Láska jak z románu
Když se Pavlína dala s Mirkem dohromady, všichni byli nadšení. Krásně jim to spolu ladilo, ve všem si rozuměli… Kamarádky jí záviděly, tím spíš, když viděly, jak jí Mirek „podkuřuje“. Jak říká sama Pavlína: „Mirek byl vyučený kuchař, takže s oblibou říkal, že mě do kuchyně nepustí, že tam bude řádit on. Vítala jsem to, protože mně nikdy vaření k srdci nepřirostlo. A tak se Mirek zabydlel v kuchyni a nosil mi pod nos samé dobroty, které mi všechny kamarádky záviděly. Navíc, kdyby jen vařil, ale on i pekl, a to snad ještě líp, než vařil. Všechno se zdálo nalakované na růžovo,“ vzpomíná Pavlína.
Mráčky v ráji
Asi půl roku poté, co jsme se sestěhovali, jsem se zdržela v práci, protože kolega odcházel do důchodu. A jak to tak bývá, zapomněla jsem to Mirkovi zavolat, že se zdržím. Oslava se upekla rychle, protože v termínu, kdy měla původně být, nemohl hlavní šéf, a tak jsme si řekli – a proč ne dnes. Zkrátka a moudře jsem přišla domů místo v šest až v jedenáct. Vím, nedělá se to, a to, že byl naštvaný, bych i chápala. Ale aby po mně začal ječet jako po malé holce, co si to dovoluju, že patřím jemu, a že se mu budu hlásit…
Snažila jsem se omluvit, že mi to prostě neseplo a ať se nezlobí. Dělal uraženého, ukazoval mi, co mi všechno uvařil, a já to jak ovce snědla, aby mu to nebylo líto. Pak samozřejmě musel následovat sex, i když jsem na něj vůbec neměla náladu. Ale Mirek ho požadoval. Prý jako důkaz mé lásky k němu. Inu, přetrpěla jsem to, ale vůbec nic jsem z toho neměla. Přišla jsem si jak manželka po dvaceti letech, která u toho přemýšlí o tom, co je třeba koupit. Tím to bohužel neskončilo, následující týden jsem musela hlásit každý příchod domů a nesměla se opozdit. Vždy to odůvodnil tím, aby mi nemusel jídlo sušit v troubě.“
Salát není jídlo
Přestože Mirek vařil skvěle, Pavlíně se občas zastesklo i po lehčím jídle, ale s takovým požadavkem neuspěla. „Mirek se zatvářil, jako kdybych mu řekla, že mu přes noc narostly další dvě hlavy. Ale to přece není plnohodnotné jídlo, zakňoural uraženě, a postavil přede mě knedlo vepřo zelo. A musela jsem ho sníst, i když jsem si stěžovala, že mi dává porce jak pro dřevorubce.
Kamarádka
Jednoho dne Pavlína cestou z práce potkala kamarádku, kterou neviděla rok. „Bylo moc fajn se se Zuzkou potkat, i když mě hned zkraje naštvala. Po nadšeném ahooooooj z ní vzápětí vypadlo – teda, ty ses spravila, viď? Když viděla, že jsem se zarazila, chtěla to začít zmírňovat, myslela si, že jsem se urazila. Ale tak to nebylo. Mně najednou došlo, že vykrmuje jen mě, ale sám jí symbolicky. Snažila jsem se tu myšlenku zapudit, nicméně to nešlo. Najednou jsem si uvědomila, že minimálně třikrát do týdne poté, co se já navečeřím, odchází a vrací se nejdřív za dvě hodiny.
Zuzka na mě nejdřív koukala, netušila co se děje, a myslela si, že už se s ní nechci bavit. Když jsem jí to všechno popsala u kafe, nevěřila svým uším. Podpořila mě v rozhodnutí si s Mirkem promluvit naprosto na rovinu. Najednou jsem viděla, že jeho vyvařování asi nebude důkaz lásky, ale něčeho mnohem horšího. Nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy si s ním promluvím. A v duchu jsem se modlila, abych mu hrozně křivdila. V koutku duše jsem ale věděla, že nekřivdím,“ vzpomíná na těžké okamžiky Pavlína. Po setkání s kamarádkou běžela domů, aby zjistila pravdu.
Chvíle pravdy
Když jsem přišla domů, Mirek tam ještě nebyl. Nesmírně se mi to hodil. Ještě jsem si rovnala myšlenky, a napadlo mě podívat se do lednice. A tam, za všemi těmi tučnými laskominami, byly ty zdravé potraviny, light věci, ovoce, zelenina. Zkrátka Mirek potají jedl tak, aby byl štíhlý, a ze mě dělal toho buřta. Bylo mi z toho do breku, a v tom přišel domů. Viděl mě stát před lednicí. Na chviličku vypadl z role, a pak zašveholil něco o tom, jestli jsem byla zvědavá, co bude k jídlu, a chtěl mě lákat na další kalorickou bombu. Já ale sáhla do lednice dozadu a hodila před něj jeho tofu. K tomu jsem se jen zeptala - PROČ?
Nikomu bych nepřála zažít to, co se rozpoutalo. Mirek začal střídat barvy v obličeji – od bílé přes rudou až do brunátné, začal po mně řvát, že jsem jen a jen jeho, ať si nemyslím, že na takové tlusté prase někdo vleze a ať jsem ráda, že on mi to udělá aspoň jednou do týdne. Že jsem jeho partnerka, ale na sex a zábavu má mladší, a rozhodně reprezentativnější přítelkyně.
