Pavlína je vdova. Její syn Petr má diagnostikované ADHD, nebylo to s ním proto v dětství lehké, a možná i proto je na Pavlínu stále fixovaný a na jejího nového přítele žárlí.
Petrovi je dvacet let. Od jeho devíti let ho vychovávám sama. Jeho otec bohužel zemřel. Z tohoto světa, dle jeho slov „z velkého utrpení“, odešel vlastní rukou. Manžel trpěl mnoho let silnými depresemi, které lékaři nedokázali vyřešit ani léky. Řadu let jsem se ho snažila pochopit a smířit se s jeho rozhodnutím. Nebylo snadné na něj nebýt naštvaná. Jeho čin jsem nějakou dobu vnímala jako rozhodnutí slabocha a sobce.
Náš syn Petr si totiž během nástupu do první třídy prošel leukémií a také u něj byla diagnostikována porucha zvaná ADHD. Ta se u dětí projevuje obvykle nesoustředěností, nepozorností a neschopností zaměřit se na podstatné vjemy. Děti též bývají mnohem impulzivnější a někdy i agresivní. Náš Petr byl učebnicový příklad. V kombinaci s jeho nemocí a depresemi muže to bylo vše nesmírně náročné.
Laura Poláková
31. března 2022
Petr byl neustále bez zjevného důvodu v pohybu, ten absolutně nedokázal tlumit nebo ovládat. Poskakoval, stále do něčeho šťoural, něco trhal či žmoulal, vyndával a zandával. Když se mluvilo o tématu, které ho zajímalo, býval v transu. Nedokázal vést dialog, skákal do řeči, mluvil jako „kafemlýnek“.
I jeho puberta byla „výživná“, ale kolem osmnácti se vše začalo uklidňovat. Petra jsem se snažila vést pevnou, ale laskavou rukou k tomu, aby rozuměl své jinakosti a ve spolupráci s mou kamarádkou, psycholožkou a terapeutkou, se mi to dařilo. ADHD se naštěstí nedotýká inteligence, Petr je inteligenčně nadprůměrný, což mu pomáhá zvládat jeho jinakost logikou.
Jiřina Sivcová
29. března 2022
Nyní prvním rokem pracuje, práce nestřídá a smlouvu mu prodloužili na další rok. No, a právě v této době jsem potkala Jana. Říkala jsem si, jak to všechno pěkně vyšlo; syn úspěšně odmaturoval, našel si práci a já přítele, který mě má rád a náš vztah vypadá velmi perspektivně.
Když byl syn menší, neměla bych na vztah čas. Platila jsem sama hypotéku, a tak jsem pendlovala mezi pracemi a synem. Petra nikdo nechtěl hlídat, nedivím se. Dokonce ani na tábory ho nebrali. Zkusila jsem to dvakrát, když byl menší, a dvakrát jsem pro něj na tábor jela. Po této zkušenosti jsem se smířila s tím, že si od syna do jeho dospělosti prostě neoddechnu. Což samozřejmě nemyslím nijak zle, snad mě chápete…
Kvůli manželově smrti a synově nemoci a jinakosti jsme na sebe byli se synem asi hodně fixovaní, tedy možná spíš on na mě než já na něj. Myslím, že jsem v tomto vcelku rozumná a racionální.
Laura Poláková
24. března 2022
Když jsem pak synovi řekla o Janovi, nebyl vůbec nadšený a vyptával se, zda s námi ten chlap bude v budoucnu bydlet. Byla jsem zklamaná, nečekala jsem sice, že se bude chtít syn nějak nadšeně seznamovat, ale trochu bláhově jsem doufala, že mi bude přítele alespoň přát.
Petr si přál zjevně pravý opak, což bylo stále evidentnější. Pokaždé, když jsem Janovi nesla třeba jen buchty nebo mu na stroji zkracovala kalhoty či opravovala montérky, měl syn řeči.
Jan je manuálně zručný a naštěstí i ochotný se o svou zručnost podělit. Já mu ráda uvařím a napeču, on mi zase rád pomůže třeba s přivrtáním konzolí či poliček. A právě o to jsem ho požádala minulý týden.
Martina Šebestová
22. března 2022
Synovi se uvolnila velká police nad psacím stolem a já měla strach, že by na něj mohla časem spadnout a také mu poničit počítač. Požádala jsem tedy přítele. Byl opět velmi ochotný a já nadšená – ani já, ani syn tyto práce neumíme, a tak byla doma vždy potíž cokoliv kvalitně spravit.
Jan přišel, vše si donesl, poličku připevnil perfektně, a ještě synovi opravil uvolněný práh a připevnil zrcadlo, co už dlouho stálo jen tak opřené v rohu. Když syn přišel, bylo už hotovo i uklizeno a Jan si dával kávu a perník. Petr příteli nepodal ani ruku. Tvářil se jako vrah. Když jsem začala Jana chválit, co vše udělal, Petr se zničehonic rozkřičel.
Laura Poláková
17. března 2022
Prý si nepřeje, aby mu chodil nějaký cizí chlap do bytu a cokoliv tam dělal. Myslela jsem, že se propadnu hanbou a vztekem. Ale sebrala jsem vnitřní sílu – jako už tolikrát v podobné situaci – a synovi s co největším klidem sdělila, že hypotéku jsem splatila já a byt je můj, a tak budu jen já rozhodovat o tom, kdo k nám může a kdo ne a co se v bytě spraví a co ne.
Příteli byla celá situace samozřejmě nepříjemná, a tak za pár minut odešel. Syn byl ihned jako vyměněný. Ne snad, že by se omluvil! V klidu si vyskládal věci na novou polici a pak mi pochválil perník.
Laura Poláková
20. března 2022
Jan se dva dny neozval. Myslím, že je mu jasné, že dokud bude syn bydlet doma, tak k žádnému sestěhování, které jsme plánovali, nemůže dojít. A to mám 3 + 1 a on bydlí v pronájmu! Je mi to hrozně líto.
Náš partnerský vztah přirozeně spěl ke společnému soužití, je nám spolu velmi klidně a hezky, bohužel jsem absolutně nepočítala s tím, že to bude syn tak urputně odmítat. Myslím, že ve všem hraje roli určitý typ žárlivosti. Petr je na mě prostě fixovaný – jsem zkrátka „jeho“. Jenže jak to změnit a neublížit mu?