Asi na světě není moc chlapů, kteří řeknou, že mají svoji tchyni raději než vlastní ženu. Čím déle je obě znám, tím víc je srovnávám. A je pro mě nepochopitelné, že se matka s dcerou mohou tolik lišit. Mrzí mě, že moje žena není víc jako tchyně.
1. Když je člověk zamilovaný, drobnosti neřeší
Když jsem se s Hankou seznámil, zdála se mi naprosto úžasná a dokonalá. Seznámili jsme se na horách. Já, milovník všech sportů, jsem si užíval s partou kamarádů. Přes den lyže, večer bary. Rozhodně by mě nenapadlo, že v jednom z nich poznám svou budoucí ženu.
Ale líbila se mi od prvního okamžiku, a tak jsem si příležitost k seznámení nenechal ujít. U skleničky vína byla ohromně vtipná a druhý den na svahu, kde jsme si dali sraz, jsem zase obdivoval, jak skvěle lyžuje. Po zbytek pobytu mě kamarádi moc neviděli, trávil jsem všechen čas s Hankou.
Když se ukázalo, že jsme oba z Prahy, byl jsem o to šťastnější. Náš vztah se tak mohl rozvíjet jedna báseň. Hanka studovala bohemistiku, já už v tu dobu pracoval. Trávili jsme spolu spoustu času, většinou jsem ji vytáhl na kolo nebo na brusle, chodili jsme i do kina nebo do divadla.
Jediné, co mi trochu vadilo - i když to je moc silné slovo, v začátku mi nevadilo nic - byla její pasivita. Ač po čase jsem si začal uvědomovat, že vlastně všechno táhnu sám. Vymýšlím, co budeme dělat, kdy se uvidíme, já byl první, kdo řekl: Miluju tě. Hanka nikdy na nic neřekla ne, vždycky odsouhlasila všechno, co jsem jí řekl. Ale nikdy nepřišla sama od sebe s nějakou aktivitou nebo programem.
Ale co, nemůžeš mít všechno, říkal jsem si. Můžu být vlastně vděčný, že je taková, horší by byl druhý extrém, kdyby to byla nějaká semetrika, která chce, aby všechno bylo po jejím. Nedocházelo mi tehdy, že to není ani tak Hančina ochota, jako spíš lenost, co za tímhle chováním stojí. Zkrátka neviděla důvod se snažit.
- Jak se vyvíjel Petrův příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Po porodu se z ní stal úplný povaleč
Když dodělala školu - a že jí to dalo pěkně zabrat - rozhodli jsme se, že se vezmeme. To už jsem znal i její rodiče a ona moje. Její rodina mi hned byla sympatická. Hančini rodiče jsou velcí sportovci, na obou je vidět, jak milují pohyb, starají se o sebe, jsou to takoví aktivní lidi, kteří nedovedou posedět chvíli v klidu ani v tomhle věku.
Byl jsem už tehdy překvapený, Hanka vedle nich vypadala taková zemdlená. Zatímco z nich - tedy především její mámy - sršela energie, ona ji naopak ztrácela. Bylo to koneckonců vidět i na svatbě. Ačkoli byla skvělá a moc jsme si ji užili, nemohlo mi uniknout, že jsem na parketě protočil mnohonásobně víckrát čerstvou tchyni než svoji vlastní ženu. Ta radši seděla s kamarádkami u baru a popíjela.
S Hankou jsme teď manželé pět let, máme tříletou dceru a já se občas nestačím divit, jakou proměnou moje žena za tu dobu prošla. Pět let není zas tolik, ale ona stihla přibrat určitě dobrý deset kilo, vypadá mnohem starší, než je - a především se z ní stal naprostý povaleč. Vůbec to nechápu!
Asi k tomu měla sklony vždycky, ale dřív se zkrátka dokázala vyhecovat, a když jsme spolu začínali, tak se asi i kvůli mně snažila, aby udělala dobrý dojem - koneckonců, kdo z nás to nedělá. Jenže s narozením Aničky nějak na všechno rezignovala. Přestala se jakkoli hýbat, kromě procházek s kočárkem po nějakém parku nebo nákupním centru nedělala nic.