Zůstala jsem na něj koukat, skutečně jsem nevěděla, že mě podvádí. Byla jsem hloupá… Když jsem chtěla odejít, chytil mě bolestivě za zápěstí – tak to ne kočičko, ty nikam nepůjdeš, ty jsi moje, to si pamatuj. Naštěstí v tu chvíli za dveřmi zazvonil zvonek, a protože jsem byla blíž, skočila jsem ke dveřím já. Tam stála Zuzka a podávala mi diář, který mi k ní omylem zabloudil.
Když to viděla, a do toho já ubrečená, bafla mě za ruku a odvedla mě pryč. Mirek za námi běžel, řval po nás, ale ona se ho nelekla. Postavila se mu, řekla, co si o něm myslí, a mně vzala prozatím k sobě. Druhý den ráno jsem zavolala našim, jestli bych u nich mohla zase bydlet, a popsala jim situaci,“ vzpomíná Pavlína na těžké období. Rodiče byli překvapení. Že přibrala, si samozřejmě všimli, ale přičítali to sedavému stylu života a nepravidelné životosprávě. Skutečný důvod jim vyrazil dech.
Láska z posilovny
Pavlína ale pokračuje ve svém příběhu: „Teprve poté, co jsem se odstěhovala od Mirka, jsem prozřela. Konečně jsem v zrcadle viděla, o kolik jsem se spravila. Nikdy jsem nepatřila k těm, které neustále skuhrají, jak jsou tlusté. Navíc, já tlustá nikdy nebyla, a tak jsem ani necítila potřebu stoupnout si na váhu. Ale jednou, když jsem šla z vany nahá kolem zrcadla, jsem se vyloženě vyděsila a na tu váhu si stoupla. A co vám budu vyprávět, vyděsila jsem se znovu. Za ten necelý rok s Mirkem jsem přibrala děsivých patnáct kilo.
S brekem jsem zavolala Zuzce, a ta se ukázala jako pravá kamarádka. Rázně mi řekla, ať nebrečím, a domluvily jsme se na odpoledne. Nezamířily jsme do naší oblíbené kavárny, ale do posilovny, kde ona měla už permanentku. Také jsem si ji koupila. Zuzka mi navrhla, že můžeme chodit spolu, a aspoň se pravidelně uvidíme. To byl konec konců super nápad,“ usmívá se dnes okamžiku, který jí změnil život k lepšímu.
„Jakožto absolutní začátečník jsem si k první hodině zaplatila i trenéra, a to jen proto, že trenérka byla dlouhodobě mimo – byla na mateřské. Původně jsem totiž tvrdila, že k chlapovi nikdy jít nechci, že ženská bude mít víc pochopení. Nicméně se nedalo nic dělat. Mělo to tak být. Pochopila jsem to hned, jak Zdeněk přišel. Pohledný, urostlý, vyrýsované svaly… a já, roztřesená huspenina s patnácti kily živé váhy navíc. Nedělala jsem si žádné iluze. Odcvičili jsme vše, já se snažila si to zapamatovat, ale asi jsem vypadala notně zmateně. A tak mi Zdeněk řekl, že žádný stres, že pozítří dáme znovu trénink a bude.
Původně jsem chtěla namítnout, že to je nějak brzo, ale mlčela jsem, říkala jsem si – on je profík, on musí vědět nejlíp. Po druhé hodině jsem měla pocit, že už dobrý, ale on zkonstatoval – výborně, tak ještě jednou. Zkraje jsem byla trochu otrávená, přišlo mi, že ze mě jen obchodnicky tahá peníze, ale pak mi došlo, že si mě pozval na úplně poslední hodinu, že po mně už nikoho nemá. Poslední čtvrt hodinu bylo vidět, jak začíná být nervní, říkala jsem si, no jo, někde na něj čeká manželka, dvě děti a pes, tak nechce být přistižen. Ale z něj pak vypadlo pozvání na kafe, které jsem moc ráda přijala.
Zkrátím to, skoro celou dobu jsem vyprávěla já, co mám za sebou a proč mám takovou nadváhu. Zdenda mě vzal za ruce a tiše mi řekl, že díky za to, jinak by mě nepoznal. A ať se nebojím, že mi pomůže ten patnáctikilový batoh sundat. Pak se na mě lišácky usmál a zkonstatoval, že zná i příjemnější způsob hubnutí, než na strojích,“ culí se ještě dnes při vzpomínce Pavlína…
Pan Božský
Uběhl další rok, během kterého Pavlína dokázala shodit nejen těch patnáct, ale i dalších pět kilo navíc. Její láska se Zdeňkem kvete krásně dál. „Možná si říkáte, že jsem šla z deště pod okap, a zatímco mě jeden vykrmoval, druhý mi váží porce na gramy, abych zase nepřibrala. Ale tak to není. Zdeněk ví, že důležitý základ je jíst zdravě, přitom chutně, a k tomu se pravidelně hýbat.
A to oba dodržujeme. Tu jdeme na kolečkové brusle, jindy kolo, pak zas plavání. Jsme zkrátka aktivní a spokojení. O Mirkovi jsem od té doby slyšela už jenom jednou, že chodí s nějakou boubelkou. Asi opět nasadil svou taktiku. Kdo ví, třeba mu to tentokrát vyjde. Já jsem ve finále spokojená, Zdeněk rozhodně není fitness fanatik a umí si život vychutnat – a nejlepší na tom je, že si ho vychutnává se mnou,“ uzavírá své vyprávění spokojeně Pavlína.