Pavlína (47) je vdova. Její syn Petr má diagnostikované ADHD, nebylo to s ním proto v dětství lehké, a možná i proto je na Pavlínu stále fixovaný a na jejího nového přítele žárlí.
Petrovi je dvacet, od devíti let ho vychovávám sama. Jeho otec bohužel zemřel. Z tohoto světa, podle jeho slov „z velkého utrpení“, odešel vlastní rukou. Manžel trpěl mnoho let silnými depresemi, které lékaři nedokázali vyřešit ani léky. Řadu let jsem se ho snažila pochopit a smířit se s jeho rozhodnutím. Nebylo snadné na něj nebýt naštvaná. Jeho čin jsem nějakou dobu vnímala jako rozhodnutí slabocha a sobce.
SYNA TO ZASÁHLO
Náš syn Petr si totiž během nástupu do první třídy prošel leukémií a také u něj byla diagnostikována porucha zvaná ADHD. V kombinaci s jeho nemocí a depresemi muže to bylo vše nesmírně náročné. Petr byl neustále bez zjevného důvodu v pohybu, ten absolutně nedokázal tlumit nebo ovládat. Poskakoval, stále do něčeho šťoural, něco trhal či žmoulal, vyndával a zandával. Když se mluvilo o tématu, které ho zajímalo, býval v transu. Nedokázal vést dialog, skákal do řeči, mluvil jako „kafemlýnek“. Petra jsem se snažila vést pevnou, ale laskavou rukou k tomu, aby rozuměl své jinakosti, a ve spolupráci s mou kamarádkou, psycholožkou a terapeutkou se mi to dařilo. Inteligenčně je naštěstí nadprůměrný, což mu pomáhá zvládat jeho jinakost logikou.
ROZHODLA JSEM SE PRO NOVÉHO MUŽE
Nyní prvním rokem pracuje a já potkala Jana. Říkala jsem si, jak to všechno pěkně vyšlo. Když byl syn menší, neměla bych na vztah čas. Platila jsem sama hypotéku, a tak jsem pendlovala mezi pracemi a synem. Petra nikdo nechtěl hlídat, nedivím se. Dokonce ani na tábory ho nebrali. Smířila jsem se s tím, že si od syna do jeho dospělosti prostě neoddechnu.
NAPOJENI NA SEBE. AŽ MOC
Kvůli manželově smrti a synově nemoci a jinakosti jsme na sebe byli se synem asi hodně fixovaní. Když jsem pak synovi řekla o Janovi, nebyl vůbec nadšený a vyptával se, zda s námi ten chlap bude v budoucnu bydlet. Byla jsem zklamaná, nečekala jsem sice, že se bude chtít syn nadšeně seznamovat, ale trochu bláhově jsem doufala, že mi bude přítele alespoň přát. Petr si přál zjevně pravý opak, což bylo stále evidentnější.
NEDOKÁŽE HO PŘIJMOUT
Jan je manuálně zručný a naštěstí i ochotný se o svou zručnost podělit. Já mu ráda uvařím a napeču, on mi zase rád pomůže třeba s přivrtáním konzolí či poliček. A právě o to jsem ho požádala minulý týden – ani já, ani syn tyto práce neumíme, a tak byla doma vždy potíž cokoli kvalitně spravit. Jan přišel, vše si donesl, poličku připevnil perfektně, a ještě synovi opravil uvolněný práh a připevnil zrcadlo, které už dlouho stálo jen tak opřené v rohu. Když syn přišel, nepodal příteli ani ruku. Tvářil se jako vrah. Když jsem začala Jana chválit, co vše udělal, Petr se zničehonic rozkřičel. Prý si nepřeje, aby mu chodil nějaký cizí chlap do bytu a cokoli tam dělal. Myslela jsem, že se propadnu hanbou a vztekem. Ale sebrala jsem vnitřní sílu – jako už tolikrát v podobné situaci – a synovi s co největším klidem sdělila, že hypotéku jsem splatila já a byt je můj, a tak budu jen já rozhodovat o tom, kdo k nám může a kdo ne, a co se v bytě spraví a co ne.
MUSÍM TO ŘEŠIT
Příteli byla celá situace samozřejmě nepříjemná, a tak za pár minut odešel. Syn byl ihned jako vyměněný. Ne snad, že by se omluvil! V klidu si vyskládal věci na novou polici a pak mi pochválil perník. Jan se dva dny neozval. Myslím, že je mu jasné, že dokud bude syn bydlet doma, k žádnému sestěhování, které jsme plánovali, nemůže dojít. Je mi to hrozně líto. Náš partnerský vztah přirozeně spěl ke společnému soužití, je nám spolu velmi hezky, bohužel jsem absolutně nepočítala s tím, že to bude syn tak urputně odmítat. Myslím, že ve všem hraje roli určitý typ žárlivosti. Jenže jak to změnit a neublížit mu?