Netlačil jsem na ni, i když jsem si v duchu myslel, že si takhle jen škodí, ale nechtěl jsem, aby si myslela, že mi jde jen o to, aby zas byla po porodu štíhlá. Dneska si říkám, že jsem možná měl být trochu "přísnější" - takhle asi Hanka získala pocit, že je mi vlastně všechno jedno, takže tím spíš neměla motivaci něco dělat.
Pokračování 3 / 4
3. Když vidím ji a tchyni, nemohu uvěřit, že jsou matka s dcerou
Nejde ale jen o tohle. Celkově tak nějak rezignovala na život, zdá se mi. O nic se nezajímá, nevrátila se k žádnému z předchozích koníčků, do práce, kam chodí zhruba půl roku, se plouží taky téměř s odporem. O dceru se stará hezky, Anička je navíc naprosto bezproblémové dítě, se kterým nemá žádné starosti. Ale i to dělá tak nějak jako robot, připadá mi.
Když jsem se jí několikrát ptal, jestli se něco neděje, vehementně tvrdila, že nic, že je jí dobře a že je spokojená. O to víc pak praští do očí, když za námi přijde Marcela - tedy tchyně - nebo my navštívíme ji a tchána. Nemůžu se ubránit tomu, abych ty dvě pořád nesrovnával!
Zatímco Hanka sedí shrbená na gauči a nejvíc ji zajímá, co běží v televizi, tchýně rovná jak pravítko živě něco vypráví, směje se u toho a já musím obdivovat, jak skvěle vypadá. Je jí pětapadesát, ale postavu má mnohem lepší než moje žena! Celkově je vidět, že se o sebe stará, zkrátka vypadá dobře.
Ale ještě víc je markantní ten celkový přístup k životu. Tchyně pořád něco podniká, zkrátka žije aktivně. Po práci chodí za sportem, o víkendech jezdí s tchánem na výlety. Nechci samozřejmě, aby moje žena denně něco dělala, to ani s malým dítětem nejde, ale vytáhnout ji aspoň v sobotu na nějakou procházku je občas nadlidský výkon!
Pokračování 4 / 4
4. Skoro jako by to byl nějaký její vzdor
Nedávno jsem to už nevydržel a s tchyní si o tom promluvil. Opatrně jsem naznačil, že mám pocit, že s mojí ženou není všechno v pořádku, a že mě mrzí, že je taková "mouchy snězte si mě". Tchyně si povzdechla, že to dobře vidí, že jí to i říkala, ale že neví, co dělat.
"Ona taková byla vždycky," překvapila mě. "Odmalička byla taková panenka v koutě, do všeho jsme ji museli dotlačit, sama nepodnikla nic. Nevypadala, že jí to vadí, ale my vlastně nevíme, nikdy nám pořádně neřekla, co si myslí. Asi je moje chyba, že jsem s ní nedokázala víc mluvit."
Podle tchyně Hanka trochu "zakčněla" jen v období puberty a poté vždycky, když šlo o nějakého kluka, to se dokázala zatnout a trochu ožít aspoň v tom smyslu, že něco dělala. "Ale sám jsi viděl, že kam ji postavíš, tam ji najdeš. Myslela jsem, že právě manželství jí pomůže, že bude mít náplň s malou, ale ono je to skoro naopak, co?" povzdechla si.
A ze mě spontánně vypadlo, že mě mrzí, že moje žena není jako ona, Marcela. "Je skoro neuvěřitelné, že jste máma s dcerou. Ty taková aktivní a ona pravý opak." Pak už jsem radši neříkal nic, aby si to tchýně špatně nevyložila. Pak už jsme o tom nemluvili.
Trochu se mi najednou zdá, jako by pasivita mojí manželky byl nějaký její vzdor vůči mámě. Jako by se chtěla za každou cenu odlišovat. Třeba taková ve skutečnosti není! Tak rád bych měl vedle sebe aktivní ženu, kterou bude bavit život a která bude na mé dotazy odpovídat i jinak než "jak chceš ty". Ale jak v ní tohle probudit?
Petr, 33 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!