chvíli sama! Zatímco předtím jsem byla spíš introvert, teď se ze mě stal pravý opak. V týdnu jsem večer pořád někam vyrážela – s kolegy po práci, s kamarádkami. A o víkendu jsem byla schopná propařit dva dny v kuse.
Obnovila jsem styky s lidmi, které už jsem třeba dlouho neviděla – spolužáky ze základní i střední školy, kolegy z bývalých prací. Naštěstí bylo pořád komu zavolat, abych nebyla sama. Vždycky se našel někdo, kdo byl ochotný jít večer na skleničku nebo třeba do kina.
Jednou jsem byla o víkendu v baru s partou lidí, které jsem vlastně skoro neznala – byly to kamarádi jedné spolužačky ze základní školy, která mě vzala s sebou, když jsem večer obvolávala své kontakty.
Tahle skupinka měla na večer zajímavou zábavu: Pořád mezi sebou uzavírali nejrůznější sázky, šlo často o úplně hlouposti, ale oni tím byli úplně uhranutí. Lezli, kam neměli, říkali cizím lidem úplně šílené věci, dobrovolně se ztrapňovali.
Dlouho jsem se jen přihlížela, až se nakonec jeden z kluků přimotal ke mně a vybídl mě, ať se taky přidám. Nejdřív jsem odmítla, jenže už jsem měla něco vypito a nakonec mě vyhecovali popichováním jak malou holku – prý že se bojím, že jsem srab. Takže jsem nakonec podlehla a dostala za úkol ukrást komukoli v baru nějakou věc. Ne třeba pivní tácek, ale něco osobního, co má u sebe.
Nebylo to vlastně vůbec těžké – stačilo dát se do řeči s cizím klukem, dát najevo zájem, trochu se přitulit a pak mu z kapsy vytáhnout krabičku cigaret. Parta mě odměnila pochvalou a nechali mě pak už na pokoji.
Pokračování 3 / 4
3. Z krádeží se stal můj denní rituál
Proč to všechno popisuju? Jako by to byl nějaký spouštěč mého následujícího chování. Nevím proč, ale i druhý den s lehkou kocovinou jsem pořád myslela na to, jak se mi podařilo nic netušícímu člověku tohle provést, a on si ničeho nevšiml. Šlo o úplnou blbost, ale já z toho měla až zvrácenou radost, jak jsem vlastně dobrá.
A řekla jsem si, že tohle si musím vyzkoušet znovu. Nečekala jsem ani na víkend do anonymního prostředí a otestovala se hned druhý den v práci. Byla jsem v šoku, když se mi stejně snadno podařilo obrat kolegu o mobil, který jsem mu pak položila na stůl. Vůbec mu nedošlo, že ho měl původně v kapse!
Několik týdnů jsem se takhle bavila svými žertíky v práci. Pak mě to ale přestalo bavit a dala jsem si náročnější cíl – vzít něco v obchodě. To byl adrenalin! Zařekla jsem se, že vezmu jen úplnou maličkost typu žvýkačky nebo zapalovač, aby v případě odhalení nešlo o žádnou škodu a mohla jsem to svést na roztržitost. Bylo to tak snadné!
A tak to pokračovalo dál. Brzy neuplynul den, abych někde něco nesebrala, stal se z toho takový můj denní rituál. Zjistila jsem, že jakmile denně neukradnu aspoň jednu věc, tak jsem nervózní podobně, jako kdyby si kuřák nezapálil. Stala se z toho závislost. Ale pořád mi to nedocházelo a připadalo mi to jako super zábava.
Brala jsem totiž jen drobnosti za pár korun, občas jsem „ujela“ a vzala třeba čokoládu za padesátku, ale jinak nic. Jenže pak se zas ozval v hlavě ďábelský hlásek, který mi našeptával: „Když ti to tak jde, proč to nevyužiješ a nevezmeš něco pořádného, co stojí za to?! K čemu ti je padesátý zapalovač?“
Pokračování 4 / 4
4. Bojím se svěřit, co když mě udají?
A to byl konec. Postupně si dovoluju čím dál víc a hodnota mnou ukradených věcí stoupá. Pár měsíců to ještě byly věci řádově za stokoruny, podařilo se mi takhle obohatit se o jídlo, kosmetiku, pár knížek nebo třeba nůž do kuchyně. Jenže s jídlem roste chuť a já najednou zjistila, že jsem v průšvihu.
Nedokážu už svoji potřebu ovládat a navíc kradu čím dál dražší věci. Což samozřejmě s sebou nese i čím dál vyšší riziko – nejen že mě přistihnou, ale že i následný postih bude mnohem tvrdší. A i přesto, že jsem si tenhle fakt konečně nedávno uvědomila, nepoučilo mě to a nedokážu přestat.
Nedávno se mi podařilo ukrást parfém za víc než dva a půl tisíce korun a týden na to jsem zvládla „majstrštyk“ – na diskotéce jsem jednomu chlapovi ukradla pět tisíc korun. Ne peněženku, ale bankovky, které měl volně v kapse u bundy. Asi pět minut jsem z toho byla v euforii, ale pak jsem si najednou uvědomila, že tohle už je průšvih. Takhle to přece dál nejde, já jsem normální zlodějka! Dokonce jsem chvíli zvažovala, že mu je vrátím, ale pak mi strach nedovolil, co kdyby mě přistihl.
V následujících dnech jsem zkoušela vší silou s krádežemi přestat, ale nedaří se mi to. Vydržela jsem dva tři dny a pak najednou jsem vešla do obchodu a skoro jako v transu tam ukradla doslova, co šlo. Jde to už asi dva měsíce takhle pořád dokola – pár dnů to zvládnu a pak o to víc podlehnu.
Uvědomuji si, že asi potřebuji odbornou pomoc, ale bojím se někomu svěřit, co když mě pak nahlásí policii? Nevím, nakolik se v tomhle bude psycholog nebo snad dokonce psychiatr cítit vázán mlčenlivostí. To jediné mi zatím brání ho vyhledat. A přátelům či rodině to samozřejmě také říct nemůžu…
Pavlína, 26 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!